Za Václavem Havlem

Říkává se, že velikost stromu se pozná, až když se porazí. Položen na zem, překvapí svojí velikostí. Podobně je tomu i s lidmi, kdy často až po jejich smrti je veřejnost schopna vnímat jejich velikost. Platí to i o Václavu Havlovi. Během svého prezidentského úřadu nebyl vždy celou naší veřejností vnímán kladně. Jen vzpomeňme například jeho druhou prezidentskou volbu, jaký to byl nedůstojný cirkus některých volitelů. Václav Havel takovou nepřízeň odpůrců nesl s velkou pokorou. Byla to často světová veřejnost, která si ho vážila víc, než my sami a záviděla nám ho.

A přesto jsme mu za mnoho dlužní. Za utrpení při vyšetřováních a při věznění, ze kterého si odnesl následky na poškozeném zdraví. Vždyť i jeho, dá se říci, předčasná smrt byla vlastně následkem tohoto věznění. Jsme mu vděčni za trpělivé, moudré a přitom nekompromisní jednání, jehož výsledkem byl sametový průběh naší revoluce v roce 1989. Jsme mu vděčni za hluboce lidské a humanisticky otevřené vedení státu, za účinnou snahu o rozvoj demokracie v naší společnosti, za velké úsilí o vstup do obranného společenství NATO a do Evropské unie. A mohl bych vypočítávat mnoho dalších věcí a důvodů pro naši vděčnost.

Když odešel z politiky, jakoby postupně klesal zájem o něho a jeho jednání, i když se projevoval především aktivitou ve prospěch pronásledovaných ve světě, ve prospěch univerzálního porozumění a humanismu, pro které měl ve světě stále velkou odezvu a autoritu. Vzpomeňme na jeho zcela nedávné setkání s Dalajlámou. Ale zde doma se zdálo, že je stále víc zapomenut. O to víc překvapil současný velký pozitivní zájem o něho společně s úctou a uznáním. Jen si připomeňme spontánní vyjádření smutku a účasti na mnoha místech republiky od prvních chvil po jeho smrti, zástupy návštěvníků, kteří přišli vzdát hold k jeho rakvi v uplynulých dnech do Pražské křižovatky i dnešní doprovázení jeho ostatků z tohoto centra na Pražský hrad a následnou současnou velkou návštěvnost ve Vladislavském sále u jeho rakve. Sympatická je všude účast mladých lidí, kteří ho už nemohli pamatovat v sametové revoluci nebo v jeho prezidentské funkci. To je nadějné znamení, že jeho příklad a jeho myšlenky nezapadly a zůstávají živé.

Je to moc potřeba. Protože i přes všechen úspěch jeho života a jeho působení to, co sám považoval za nejdůležitější, nestihl. Totiž dosáhnout mravní nápravy a obrody v naší společnosti, v našem národě. Nemohl to stihnout, protože to je úkol na dlouhá desetiletí. A spíše se zdá, že se v mnohém nepodařilo mravní propad zastavit, že pokračuje díky negativnímu příkladu mnohých politiků, podnikatelů a jiných vlivných osobností. Nešťastný trend shánění peněz do stranických pokladen na nákladné předvolební kampaně, který politiky nutí ke korupci a nečistému jednání a k provázanosti vlivných podnikatelů s politikou. Jak moc to vše Václav Havel z duše nenáviděl! To nás, jak se v poslední době znovu ukázalo prostřednictvím zkoumání Transparency International, přivádí od civilizovaných západních zemí blíže k zemím rozvojovým s malou demokratickou tradicí. A to je nešťastné. A právě zájem mladých lidí dosud nezatížených sobectvím a pokřiveným svědomím je nadějí, že náš národ má ještě šanci vybřednout z tohoto morálního bahna a dát se lepším směrem k prospěchu všech občanů a zvláště budoucích generací.

To považuji za duchovní odkaz Václava Havla, který celý národ zavazuje. Kéž by národ vzal tento jeho odkaz upřímně a vážně.