Přiblížilo se opět jedno ze slavných výročí, tak slavných, že pro nás znamená den volna, státní svátek. Naplněni nostalgickými vzpomínkami, v jiných případech zuřivostí, vzpomínáme na tzv. sametovou revoluci. Příznivci i odpůrci už dobře vědí, že to nebyla žádná revoluce, že jde jen o slogan, šimrající dobře naše sebevědomí - i my jsme se přece účastnili, byť třeba jen doma u televize.

Uprostřed slavnostně vzduté vlny hrdosti na odhodlané studenty, svobodychtivé disidenty a celonárodní idealistické vzepětí chci pozornost čtenářů obrátit na jedno z hesel, které celé dění provázelo. NEJSME JAKO ONI! byl bojový pokřik vymyšlený pro ty, kdo chtěli bojovat tak nějak po našem, bezbolestně, bez úrazu a bez obětí.

Což o to, idealismus v takových chvílích je solí národa a mnozí mladí účastníci na něj jako kmeti budou vzpomínat a otravovat své vnuky žehráním na to, jak se to léty všechno zhatilo (abych užil slušného výrazu). Nepochybně pro mnoho lidí to heslo znamenalo, že nechceme být jako oni. Snad to měla a mohla být i výzva do budoucnosti – nebuďme jako oni! Dnes, kdy po bitvě je, jak tomu v Čechách zvykem, každý generálem, přidám se i já se svou maršálskou holí.

Kdybychom nosili už tehdy rozum v hlavě a ne jinde, došlo by nám záhy, že to heslo je drobet divné. Především nás mělo zmást to krásně jasné revoluční vymezení oni. Marně si lámu hlavu, kdo byli a jsou ti oni. V zemi, kde ze 14 milionů obyvatel (včetně kojenců) bylo v komunistické straně více jak milion členů (dospělých) to znamenalo, že v každé rodině byl někdo ve straně – maminka, otec, nebo aspoň strýček. A ti byli dobří, ti se hodili, když šlo o to dostat se na střední či vysokou školu, získat výjezdní doložku do kapitalistické ciziny, nebo svíčkovou na Vánoce.

Krom toho byla až na ony kojence většina obyvatelstva ve svazu žen, v revolučním odborovém hnutí, červeném kříži a jak se všechny ty složky národní fronty nazývaly. Nejsme jako oni by v tomto případě mělo znít Nejsme jako my.

Ale to zní blbě, to uznávám. Ona totiž pravda většinou zní blbě. Mnozí z nás v té revoluční chvíli byli ne jako oni, ale byli jsme jaksi sami proti sobě, proti své opatrnosti a zbabělosti. Zkrátka jsme po dlouhém čase byli zase sami sebou. Nebylo už rozdílu mezi bývalým disidentem a bývalým bolševikem. Všichni jsme byli nadšení pro změnu.

Jak už dávno napsal klasik v Limonádovém Joovi – ať padouch nebo hrdina, jsme všichni jedna rodina! Všeobecné sbratření a smíření bylo vztahováno i na ty, kdo o ně zrovna dvakrát nestáli.

Jaký div, že se KSČ ani nemusela zakuklit do odlišného názvu a existuje bez potíží se stejnou ideologii dál. Jaký div, že důstojníci a spolupracovníci StB usilovně začali pracovat tak nějak po novu, jsou z nich předsedové správních rad privatizovaných podniků, učí naše děti a káží nám o morálce. Jaký div, že soudci soudí dál, i když by měli být spíš mnozí souzeni sami.

Ve jménu kontinuity a slušnosti moc nepřešla do nových rukou, to si jen ty staré ruce navlékly rukavičky podle poslední světové módy. Je to tak dobře? Já nevím. Zatraceně nevím (smím-li to tak napsat na křesťanském serveru). Snad je to pochopitelné, snad je to odpustitelné, ale je to dobré?...