Zatímco Vánoce slaví s křesťany tak či onak u nás téměř všichni, tak Velikonoce – ty nejvýznamnější křesťanské svátky -  asi většina dnešních Čechů prožije jen jako den volna navíc, snad zdobený nějakým odvarem z lidových zvyků. Nic proti kraslicím, zajíčkům a pomlázkám – ale pokud by zbylo v povědomí společnosti z bohatství velikonoc jen toto, bylo by asi dost málo. Možná že i ti, kterým je cesta na velikonoční obřady do křesťanských kostelů a sborů z různých důvodů neschůdná, by mohli najít chvíli zamyslet se nad tím příběhem, který je tam  o každých Velikonocích už po dvacet století čten.

Stará legenda, kterou zachytil Erben  v básni Poklad, říká, „že při pašijích hlase“ se na Velký pátek otvírají poklady. Možná, že je v této pověsti zašifrována zkušenost, že když se čte strhující pašijový příběh, mohou  puknout  skály v našem nitru, všechno, co v nás zkamenělo, ztvrdlo, okoralo – a to nejcennější hluboko v nás aspoň na chvíli zasvítí a stane se přístupným.

Pašijový příběh je opravdu – jak mi  jednou řekl herec Josef Vinklář – snad nejbarvitější drama  dějin. Na scénu vystupují všechny mocnosti  – moc s tváří Piláta, tradice a náboženský establišment v šatu  velerady, zrada s maskou Jidáše, selhání v podobě Petra, soucit v závoji Veroniky – a pravda, pravda opuštěná, pravda vzdorující moci, v bezmocném králi, který s trnovou korunou na hlavě říká: Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.

Velikonoční příběh však nekončí tmou. Mnoho bylo těch, kdo se opakovaně v dějinách pokoušeli – jak to vyjádřil básník Jan Zahradníček, „aby dějiny nepřekročily odpoledně Velkého pátku“. Jim navzdory však do tmy zrady, viny, bolesti a smrti nakonec do tmy hrobu padá světlo. Velikonoce vrací naději všem, kdo  jsou pokoušeni kapitulovat před mocnostmi zla, před strachem, hříchem a smrtí: není  žádný tak těžký kámen – a to ani krutý balvan smrti -, aby nakonec nemohl být odvalen.