Na 20. prosinec večer jsem měl naplánováno, že nastoupím do zájezdového autobusu směr Medjugorje v Bosně a Hercegovině. Očekával jsem slavnostní úsměvy apokalypticky naladěné skupiny poutníků, která se s vědomím naplňujícího se času vydá na posvátné místo, kde již mnohokrát zazněla slova o obrácení a počátku nového věku, nové éry lidstva. Očekával jsem naději ve tvářích poutníků, kteří vědí, že cesta TAM už nemusí znamenat cestu ZPĚT, že kostky jsou jednou provždy vrženy a osud vepsaný do starých mayských kodexů směřuje k neodvratnému naplnění...

V mysli se vracela podobná očekávání před koncem roku 1999. Tehdy se také zdálo, že čas je naplněn, že 2 tisíce let pohrom a lidského utrpení právě tak stačilo a musí prostě přijít konec. Jezdíval jsem v té době často autobusem do Věčného města, autobusem, jehož osazenstvo bylo věrným sociologickým vzorkem české společnosti na konci milénia. Tedy alespoň té společnosti, která z nějakého důvodu pociťovala různé vazby k Mekce křesťanství. Cestující tvořili groteskně poskládanou směs zvědavých turistů spíše staršího věku, různých věčných studentů teologie, řeholníků a seminaristů neurčitého věku, a mladých žen jezdících za výdělkem do nočních podniků či na ulicích. Všichni v té době tak trochu připomínali obyvatele jihoitalského městečka ze Sicova filmu Poslední soud, kteří jednoho dne uslyší dunivý hlas, který oznamuje, že „dnes v 18 hodin začne Poslední soud“. Všichni se tak trochu bojí, rádi by změnili něco ze svých životních stereotypů, ale zároveň vědí, že to už stejně asi nestihnou, a tak jen čekají, co bude. A to čekání vyplňují barvitou konverzací o čemkoli, co je napadá. Na stejném narativním principu a výchozí situaci ostatně stojí největší díla klasické literatury středověku a renesance jako Dekameron či Canterburské povídky. Lidé na útěku před morem či putující na posvátné místo si vyprávějí příběhy k ukrácení chvíle. Je pozoruhodné, že motiv středověkého poutnictví nemá v těchto a mnoha jiných dílech kající povahu, ale děj je naopak rozpustilý, satirický, kritický a rozverný stejně jako dobové formy středověkého divadla, alegorií, frašek a moralit. Puritánský nádech dostala tato díla až mnohem později, zvláště v důsledku anglické reformace.

Rok 2000 přešel ve znamení Velkého jubilea, konec světa nenastal, svět byl naopak ještě několik dalších let povzbuzen v naději osobností Velkého papeže, o němž jedno z fatimských tajemství prorokovalo, že „padne zasažen kulkou k zemi, ale nebude mrtev a opět povstane“. Třetí část fatimského poselství sice byla zveřejněna Vatikánem v roce 2000, ale jeho pravost a autenticita dodnes vyvolávají spory (srov. Kniha Antonia Socciho – Čtvrté tajemství Fatimy, která vyšla v roce 2008 i v českém překladu).

Přišel den D, 21.12. 2012. Chtěl jsem být v ten den na úpatí hory Križevac, a pohlížet k vrcholu, kde se ve světelném oblaku stejně jako v roce 1917 zjeví Ona, Gospa, skutečná Miss konce světa a Posledního soudu, Ikona nového času, vesmírné Slunce spravedlnosti. Přál jsem si tam dostat odpovědi na své otázky. Přál jsem si modlit se za obrácení těch, kteří krátící se čas vyplňují kratochvilnými historkami, aby konečně prozřeli. Za českou hierarchii. Nevyměnila Krédo za Dukát? Za skutečného Pastýře z Trnavy, kterého vlastní spolubratři opustili, a za papeže, který místo vysvětlení důvodů jeho odvolání poslal věřícím dopis v podobě hlavolamu... A za chudé a bezmocné, o které málokdo zavadí pohledem. Ale nebylo mi to dopřáno. Apokalypticky smýšlejících poutníků bylo málo, pouť do Medjugorje byla zrušena.

Zůstal jsem v úžasu: Společenský rozklad už dostoupil toho vrcholu, že se nám zkrátka nechce už ani utíkat před morem ve Florencii, už se nám nechce ani putovat do Canterbury, už se nám nechce ani utíkat ze Sodomy a Gomory či z egyptského otroctví. Už jsme si prostě zvykli, že nejlepší reakce na nebezpečí je zůstat sedět tam, kde jsme.

A tak sedíme doma či v azylových domech nebo bezdomoveckých koloniích, popíjíme levný krabičák, a vykládáme si kratochvilné historky. Čteme si verše Krchovského o tom, že „konec světa spočívá v tom, že nikdy nenastane“, a pokud máme televizi, pustíme si nějaký pěkný film, třeba ten český optimistický, s tím pěkným přiléhavým názvem: „Cirkus bude!“