„Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi“ ( 2 Kor, 13,13).

Vaše Svatosti papeži Šenudo,

Vaše Skvělosti patriarcho Stephanosi,

vážení zástupci Jeho Svatosti Petrose,

biskupové a hodnostáři církví a církevních společenství Egypta.

1. Zdravím vás požehnáním svatého Pavla, jež nás vede přímo k jádru tajemství společenství Trojice, s hlubokým pohnutím a v poutu lásky, které nás v Pánu sjednocuje. Je mi velkou radostí být poutníkem v zemi, jež poskytla pohostinství a ochranu našem Pánu Ježíši Kristu a Svaté rodině, jak je psáno v evangeliu sv. Matouše. „Josef tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: `Z Egypta jsem povolal svého syna.´“ ( Mt 2, 14-15).

Egypt byl domovem církve od samého počátku. Alexandrijská církev, založená na apoštolském kázání a autoritě sv. Marka, se brzy stala jedním z vůdčích společenství v raně křesťanském světě. Úctyhodní biskupové jako sv. Atanáš a sv. Cyril byli svědky víry v Trojjediného Boha a Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, jak ji definovaly první všeobecné koncily. V egyptských pouštích má původ monastický život ve své osamělé i komunitární formě, jehož duchovními otci byli sv. Antonín a sv. Pachomius. Díky nim a velkému vlivu jejich duchovních spisů se monastický život stal naším společným dědictvím. V uplynulých desetiletích zažilo toto dědictví nový rozkvět jeho zásadní duchovní poselství se rozlilo daleko za egyptské hranice.

2. Děkujeme dnes Bohu, že jsme si čím dál víc vědomi našeho společného dědictví ve víře a bohatosti svátostného života. Sdílíme rovněž onu synovskou úctu k Panně Marii, Matce Boží, jíž jsou koptská a vůbec všechny východní církve proslulé. A „když mluvíme o společném dědictví, musíme jako jeho součást uznat nejen instituce, obřady, prostředky spásy a tradice, jež všechna společenství uchovala a jimiž byla utvářena, ale v první řadě a především tuto skutečnost svatosti“ (Encyklika Ut unum sint, 84 ). Pro věrné střežení a kázání tohoto dědictví podstoupila církev v Egyptě velké oběti a dále v tom pokračuje. Jak mnoho mučedníků se objevuje v úctyhodném Martyrologiu koptské církve, datovaném až k hroznému pronásledování v letech 283-4! Tito mučedníci vzdali v Egyptě Bohu slávu svým svědectvím, jež se nezaleklo ani smrti!

3. Tato společná apoštolská tradice a dědictví byly od počátku předávány a vysvětlovány různými formami, jež braly v potaz specifické kulturní povahy národů. Již v pátém století ovšem vedly různé theologické a ne-theologické faktory spojené s nedostatkem bratrské lásky a porozumění k bolestnému rozdělení Kristovy církve. Mezi křesťany povstala nedůvěra a nepřátelství odporující vroucí touze našeho Pána, který se modlil „aby všichni jedno byli“ (Jn 17, 21).

Nyní během dvacátého století vedl Duch svatý křesťanské církve a společenství blíže k sobě v hnutí smíření. S vděčností vzpomínám na setkání papeže Pavla VI. a Jeho svatosti papeže Šenudy III. v roce 1973 a na Společné christologické prohlášení, které při této příležitosti podepsali. Děkuji všem, kdo přispěli k tak významnému úspěchu, zejména vídeňské Nadaci Pro Oriente a Mezinárodní společné komisi mezi římskokatolickou koptskou pravoslavnou církví. Prosím Boha, aby tato Společná mezinárodní komise pro theologický dialog mezi římskokatolickou a pravoslavnou církví opět brzy normálně pracovala, zvláště s ohledem na některé základní eklesiologické otázky, jež je třeba vyjasnit.

4. Opakuji, co jsem napsal ve své encyklice Ut Unum sint, že vše co má vztah k jednotě všech křesťanských společenství zjevně patří mezi starosti primátu římského biskupa (srv. čl. 95) Chci proto znovu pozvat „všechny vedoucí představitele církví a jejich theology, aby se se mnou setkali v bratrském dialogu na toto téma. V něm necháme za sebou zbytečné spory a budeme naslouchat jeden druhému a před sebou budeme mít jen Kristovu vůli pro jeho církev“ (čl. 96). S ohledem na úřad římského biskupa prosím Ducha svatého, aby nad námi zazářil svým světlem, osvítil všechny pastýře a theology našich církví, abychom mohli společně hledat formy jimiž se tento úřad může stát službou lásky uznávanou všemi, jichž se týká. (srv. Homilie 6. prosince 1987, 3; Ut unum sint 95). Drazí bratři, v této věci není času nazbyt!

5. Naše společenství v jednom Pánu Ježíši Kristu, v jednom Duchu svatém a jednom křtu již představuje hlubokou a základní skutečnost. Toto společenství nám umožňuje být společně svědky naší víry celou řadou způsobů a samozřejmě vyžaduje, abychom spolupracovali při přinášení světla Kristova do světa, který potřebuje spásu. Toto společné svědectví ještě mnohem důležitější na počátku nového století a nového milénia, jež představují obrovskou výzvu lidské rodině. I z tohoto důvodu není času nazbyt !

Je základní podmínkou takového společného svědectví, že se musí vyhnout všemu, co by opět mohlo vést k nedůvěře a nesouladu. Shodli jsme se, že se vyhneme každé formě proselytismu či metodám a přístupům odporujícím potřebě křesťanské lásky a tomu co charakterisuje vztahy mezi církvemi (srv. Společné prohlášení papeže Pavla VI. a papeže Šenudy III., 1973). Připomínáme, že pravá láska, zakořeněná v naprosté věrnosti jednomu Pánu Ježíši Kristu a vzájemné úctě k jednotlivým, církevním tradicím a svátostné praxi je podstatným prvkem tohoto hledání dokonalého společenství. (tamt.)

Dostatečně se vzájemně neznáme, hledejme proto cesty k setkání ! Hledejme životaschopné formy duchovního společenství, jako jsou společné modlitby a posty, či vzájemné výměny a pohostinnosti mezi kláštery. Hledejme formy vzájemné spolupráce, zvláště jako odpovědi na duchovní žízeň mnoha dnešních lidí pro úlevu jejich úzkosti, v při výchově mládeže, v zabezepečování podmínek lidského života, podpoře vzájemného respektu, spravedlnosti a pokoje a v rozšíření náboženské svobody jako základního lidského práva.

6. Na počátku Týdne modliteb za jednotu křesťanů jsem 18. ledna otevřel Svatou Bránu v basilice Sv. Pavla za hradbami a překročil její práh spolu s představiteli mnoha církví a církevních společenství. Spolu se mnou pozdvihli na čtyřech hlavních místech knihu evangelií Jeho Excelence Amba Bishoi z koptské církve a zástupci pravoslavné církve a luterské církve. Bylo to hluboce symbolické vyjádření našeho společného poslání být svědky evangelia Ježíše Krista, spásného poselství života, lásky a naděj pro celý svět.

Během téže liturgie bylo proneseno apoštolské vyznání víry třemi představiteli různých církví a církevních společenství — první část pronesl zástupce řeckého pravoslavného patriarchátu z Alexandrie. Poté jsme si vyměnili pozdravení pokoje a pro mne byl tento radostný okamžik předzvěstí a předchutí plného společenství mezi Kristovými učedníky o něž usilujeme. Kéž Duch Boží nám brzy dá úplnou a viditelnou jednotu po níž toužíme!

7. Tuto naději svěřuji mocné přímluvě Theokotos, archetypu církve. Ona je zcela čisté, krásyplné a zcela svaté stvoření, schopné „být Církví“tak, jako nikdy žádné jiné stvoření být nemůže. Udržováni její mateřskou přítomnosti budeme mít sílu připustit naše chyby a váhání a hledat usmíření, jež by nás uschopnilo „žít v lásce, tak jak Kristus miloval nás“ (srv. Ef 5,2). Ctihodní bratří, kéž je třetí křesťanské tisíciletí miléniem naší plné jednoty v Otci, Synu a Duchu svatém. Amen.

Káhira, 25.února 2000