1. „Z Egypta jsem povolal svého syna“ (Mt 2,15).

Dnešní evangelium připomíná útěk Svaté rodiny do Egypta, kam přišla, aby hledala útočiště. Anděl Páně se zjevil ve snu Josefovi a řekl „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ (Mt 2,13) Tímto způsobem chtěl i Kristus, „který se stal člověkem, aby člověk mohl přijmout božství“ (sv. Atanáš Alexandrijský, Contra Arianos 2,59) jít ve stopách cesty božského volání, cesty po níž se vydal jeho lid, aby se všichni jeho příslušníci mohli stát syny a dcerami v Synu. Josef „vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: `Z Egypta jsem povolal svého syna.´“. (Mt 2,14 -15). Prozřetelnost vedla Ježíše po cestách, po níž kdysi šli Israelité, když pochodovali do Zaslíbené země a pod znamením velikonočního beránka slavili Přejití. I Ježíš, Beránek Boží, byl Otcem povolán z Egypta, aby naplnil v Jerusalémě Přejití nové a neodvolatelné smlouvy, konečné Přejití, které přináší světu spásu.

2. „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ To říká Hospodin, který vyvedl svůj lid ze života v otroctví (srv. Ex 20,2), aby s ním uzavřel smlouvu na hoře Sinaj. Svátek Přejití bude povždy připomínkou tohoto osvobození. Připomíná tuto událost, která zůstává v paměti Božího lidu. Když se Israelité pod Mojžíšovým vedením vydávali na svou dlouhou pouť, nepomysleli, že jejich cesta pouští do Zaslíbené země, bude trvat čtyřicet let. Ani sám Mojžíš, který svůj lid z Egypta vyvedl a celou tu dobu ho vedl, do Zaslíbené země nevešel. Jen si ji prohlížel před svou smrtí z výšin hory Nebo, než předal zodpovědnost za národ svému nástupci Jozuovi.

3. Když křesťané slaví dvoutisící výročí narození Ježíše, musíme vykonat tuto pouť do míst, kde se započaly a odvíjely dějiny spásy, dějiny neodvolatelné lásky mezi Bohem a člověkem, Hospodinovy přítomnosti v čase a lidských životech. Přišli jsme do Egypta po cestě, po níž Bůh vedl svůj lid, v čele s jeho vůdcem Mojžíšem, aby je přivedl do Zaslíbené země. Vycházíme vedeni slovy knihy Exodus: opouštíme náš život v otroctví, jdeme k hoře Sinaj, kde Bůh skrze Mojžíše, do jehož rukou vložil desky Dekalogu, zpečetil svou smlouvu s domem Jákobovým. Jak nádherná je to smlouva! Ukazuje, že Bůh nepřestane mluvit k člověku, aby mu dal život v hojnosti. Staví nás do Boží přítomnosti a vyjadřuje jeho hlubokou lásku k jeho lidu. Zve člověka, aby se obrátil k Bohu, nechal se dotknout Boží láskou a naplnit touhu po štěstí, která je v jeho nitru. Pokud přijímáme celým srdcem desky Desatera přikázání, budeme žít plně podle zákona, který Bůh vložil do našich srdcí a budeme účastni spásy, již zjevila Smlouva uzavřená mezi na Sinaji mezi Bohem a jeho lidem a již nám nabízí skrze své dílo vykoupení Boží Syn.

4. Poselství nové Smlouvy bylo v této zemi, již mám to potěšení poprvé navštívit, předáváno z generace na generaci úctyhodnou koptskou církví, dědičkou apoštolského kázání a činnosti evangelisty sv. Marka, který podle tradice podstoupil mučednickou smrt v Alexandrii. Vzdejme dnes vroucí díky Bohu za bohatou historii církve a za velkorysý apoštolát jejích věřících, kteří byli během staletí horlivými svědky Pánovy lásky, někdy až k prolití krve.

S láskou děkuji Jeho skvělosti Stephanosovi II. Ghttasovi, katolickému koptskému patriarchovi za slova uvítání, jež svědčí o živé víře vašeho společenství a věrnosti církvi. Srdečně zdravím patriarchy a biskupy účastnící se této liturgie, stejně jako kněze, řeholníky a všechny věřící, kteří přišli, aby se ke mně připojili v této části mé jubilejní pouti. Svůj uctivý pozdrav posílám i oficiálním představitelům a všem, kdo se chtěli zúčastnit této slavnosti.

Vaše přítomnost zde, kolem Petrova nástupce, je znamením jednoty církve, jejíž hlavou je Kristus. Kéž vás bratrství mezi námi všemi učedníky Pána, jež je tu tak jasně manifestováno, povzbuzuje k pokračování v úsilí budovat společenství sjednocená v lásce a působící jako kvas svornosti a smíření ! Tak najdete sílu a útěchu být, zvláště ve chvílích potíží a pochybností, ještě horlivějšími svědky Kristu v zemi vašich předků. S apoštolem Pavlem vzdávám díky Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista a modlím se bez ustání, abyste rostli ve víře, byli vytrvalí v naději a šířili všude lásku Kristovu (srv. Kol 1, 3-5).

5. Když si v tomto Jubilejním roce připomínáme, že Kristus je „hlavou těla,to jest církve“ musíme se snažit ještě rozhodněji, v duchu důvěry a bratrství, pokročit na cestě k jednotě, již chtěl pro všechny své učedníky. Tak naše společné svědectví vzdá slávu Bohu a bude důvěryhodnější v očích lidí. Modlím se k nebeskému Otci, aby se rozvinuly upřímné a bratrské vztahy v lásce a dobré vůli s koptskou orthodoxní církví, kterou s velkou úctou zdravím. Taková atmosféra dialogu a usmíření pomůže najít řešení problémů, jež dosud zabraňují plnému společenství. Chci též podpořit respekt k vnímavosti jednotlivých společenství i jejich specifickým způsobům vyjadřování víry v Krista a slavení svátostí o nichž musí jednotlivé církve vzájemně uznat, že jsou vysluhovány ve jménu téhož Pána. Kéž při slavení Pánova Přejití při této pouti můžeme znovu zažít zkušenost Letnic, kdy všichni učedníci — shromážděni společně Matkou Boží—přijali Ducha svatého, který nás smiřuje s Pánem a je principem jednoty, silou pro poslání a činí z nás jedno tělo — obraz světa, který přijde !

6. Duchovní a intelektuální život se v egyptské církvi rozvinul pozoruhodným způsobem od samého počátku. Můžeme zde připomenou proslavené zakladatele křesťanského monasticismu. Antonína, Pachomia, Macaria a řadu dalších patriarchů, vyznavačů, myslitelů a učenců, kteří jsou slávou universální církve. I dnes jsou kláštery živými středisky modlitby, studia a meditace věrnými starobylé cenobitské a anchoritické tradici koptské církve, připomínajícími nám, že věrný a dlouhodobý vztah s Pánem je kvasem, který proměňuje jedince i celou společnost. Život s Bohem tak rozněcuje světlo, jež na září na našich lidských tvářích a osvěcuje svět novou jasností, živým plamenem lásky.

Nechť dnes mladí lidé přijmou toto duchovní a apoštolské nadšení, které jim předávají jejich otcové ve víře a jsou pozorní k Pánovu volání, když je zve, aby ho následovali a kéž odpoví velkomyslným odevzdáním se v kněžské službě či aktivním nebo kontemplativním zasvěceném životě ! Kéž muži a ženy zasvěceného života svědectvím svého života zcela zasvěceného Bohu a svým bratřím a sestrám, života založeného na intensivní duchovní zkušenosti ukazují neomezenou Pánovu lásku ke světu !

7. Svou oddanou službou egyptskému lidu v oblasti vzdělání, zdravotní péče a charitativní práce chce církev vyjádřit tuto nezištnou lásku, jež nikoho nevylučuje. Aktivní přítomnost církve v intelektuální a morální formaci mladých lidí je dlouhou tradicí koptského patriarchátu i latinského vikariátu. Katolické vzdělávací instituce chtějí výchovou mladých lidí k základním lidským, duchovním a morálním hodnotám přispět k posílení lidské osoby, zvláště ženy a rodiny. S úctou ke svědomí každého jednotlivce usilují též o podporu přátelských vztahů s Muslimy, aby členové jednotlivých společenství mohli upřímně usilovat o vzájemné porozumění a společně prosazovat sociální spravedlnost, morální hodnoty, pokoj, respekt a svobodu.

Všichni občané jsou povinni aktivně se podílet, v duchu solidarity, na budování společnosti, upevňování pokoje mezi společenstvími a čestném spravováním obecného dobra. Aby mohli konat toto společné dílo spojujícím všechny členy národa, dávají své dovednosti na všech společenských úrovních do služeb celého národa.

8. Na této cestě víry, na níž při jubilejní pouti, kterou v těchto dnech konáme a následujeme Mojžíše, jsme vyzváni, abychom pokračovali k hoře našeho Pána a odložili různé formy otroctví, abychom mohli jít Pánovou cestou. „A Bůh, když vidí naše dobrá rozhodnutí a pozoruje, že jemu připisujeme, čeho jsme dosáhli… nám oplátkou dá, co mu přináleží- duchovní, božské a nebeské dary,“ (sv. Macarius, Duchovní homilie, 26, 20). Horeb, „hora víry“ se má pro každého z nás stát „místem setkání a vzájemné smlouvy, a tedy svým způsobem ‚horou lásky‘,“ ( List o poutích spojených s dějinami spásy, 6 ). Právě zde se lidé rozhodují pro život v plném souladu s Boží vůlí a zde je Bůh ujišťuje o své věčné shovívavosti. Toto tajemství lásky je naplněno v Přejití nové Smlouvy, daru, který Otec dal ve svém Synu celému lidstvu.

Obnovme dnes své přijetí božského zákona jako převzácného pokladu ! Staňme se podle Mojžíšova příkladu muži a ženami přimlouvajícími se před Hospodinem a předávajícími zákon, který je povoláním k pravému životu, jež nás osvobozuje od model a činí každý život nekonečně krásný a nekonečně vzácný. Mladí lidé netrpělivě čekají, až jim pomůžeme odhalit Boží tvář a ukážeme cestu, po níž se mají vydat, cestu osobního setkání s Bohem a lidského jednání hodného našeho božského přijetí. Je to nepochybně cesta náročná, ale je to cesta osvobození, která jediná naplní jejich touhu po štěstí. Když jsme s Bohem na hoře modlitby, nechejme se proniknout jeho světlem, aby naše tváře zářily Boží slávou a byly pro druhé pozváním k této božské nádheře, jež je naplněním života !

„Z Egypta jsem povolal svého syna.“. Nechť každý z nás slyší volání Boha úmluvy a objeví radost z toho, být jeho synem či dcerou !

25. února 2000