Homilie Jana Pavla II. při bohoslužbě slova u hory Sinaj

1. V roce Velkého jubilea nás naše víra pobízí, abychom se stali poutníky ve stopách Božích. Rozjímáme cestu, která vede časem a odhaluje světu velké tajemství Boží věrné lásky k celému lidstvu. S velkou radostí a hlubokým pohnutím je dnes římský biskup poutníkem k hoře Sinaj, přitahovaný touto svatou horou tyčící se zde jako pomník tomu, co zde Bůh zjevil. Zde zjevil své jméno! Zde dal svůj zákon, Desatero přikázání Úmluvy!

Jak mnoho lidí sem již přišlo před námi! Zde Boží lid rozbil své stany (srv. Ex 19, 2), zde našel prorok Eliáš útočiště v jeskyni (srv. 1 Král 19, 9), zde našlo místo posledního odpočinutí tělo mučednice Kateřiny, sem po staletí přicházely zástupy poutníků k tomu, co sv. Řehoř Nysský nazval „horou touhy“ (Život Mojžíšův II, 232 ), zde bděly a modlily se generace mnichů. Jdeme pokorně v jejich stopách na „svatou půdu“, kde Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův pověřil Mojžíše, aby osvobodil jeho lid. (srv. Ex 3,.5 - 8).

2. Bůh se ukazuje tajemnými způsoby — jako oheň, který nestravuje — v souladu s logikou, jež se vzpírá všemu, co známe a očekáváme. Je to Bůh současně velmi blízký a velmi vzdálený, je ve světě a není z něj. Je to Bůh, který přichází, aby se s námi setkal, ale nebude ovládnut. Je „JSEM KTERÝ JSEM“, má jméno, které není jménem. JSEM KTERÝ JSEM, božská propast, v níž je esence a existence jedním. Bůh, jenž je Bytí samotné. Jak bychom mohli neuposlechnout jeho příkazu„zout opánky“, a neklanět se mu na této svaté půdě ?

Zde na hoře se Sinaji se pravda „kdo je Bůh“ stala základem a zárukou Úmluvy. Mojžíš vstupuje do „světelné temnoty“ (Život Mojžíšův II, 164) a je mu dán Zákon „napsaný prstem Božím“. (Ex 31,18). Jaký však je tento Zákon? Je to Zákon života a svobody! U Rudého moře zažil národ velké osvobození. Viděli Boží moc a věrnost, poznali, že je to Bůh, který vpravdě osvobodil svůj lid, jak slíbil. Nyní na výšinách Sinaje týž Bůh pečetí svou lásku stvrzením Úmluvy, již nikdy neodvolá. Bude-li jí národ Úmluvy poslušen, bude mít věčnou svobodu. Exodus a Úmluva nejsou jen událostmi minulosti, ale jsou věčným údělem všeho Božího lidu!

3. Setkání Boha s Mojžíšem na této hoře ukrývá v samém srdci našeho náboženství tajemství osvobozující poslušnosti, jež nachází své naplnění v dokonalé poslušnosti Krista ve Vtělení a na Kříži. (srv. Flp 2,8; Žid 5,8-9).

Desatero přikázání není svévolným vnucením tyranského Pána. Byla napsána do kamene, ale předtím již byla vepsána do lidského srdce jako universální morální zákon, platný vždy a všude. Dnes jako kdykoliv jindy dává Deset slov Zákona jediný pravý základ životu jednotlivců, společností a národů. Dnes jako kdykoliv předtím jsou jedinou budoucností lidské rodiny. Chrání člověka před ničivou silou egoismu, nenávisti a lži. Ukazují na všechny falešné bohy, kteří ho zatahují do otroctví sebelásky vylučující Boha, žádostivosti po moci a po rozkoši, jež převrací spravedlivý řád a ohrožuje lidskou důstojnost naši i našich bližních. Odvrátíme-li se od těchto falešných model a budeme-li následovat Boha, který osvobozuje svůj lid a vždy s ním zůstává, pak se jako Mojžíš, po čtyřiceti dnech na hoře, objevíme s „tváří zářící slávou“ (sv. Řehoř Nysský, Život Mojžíšův II, 230), planoucí Boží světlem.

Dodržovat Desatero znamená být věrný Bohu, ale též věrnost nám samým, naší pravé přirozenosti a našim nejhlubším touhám. Vítr, který dodnes vane ze Sinaje nám připomíná, že Bůh chce být uctíván v růstu svého stvoření a skrze něj: Gloria Dei, homo vivens. V tomto smyslu nese sinajský vítr naléhavé pozvání k dialogu mezi vyznavači velkých monotheistických náboženství v jejich službě lidské rodině. Poukazuje, že v Bohu můžeme najít místo svého setkání: v Bohu Všemohoucím, nejvýš Milosrdném, Stvořitelem vesmíru a Pánu dějin, který nás na konci naší pozemské pouti bude soudit s dokonalou spravedlností.

4. Evangelní čtení, jemuž jsme právě naslouchali ukazuje, že Sinaj nachází své naplnění na jiné hoře, Hoře Proměnění, kde se Ježíš svým apoštolům ukázal v záři Boží slávy. Stáli tam s ním Mojžíš a Eliáš, aby dosvědčili, že v oslaveném Kristu je obsažena plnost Božího zjevení.

Na Hoře Proměnění promluvil Bůh z oblaku, jak učinil již na Sinaji. Nyní však praví: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ (Mk 9,7). Nařizuje nám naslouchat jeho Synu, protože „nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit“ (Mt 11, 27). A tak se dozvídáme, že pravé jméno Boží je OTEC ! Jméno, jež nade všemi jinými jmény: ABBA ! (srv. Gal 4, 6). A v Ježíši se dozvídáme, že naše pravé jméno je SYN, DCERA. Dozvídáme se, že Bůh Exodu a Úmluvy osvobodil svůj lid, protože to jsou jeho synové a dcery, stvořeni nikoli k otroctví, ale k „slávě a svobodě dětí Božích“ (Řím 8, 21).

Když tedy sv. Pavel píše, že jsme se „stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo“ (Řím 7, 4), nemyslí tím, že by se Zákon ze Sinaje stal minulostí. Míní tím, že Desatero se nyní nechává slyšet hlasem milovaného Syna. Osoba uvedená Ježíšem do pravé svobody si je vědoma, že je zavázána ne zevně, množstvím předpisů, ale vnitřně, láskou, jež se usídlila v nejhlubších zákoutích jeho srdce. Desatero přikázání je zákonem svobody, ne svobodou k následování našich slepých vášní, ale svobodou volit dobré v každé situaci a to i tehdy, kdy je takové rozhodnutí břemenem. Nepodřizujeme se nějakému neosobnímu zákonu, co je od nás požadováno je láskyplné poddání se Otci skrze Krista Ježíše v Duchu svatém. (srv. Řím 6,14; Gal 5,18). Svým sebezjevením na Hoře zjevil Bůh člověku člověka samotného.Sinaj stojí v samém srdci pravdy o člověku a jeho osudu.

5. V hledání této pravdy rozbili mniši z tohoto kláštera své stany ve stínu Sinaje. Na klášteře Proměnění a sv. Kateřiny jsou vidět všechna znamení doby a lidské vřavy, ale stojí tu nezdolně jako svědectví božské moudrosti a lásce. Po staletí zde žili a modlili se mniši všech křesťanských tradic, naslouchali Slovu v němž dlí plnost Otcovy moudrosti a lásky. Právě v tomto klášteře napsal sv. Jan Climacus napsal Žebřík božského vzestupu, mistrovské duchovní dílo, jež z generace na generaci pokračuje v inspiraci mnichů a jeptišek na Východě i na Západě. To vše se odehrávalo pod mocnou ochranou Velké Matky Boží. Již ve třetím století k ní egyptští křesťané s důvěrou volají: Pod tvou ochranu se utíkáme, Svatá Matko Boží! Sub tuum praesidium confugimus, sancta Dei Genetrix! Po staletí byl tento klášter výjimečným místem setkávání lidí z různých církví, tradicí a kultur. Modlím se, aby v novém tisíciletí byl klášter sv. Kateřiny zářivým paprskem vybízejícím jednotlivé církve, aby se vzájemně lépe poznávaly a znovu objevovaly, jak jsou v Božích očích důležité věci, jež nás sjednocují v Kristu.

6. Jsem vděčný mnoha věřícím z diecése Ismayliah, kteří v čele s biskupem Makariem přišli, aby se připojili k mé pouti na horu Sinaj. Petrův nástupce vám děkuje za vaši vytrvalost ve víře. Bůh žehnej vám i vašim rodinám. !

Srdečně zdravím Jeho Skvělost Makariho, pravoslavného biskupa celého Sinaje a s vděčností za jeho přítomnost ho prosím, aby předal věřícím své diecése mé s modlitbou spojené přání všeho dobrého.

Zvláště děkuji arcibiskupovi Damianovi za laskavá slova uvítání a za pohostinnost, již mi on a jeho mniši dnes poskytli. Kéž je klášter sv. Kateřiny duchovní oázou pro členy všech církví hledajících slávu Páně, přebývající na Sinaji (srv. Ex) 24,16 ), Vize této slávy nás pobízí ke zvolání překypující radosti: „Děkujeme ti, náš svatý Otče, za tvé svaté jméno, jemuž jsi dal přebývat v našich srdcích“ (Didaché, X). Amen.

Klášter sv. Kateřiny, 26. února 2000