Když jsem před rokem rok nastoupil na Fakultu sociální komunikace na Salesiánské papežské universitě v Římě, byl jsem hned na první hodině překvapen tím, že chtěl vyučující znát naše názory na různé problémy spojené s vyučovaným předmětem. Otevřenost komunikace byla alfou i omegou celého studia. Proč mě to překvapilo? Snad proto, že jsem to předtím nezažil.

Další vyučující se nás zeptal na "jednoduchou" otázku: "Jak dlouho se průměrný člověk dokáže soustředit při kázání?" Při odpovědích "deset" a "patnáct minut" se hlasitě smál. Prý je to něco kolem 2,5 minut, což je přibližně jedna normostrana strojově psaného textu. Mnohokrát jsem si na něj vzpomněl, když jsem viděl usínat lidi v kostele při čtení biskupských listů. Dnešní člověk není stejný jako v době baroka, kdy lidé vydrželi poslouchat v kostele několikahodinová kázání.

Velmi rád poslouchám přenosy rozhlasových bohoslužeb bez ohledu na to, z jaké jsou církve. K mému překvapení jsem při poslechu zjistil, že problém v nesmyslně dlouhých kázáních bez jasného závěru a s nesrozumitelným jazykem není pouze katolický.

Po sametové revoluci měly všechny církve v mnoha médiích doslova otevřená vrata. Neuvěřitelně velký prostor ve vysílání a na stránkách tisku se postupem času změnil na omezené zprávy o významných svátcích několikrát v roce. Když chceme dnes jít do médií s nějakou informací, narazíme na zásadní problém. Nejen, že ji tam většinou musíme strkat oknem, ale mnohdy kvůli tomu musíme vylézt do prvního patra, protože prostě okna v přízemí jsou zavřená.

Možná bychom se měli téměř 15 let po tzv. Sametové revoluci podívat pravdě do očí a otevřeně si přiznat realitu. To, že se dnes mnohdy špatně dostáváme s našimi informacemi do novin, rádia a televize, není problém zaujatosti médií, ale našimi předsudky a zbytečnou nekomunikativností.

V roli tiskového mluvčího často hovořím s novináři, kteří ve většině případů jsou k církvi lhostejní. Na otázku, proč o křesťanských církvích nic nepublikují, většinou odpoví, že jim nic zajímavého k publikování nebylo nabídnuto.

Na druhou stranu je třeba říci, že křesťanské církve mají doopravdy v oblasti duchovní, kulturní, sociální, volnočasové atd. neuvěřitelné bohatství. Jen by se možná měly zamyslet nad tím, jak ho "prodat". První krok spočívá ve zbavení se strachu založeném na zkušenosti "pronásledovaných" za vlády komunistického režimu.

Každá církev je jako moře přicházející k lidským břehům, u kterého se střídá odliv s přílivem. Problém ale začne ve chvíli, kdy příliv nepřichází, zatímco odliv pořád pokračuje. V tu chvíli by se mělo moře ze všech sil pokusit vzedmout a něco s tím udělat. Ne za týden, za měsíc, či za rok ale dnes.