Tak se mi přihodila taková věc, že jsem se jednoho dne dostal do vývojového týmu projektu ChristNet.eu. Jednou jsem seděl večer na privátě, po tom, co jsem ten den vyletěl od zkoušky a učil se na další den na zkoušku. Přišli za mnou kamarádi, jestli jim nechci pomoct. Řekl jsem jim, že teda jo. Další den jsem ze zkoušky taky vyletěl. To mě však neodradilo ve spoluúčasti na tomto bohulibém projektu. Úkolem projektu bylo rozjet nějaký WWW stránky a tento úkol se nám (dodneška nevím jak) podařilo splnit. A jak už to tak bývá, když se něco podaří, tak se to musí oslavit. U ChristNetu tomu nebylo jinak.

Oslava se konala na jedné faře na Vysočině o víkendu na počátku března. Protože pocházím kousek odsud, rozhodl jsem se, že se tam dopravím na kole. Během týdne jsem potkal Roberta (našeho nejvyššího) a řekl jsem mu, že se tam dostavím během sobotního dopoledne.

Když jsem se v sobotu ráno probudil, venku byla zima, silný vítr a občas padal sníh, takže jsem kolo vzdal a rozhodl jsem se jet vlakem. Na určené místo jsem dorazil asi za deset minut dvanáct, takže jsem si říkal, že jsem svého slibu dostál (přicházím dopoledne a to ještě ani ne za pět minut dvanáct). Po překonání asi tří kilometrů pěšky jsem byl docela zmrzlej a zasněženěj jako sněhulák. Když jsem přicházel k faře, představoval jsem si vyhřáté místnosti, horkej čaj a spoustu jídla.

Skutečnost se však v mnohém lišila, dalo by se říct, že z mých představ se neuskutečnilo vůbec nic. Neboť jsem přišel k faře, zazvonil a nic, nic a ani napotřetí nic. Tak jsem si řekl: "Ti budou v kostele" a šel jsem se podívat do kostela. Ale ten byl taky zamčenej.

Protože se hnala jedna z mnoha sněhových bouří, které ten den ztrpčovaly život poutníkům cestujícím na oslavy, musel jsem se někam schovat. Útočiště mi poskytla místní hospůdka. Štamgasti na mě koukali s podivem, neboť tam asi není častým výjevem člověk s batohem na zádech a s omrzlinami na obličeji. Zahřál jsem se rumem a dal si jedno pivo. Sedl jsem si k oknu, abych viděl, vytáhnul knížku a začal si číst. Po tomto činu se údiv štamgastů vystupňoval a jednomu málem vypadla protéza, když pln údivu otevřel ústa a koukal jako tele na nová vrata.

Po hodině sedění v hospůdce jsem si řekl, že už někdo musel dorazit. Zvedl jsem se a šel opět k faře. Avšak, když jsem vycházel z hospody, začalo tak silně sněžit, že nebylo téměř vidět na krok. Tak jsem čekal ještě asi 10 minut u dveří hospody než jsem mohl bez nebezpečí změny na sněhuláka odejít.

Přišel jsem k faře a zazvonil, zabouchal na dveře a opět nic. Už jsem začal zuřit a kopat do dveří, ale ani potom nikdo neotevřel. Rozhodl jsem se tedy zavolat někomu na mobila a zeptat se, co se děje. Volal jsem jednomu kolegovi, ale byl mimo, takže jsem se mu nedovolal. Rozhodl jsem se, že zavolám Robertovi, ale zjistil jsem, že na něho nemám telefon. Měl jsem však telefon na jednoho kamaráda, který je i Robertův kamarád. Tak jsem zjistil telefon na Roberta a zavolal mu. Robert mi sdělil, že už tam za chvilku budou.

Bylo asi čtvrt na tři a zbytek osazenstva dorazil. Zaradoval jsem se, neboť se ke mně začala vracet představa o bezproblémovém průběhu oslavy. Ta se ale okamžitě rozplynula po tom, co Robert začal shánět klíče. S Jirkou sedli do auta a odjeli. Já jsem se rozhodl jet s nimi, neboť jsem v autě cítil jistý zdroj tepla. Když jsme se po půlhodině vrátili, přijeli jsme radostně cínkajíc v ruce klíčemi. Oslava mohla začít.

Nejprve se konala redakční rada, kde bylo řečeno mnoho krásných slov, jako např. že ChristNet.eu se opravdu rozjel apod. Někdy kolem páté dorazil poslední člen oslavy, pokladník Pavel, který šel chudák od vlaku, zrovna když se čerti ženili. Po jeho příchodu jsme konečně odšpuntovali láhve šampaňského a oslava nabyla své pravé podstaty.

V sedm hodin byl s Robertem rozhovor na Radiu Proglas, který trval asi 10 minut. Moc jsme se na něj těšili. Jediné rádio bylo v autě. Nás všech šest, kteří jsme byli na oslavě jsme se naňahňali do auta a Robert začal ladit rádio. Snažil se chlapec velice, avšak po marném boji s rádiovými vlnami, které se nám toho večera vyhýbaly, to v sedm hodin deset minut vzdal. Nevzdal to ale tak úplně. Ihned vzal svého mobila (vlny mobilního operátora se mu vyhýbaly podstatně méně) a zavolal do Radia Proglas. Několik minut překecával rádio, aby jej pustilo ještě jednou ve čtyři ráno. Lidé v rádiu jej uklidnili s tím že, se pokusí udělat co nejvíce.

Po této příhodě se oslava vrátila do svého poklidného rázu. Přestože jsme byli odhodláni vydržet do čtyř do rána, nějak se nám to nepodařilo a kolem druhé jsme znaveni mohutným oslavováním ulehli do svých pelíšků.

Ráno asi v deset, když jsme se probudili, jsme zašli na mši a rozprchli se do svých domovů. Oslava byla skvělá a jsem rád, že jsem tam byl i přes počáteční potíže, které mi cesta na oslavu přinesla.

Autor je programátorem Odkazů ChristNet.eu