Paměť a usmíření: církev a viny minulosti

Úvodní poznámka

Studii na téma „církev a chyby minulosti“ zadal Mezinárodní theologické komisi její president Joseph kardinál Ratzinger vzhledem k oslavám Jubilejního roku 2000. K přípravě této studie byla zřízena subkomise složená s z Rev. Christophera BEGGA, Msgr. Bruna FORTA (předseda), Rev. Sebastiana KAROTEMPRELA, S.D.B, Msgr. Rolanda MINNERATHA, Rev. Thomase NORRISE, Rev. Rafaela SALAZARA CARDENASE, M.Sp.S., a Msgr. Antona STRUKELJI. Obecná diskuse o tomto tématu se odehrávala při mnoha setkáních subkomise a během plenárních zasedání Mezinárodní theologické komise, jež se konaly v Římě v letech 1998 a 1999. Písemným hlasováním byl následující text komisí schválen in forma specifica a poté předložen jejímu prezidentovi, prefektovi Kongregace pro nauku víry kardinálovi Ratzingerovi, který dal souhlas k jeho zveřejnění.

Předmluva

Bula Incarnationis mysterium vyhlašující Velké Jubileum roku 2000 (29. listopadu 1998) počítá očištění paměti mezi znamení, „jež mohou lidem pomoci prožít výjimečnou milost Jubilea s větším zápalem “. Cílem tohoto očištění je vysvobození svědomí osob a společenství ze všech forem nenávisti a násilí, jež jsou dědictvím dřívějších chyb, skrze obnovené historické a theologické zhodnocení takových případů. To může, je-li zkoumání provedeni řádně, vést k odpovídajícímu uznání viny a přispět k cestě k usmíření. Takový proces může mít významný dopad na naši současnost právě proto, že se důsledky minulosti stále dávají poznat a mohou ještě dnes přetrvávat jako napětí.

Očištění paměti je proto „aktem odvahy a pokory a uznáním toho špatného, co vykonali ti, kdo se narodili jako křesťané, nebo nesli jejich jméno.“ Je založeno na přesvědčení, že „vzhledem k poutu, jež nás vzájemně pojí v mystickém těle všichni, třebaže ne osobně a bez zasahování do soudu Boha, který jediný zná každé srdce, neseme břímě omylů a vin těch, kdo šli před námi.“ Jan Pavel II. dodává: „Jako Petrův nástupce žádám, aby v tomto roce milosti, církev, silná svatostí již přijala od Pána, poklekla před Bohem a prosila o odpuštění za minulé a přítomné hříchy svých synů a dcer.“(1) S opětovnou připomínkou, že „křesťané jsou zváni, aby před Bohem a před těmi, kteří byli jejich jednáním poškozeni, uznali chyby, jichž se dopustili,“ papež uzavírá, „ať tak učiní bez toho, že by chtěli cokoliv oplátkou, ale byli silní pouze „láskou, kterou nám Bůh vylil do srdce“ (Řím 5,5).“(2)

Prosba o odpuštění, kterou římský biskup vyslovil v duchu opravdovosti a dobrovolnosti vyvolala různé reakce. Papežem projevená bezpodmínečná důvěra v Pravdu vyvolala obecně příznivě přijetí jak v církvi, tak mimo ni. Mnozí poukázali, že takové jednání vede k rostoucí důvěryhodnosti výroků církve. Byly ovšem vysloveny i jisté výhrady týkající se zejména jisté nepříjemnosti spojené s určitým historickým a kulturním kontextem, v němž prosté přiznání chyb synů a dcer církve může vypadat jako tichý souhlas a podvolení se obviněním vznášeným zaujatými a církvi nepřátelskými lidmi. Mezi souhlasem a nepohodlím vzniká potřeba zamyšlení, které by objasnilo důvody, podmínky a přesnou formu prosby o odpuštění vin minulosti.

Mezinárodní theologická komise, v níž jsou zastoupeny různé kultury a typy vnímavosti uvnitř jedné katolické víry, se rozhodla reagovat na tuto potřebu přítomným textem. Nabízí theologickou reflexi podmínek, které umožňují učit akt „očištění paměti“ spojený s uznáním minulých vin. Chce odpovědět na následující otázky: Proč to máme udělat? Kdo to má udělat? Jaký je cíl a jak jej, správnou kombinací theologického a historického posouzení, stanovit? Kdo má být osloven? Jaké jsou morální implikace? A jaké jsou možné důsledky pro život církve a pro společnost? Účelem textu tedy není zkoumání určitých historických případů, ale spíše vyjasnění předpokladů, jež jsou základem pro pokání za viny minulosti.

Po vymezení druhu zde předložených úvah je též důležité jasně stanovit, co se míní tím, když se tu mluví o církvi: není to výlučně ani historická instituce ani výhradně duchovní společenství lidí, jejichž srdce je osvěcováno vírou. Církev je zde chápána jako společenství pokřtěných, nerozlučně viditelné a jednající v dějinách pod vedení svých pastýřů, spojené hlubokým tajemství působení životodárného Ducha. Podle druhého vatikánského koncilu církev „.bývá pro nemalou podobnost srovnávána s tajemstvím vtěleného Slova. Jako totiž přijatá přirozenost slouží božskému Slovu za živý, s ním nerozlučně spojený nástroj spásy, podobným způsobem slouží společenský organismus církve Kristovu duchu, který jej oživuje, k růstu těla (srov. Ef 4,16)“ (3). Tato církev zahrnující její syny a dcery minulosti a přítomnosti v hlubokém a skutečném společenství je jedinou Matkou milosti, která na sebe bere též tíhu vin minulosti, aby očistila paměť a žila obnovu srdce a života podle Pánovy vůle. Je toho schopna do té míry, nakolik se jako Kristus Ježíš, jehož mystickým tělem rozšířeným v dějinách je, bere jednou a provždy hříchy světa.

Struktura textu odráží položené otázky. Od stručného historického přehledu tématu (první kapitola) přechází k prověření biblických základů (druhá kapitola) a hlouběji zkoumá theologické podmínky proseb o odpuštění (třetí kapitola). Přesné poměření historického a theologického posuzování je rozhodujícím prvkem k dosažení správného a účinného stanoviska, které bere v potaz doby, místa a kontexty, v nichž se zkoumané události odehrávaly (čtvrtá kapitola). Závěrečné úvahy se specifickou hodnotou pro katolickou církev jsou věnovány morálním (pátá kapitola), pastoračním a misijním (šestá kapitola) důsledkům těchto kajících skutků. S vědomím, že nezbytnost uznání vlastních chyb má smysl pro všechny národy a náboženství, doufáme, že předložené úvahy budou s to pomoci každému pokročit na cestě pravdy, bratrského dialogu a s usmíření.

V závěru této předmluvy by mohlo být vhodné připomenout smysl každého aktu „očištění paměti“, který věřící konají, protože právě ten komisi inspiroval: je to oslava Boha, protože život v poslušnosti božské pravdě a jejím požadavkům vede k současnému vyznávání našich vin i věčného milosrdenství a spravedlnosti Páně. Confessio peccati udržované a osvěcované vírou v Pravdu, která osvobozuje a zachraňuje (confessio fidei) se stává confessio laudi vzdávaného Bohu, před nímž jediným se stává možným vyznat chyby minulosti i přítomnosti a my tak můžeme být usmířeni s ním a jím v Kristu Ježíši, jediném Spasiteli světa a uschopněni k opuštění těm, kdo ublížili nám. Tato nabídka je ještě mnohem smysluplnější, když pomyslíme na mnohá utrpení, jež křesťané během dějin podstoupili. V tomto pohledu mají činy Svatého Otce i ty, k nimž vyzval ve věci vin minulosti mimo své hodnoty pro Katolickou církev, prorockou a příkladnou hodnotu pro náboženství, stejně jako pro vlády a národy, jimž tak pomáhají žít účinněji velké Jubileum Vtělení jako událost milosti a smíření pro každého.

1. Problém: včerejšek a dnešek

1.1. Před druhým Vatikánem

Jubilea byla v církvi vždy žita jako čas radosti ze spásy dané v Kristu a jako privilegovaná příležitost k pokání a smíření za hříchy přítomné v životě Božího lidu. Od slavení prvního Jubilea za Bonifáce VII. byly kající pouti k hrobům apoštolů Petra a Pavla spojeny s udělením výjimečných odpustků pro zajištění, se svátostným rozhřešením, úplné nebo částečné prominutí časných trestů za hříchy.(4) Svátostné rozhřešení i odpuštění časných trestů má v tomto kontextu osobní charakter. Během roku „odpuštění a milosti“ (5) církev zvláštním způsobem rozdílí poklad milosti, který Kristus založil v její prospěch.(6) V žádném z dosud slavených Jubileí však nebylo ve svědomí přítomno vědomí vin v minulosti církve ani potřeba prosit Boha o odpuštění za jednání v blízké či vzdálenější minulosti.

Skutečně, v celé historii církve není precedentu proseb učitelského úřadu církve o odpuštění v minulosti spáchaného zla. Jistěže koncily a papežská rozhodnutí stanovovaly tresty za provinění v nichž byli shledáni vinnými klerikové nebo laici a mnoho pastýřů upřímně usilovalo o jejich nápravu. Ovšem příležitosti, kdy by církevní autority — papež, biskupové či koncily — otevřeně uznali chyby nebo provinění, jimiž by byly samy vinny, byly velmi zřídkavé. Mezi slavné příklady patří reformní papež Hadrián VI. v poselství norimberskému sněmu veřejně přiznal „odpornosti, provinění…a lži“, jimiž byl vinen „římský dvůr“ jeho doby a „hluboce zakořeněné a rozšířené nemoci“ šířící se od „samého vrcholu k údům“(7). Hadrián VI. litoval vin své doby a to právě těch, které se týkaly jeho bezprostředního předchůdce Lva X. a jeho kurie, ovšem bez toho, aby přidal prosbu o odpuštění. Bylo nutno čekat až na Pavla VI., aby se našel papež, který vysloví prosbu o odpuštění adresovanou jak Bohu, tak skupině jeho současníků. Ve své řeči na zahájení druhého zasedání Druhého vatikánského koncilu papež požádal „o odpuštění Boha…a odloučené bratry“ na Východě, kteří se „námi“ (Katolickou církví) mohli cítit poškozeni a za sebe prohlásil připravenost odpustit utrpěné zlo. V pohledu Pavla VI. se jak prosba o odpuštění, tak připravenost odpustit týkala výlučně hříchu rozdělení mezi křesťany a předpokládala vzájemnost.

1.2 Učení koncilu

Druhý vatikánský koncil zvolil stejný přístup jako Pavel VI. O proviněních spáchaných na jednotě koncilní Otcové prohlásili: „prosíme o odpuštění Boha a naše odloučené bratry, stejně jako odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám“ (8). Vedle provinění proti jednotě poukazuje koncil i k dalším negativním episodám z minulosti, za něž křesťané nesou jistou zodpovědnost. Proto „želí jistých postojů, jež se někdy mezi křesťany vyskytují“ a které vedou lidi k názoru, že věda a víra jsou ve vzájemném protikladu. (9) Podobně se zamýšlí nad skutečností, že na „zrodu atheismu“ mohu „mít křesťané svůj díl zodpovědnosti“, pokud svým chováním „spíše zahalovali než zjevovali autentickou tvář Boha a náboženství“ (10). Koncil také „želí“ pronásledování a projevů antisemitismu „kdykoliv a kdekoliv“ (11). K zmiňovaným problémům ovšem koncil nepřipojil prosbu o odpuštění.

Z theologického hlediska Druhý vatikánský koncil rozlišil mezi neporušitelnou věrností církve a slabostí jejích členů, duchovních i laiků, dříve i nyní (12) a tedy mezi Nevěstou Kristovou „bez poskvrny a vrásky…svatou a neposkvrněnou“ (srov. Ef 5, 27) a jejími dětmi, omilostněnými hříšníky, povolanými ke stálému metanoia, k obnově v Duchu svatém. „Církev, která ve svém lůně chová hříšníky je současně svatá a stále potřebná očišťování, neúnavně putuje cestou pokání a obnovy“ (13).

Koncil vypracoval i několik kritérií pro rozlišování viny či zodpovědnosti dnes žijících lidí za chyby minulosti. Připomněl ve dvou různých kontextech, že dnes žijícím lidem nelze klást za vinu provinění členů jejich náboženských společenství:

 „To co bylo spácháno při Kristově umučení nelze přičítat všem Židům bez rozdílu, ani tehdejším ani dnešním“ (14)

 „Nemalé společnosti se odloučily od plného společenství Katolické církve, leckdy ne bez viny lidí na obou stranách. Ti však, kdo se nyní rodí v takových společnostech a dosahují v nich víry v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a Katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou“ (15).

Za téma prvního Svatého roku slaveného po koncilu v roce 1975 zvolil Pavel VI. „smíření a obnovu“ (16) a v apoštolské exhortaci Paterna cum benevolentia, objasnil, že smíření se má v první řadě odehrát mezi věřícími Katolické církve (17). Jako již od svého počátku zůstal Svatý rok příležitostí k obrácení a smíření hříšníků s Bohem skrze svátostnou ekonomii církve.

1.3 Prosby o odpuštění Jana Pavla II.

Jan Pavel II. nejen zopakoval vyjádření lítosti nad „bolestnými vzpomínkami“, které poznamenávají dějiny rozdělení křesťanů, které vyslovil Pavel VI. a Druhý vatikánský koncil (18), ale rozšířil je o prosby za odpuštění za mnoho historických událostí na nichž se církev nebo jednotlivé skupiny křesťanů z různých důvodů podílely (19). V apoštolském listě Tertio millennio adveniente (20) papež vyjádřil naději, že se Jubileum roku 2000 stane příležitostí pro očištění paměti církve ode všech forem „opačného svědectví a pohoršení“ k nimž v minulém miléniu došlo (21).

Církev je vyzývána, aby si plněji uvědomovala hříšnost svých dětí. „Své hříšné syny a dcery přijímá za vlastní“ a povzbuzuje je, aby se „pokáním očistili od chyb minulosti a případů nevěrnosti, nekonsistentního a slabého jednání.“ (22) Podobně je připomenuta zodpovědnost křesťanů za zla naší doby (23), třebaže důraz je kladen zejména na solidaritu současné církve s chybami minulosti. Některé z nich jsou výslovně zmíněny, například rozdělení křesťanů (24), nebo „netolerantní a násilné metody“ používané v minulosti při evangelizaci (25).

Jan Pavel II. také podpořil také hlubší theologické objevování myšlenky přebírání odpovědnosti za zla minulosti a možnosti žádat odpuštění od současníků (26), když v apoštolské exhortaci Reconciliatio et paenitentia prohlásil, že ve svátosti smíření „stojí hříšník před Bohem sám s se svými hříchy, svou lítostí a svou důvěrou. Nikdo se nemůže kát za něj, ani žádat jeho jménem odpuštění.“ Hřích je tedy vždy osobní, i když zraňuje celou církev, která — zastupována knězem vysluhujícím svátost smíření — je svátostnou prostřednicí milosti, jež smiřuje s Bohem (27). Rovněž tak situace „sociálního hříchu“ — které jsou v lidských společnostech zjevné tam, kde jsou poškozovány spravedlnost, svoboda a pokoj — jsou vždy „výsledkem nahromadění a koncentrace mnoha osobních hříchů.“ Když je morální zodpovědnost v anonymních případech rozředěna, lze o sociálním hříchu mluvit jen analogicky (28). Z toho vyplývá, že připsání viny nelze správně rozšířit mimo skupinu osob, která to dobrovolně připustila svými činy, zanedbáními nebo nedbalostí.

1.4 Položené otázky

Církev je živé společenství rozprostřené přes staletí. Její paměť netvoří jen tradice sahající k apoštolům a normující její víru a život, ale je bohatá i velkou růzností historických positivních i negativních historických zkušeností, jež prožila. Minulost církve z velké části strukturuje její přítomnost. Nauková, liturgická, kanonická a asketická tradice sytí život věřícího společenství nabízí mu neporovnatelnou sbírku příkladů k napodobení. Po celou pozemskou pouť ovšem zůstává dobré semeno nerozdílně smíšeno s plevami, svatost stojí vedle nevěrnosti a hříchu (29). Proto vzpomínka na pohoršení minulosti může znamenat překážku dnešnímu svědectví církve a uznání včerejších vin synů a dcer církve může posílit dnešní obnovu a smíření.

Vyvstává problém s definicí starých vin, především vzhledem k nutnému historickému posouzení. U událostí minulosti musíme rozlišovat mezi vinami, jež lze připsat členům církve jako věřícím a mezi těmi, které se vztahují ke společnosti během staletí „křesťanstva“ či mezi mocenskými strukturami v nichž byla časná a duchovní moc velmi těsně propletena. Víc než kdy jindy je tedy zapotřebí k řádnému rozlišení mezi činy církve jako společenství víry a činy společnosti v dobách, kdy mezi nimi existovalo osmotické prolínání.

Kroky učiněné Janem Pavlem II. k žádosti o odpuštění minulých vin byly v mnoha kruzích chápány jako znamení vitality a autenticity církve a tím posílily její důvěryhodnost. Je navíc správné, že se církev podílela na změně falešných a nepřijatelných představ o sobě, zvláště v o oblastech, kde byla ať kvůli nevědomosti nebo špatné víře, některými sférami mínění téměř ztotožněna s tmářstvím a intolerancí. Papežem vyslovené žádosti o odpuštění také vyvolaly positivní napodobování v církvi i mimo ni. Hlavy států a vlád, soukromá a veřejná sdružení, náboženská společenství dnes žádají o odpuštění za episody nebo historická období poznamená nespravedlností. Tato praxe zdaleka není řečnickým cvičením a někteří proto váhají tak jednat a zvažují cenu — sem patří i ta v právní oblasti — spojené s uznáním minulých chyb. I z tohoto pohledu je nutné přísné rozlišování.

Někteří věřící jsou nicméně rozladěni a jejich loajalita k církvi se zdá být otřesena. Někteří se podivují, jak mohou předávat lásku k církvi mladším generacím, když jsou téže církvi připisovány zločiny a chyby. Další si všímají, že uznání chyb je většinou jednostranné a těží z něj ti, kdo církev znevažují a které uspokojuje, když církev potvrzuje jejich předsudky o ní samé. Ještě jiní varují, před tím, aby byly současné generace věřících libovolně vystaveny pocitu viny za nedostatky k nimiž nedali žádný souhlas, třebaže prohlašují svou připravenost převzít odpovědnost do té míry, nakolik se některé skupiny lidí dosud cítí ovlivněny důsledky nespravedlností, jež utrpěli v minulosti jejich předkové. Další soudí, že církev má své vzpomínky na dvojznačné činy, na kterých se v minulosti podílela očistit prostě tím, že se bude podílet na kritické práci na paměti, jež se rozvíjí v naší společnosti. Měla by se tak připojit ke svým současníkům v odmítnutí toho, co morální svědomí naší doby odsuzuje, i když nepřijme výlučnou vinu za minulá zla a současně bude usilovat o dialog vzájemného porozumění s těmi, kdo se dosud mohou cítit zraněni minulými činy připisovatelnými dětem církve. Konečně, lze očekávat, že jisté skupiny budou požadovat, aby bylo o odpuštění usilováno i s ohledem na ně, ať na základě analogie, či proto, že věří, že samy utrpěly škodu. Očištění paměti nemůže v žádném případě znamenat, že církev odvolá hlásání zjevené pravdy, která jí byla svěřena, a to jak v oblasti víry, tak mravů.

Lze tedy položit řadu otázek: může dnešní být dnešní svědomí shledáno „vinným“ za osamocené historické fenomény jako byly křížové výpravy nebo inkvisice? Není až příliš snadné soudit lidi minulosti podle dnešního svědomí (jak to podle Mt 23, 29 dělali farizeové a zákoníci), téměř jako kdyby morální svědomí nebylo umístěno v čase? A lze, na druhé straně, na základě prosté skutečnosti, že Boží pravda a její morální nároky mají vždy svou hodnotu, popřít stálou proměnu etického úsudku? Ať už se kdo rozhodne pro kterýkoliv přístup musí se s těmito otázkami vypořádat a hledat odpovědi, jež se zakládají na zjevení a jeho živém předávání ve víře církve. První otázkou proto je vyjasnění, do jaké míry jsou prosby odpuštění minulých nepravostí, zejména pokud jsou adresovány skupinám dnešních lidí, součástí biblického a theologického horizontu smíření s Bohem a bližním.

Pokračování přinese Magazín ChristNet.eu v nejbližší době

Poznámky:
1. Incarnationis mysterium, 11
2. tamt,.V mnoha starších prohlášeních, zejména čl. 33 apoštolského listu Tertio millennio adveniente (TMA), ukazoval papež církvi cestu k očištění její paměti ohledně vin minulosti a k odpuštění jako příkladu pokání jedincům a civilní společnosti.
3. Lumen gentium, 8.
4. Srov.. Extravagantes communes, lib. V, tit. IX, c. 1 (A. Friedberg, Corpus iuris canonici, t. II, c. 1304).
5. Srov. Benedikt XIV, list Salutis nostrae 2 , 30. dubna, 1774 . Lev XII. mluví v listě Quod hoc ineunte z 24. května 1824, o „roce odčinění, odpuštění, a vykoupení, milosti, zahlazení trestů a odpustků.“
6. To je smysl definice odpustků podané Klementem VI., když v roce 1343 zavedl praxi slavení Jubileí každých padesát let. Klement VI. viděl v církevním Jubileu „duchovní dovršení“ „jubilea odpuštění a radosti“ ve Starém zákoně. (Lv 25).
7. „Každý z nás musí zkoumat [své svědomí] s ohledem na to, do čeho upadl] a vyslýchat se ještě přísněji, než se bude ptát Bůh v den svého.hněvu“ in Deutsche Reichstagsakten, nová řada III, 390-399 (Gotha, 1893).
8. Unitatis redintegratio, 7
9. Gaudium et spes, 36
10. Ibid., 19
11. Nostra aetate, 4
12. Gaudium et spes, 43, odst. 6
13. Lumen gentium, 8; srov. Unitatis redintegratio, 6: „Kristus církev při jejím putování volá k pokračování té reformy, již neustále potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou.“
14. Nostra aetate, 4
15. Unitatis redintegratio, 3
16. Srov.. Pavel VI., apoštolský list Apostolorum limina, 23. května 1974 (Enchiridion Vaticanum 5, 305).
17. Pavel VI., exhortace Paterna cum benevolentia, 8. prosince 1974 (Enchiridion Vaticanum 5, 526-553).
18. Srv, encyklika Ut unum sint, 25. května 1995, 88: „Do té míry, nakolik neseme zodpovědnost, přidávám se ke svému předchůdci Pavlu VI. v prosbě o odpuštění.“
19. Tak například papež požádal Moravany „jménem všech katolíků o odpuštění za zlo způsobené nekatolíkům během historie“ (srov. Kanonizace Jana Sarkandera v České republice 21. května 1995). Svatý Otech chtěl též vykonat „skutek odčinění“ a požádat o odpuštění latinskoamerické Indiány a Afričany deportované do otroctví. (Poselství k americkým Indiánům, Santo Domingo 13. října 1992 a Řeč při generální audienci 21. října 1992 ). Již o deset dříve žádal Afričany o odpuštění za to, jak s nimi bylo nakládáno. (Řeč v Yaoundé, 13. srpna 1985).
20. Srov. TMA, 33-36.
21. Srov..tamt.., 33
22. Tamt.., 33.
23. Srv, tamt., 36
24. Srov..tamt.., 34.
25. Srov. tamt.., 35
26. Tento poslední aspekt se v TMA objevuje je v čl. 33, kde se praví, že církev „před Bohem a před lidmi“ přijímá za vlastní své hříšné syny a dcery.
27. Jan Pavel II., exhortace Reconciliatio et paenitentia 2. prosince 1984, 31.
28. Tamt.., 16.
29. Srov. Mt 13, 24-30; 36-43; Sv. Augustin, De civitate Dei, I, 35: CCL 47,33; XI, 1: CCL 48,321; XIX, 26: CCL 48, 696.