G. K. Chesterton: Kněz Jara

Chesterton o jaru a Velikonocích

Překlady světové klasiky / Martin Moštěk / 24. dubna 2000

Kněz Jara

Gilbert Keith Chesterton

Slunko zesílilo a vzduch zeslábl právě před Božím hodem velikonočním. Je to ovšem obtížný jas dýchající nejen novotou, ale i revolucí. Dvě armády lidského ducha se až do konce budou utkávat nad zásadní otázkou zda má být Velikonocům gratulováno, že ladí s jarem—nebo jaru, že ladí s Velikonocemi.

Jediné dvě věci, které mohou uspokojit duši je osoba a příběh a dokonce i příběh musí být o osobě. Jistě, existují velmi prostopášné chuti a záliby v jakýchsi abstrakcích, jako je matematika, logika nebo šachy. Jsou to ovšem toliko zábavy ducha podobné zábavám těla. Jsou to pouhé zábavy a i když mohou být obrovské, jejich pouhé zmnožení nepřispívá ke štěstí. Člověk, který má být co nevidět oběšen, se může těšit ze své snídaně, zvláště je-li to jeho oblíbená snídaně a stejně tak se může potěšit pří s kaplanem o heresi, zejména pokud jde o jeho oblíbenou heresi. Ale to, zda ho potěší ta či ona z obou věcí, nezávisí od nich, ale od jeho duchovního postoje k nadcházející události. A to je událost velmi zajímavá pro duši, protože jí končí příběh a (tvrdí někteří) také osoba.

Právě tato prostá pravda, jako mnohé jiné, je pro naše vědce příliš prostá na to, aby ji viděli. Zde tkví jejich omyl a to nejen co se pravého náboženství týče, ale i ohledně falešných náboženství, protože jejich výpovědi o mythologii jsou ještě mythičtější než mythos sám. Nespokojím se tím, že nemají zjevně pravdu, když kupříkladu tvrdí, že Kristus byl legendou o umírající a znovuožívající vegetaci, podobně jako Adonis nebo Persefona. Tvrdím, že i kdyby byl Adonis bohem rostlinstva, chápali by ho naprosto špatně. Můžeme začít tím, že o hynoucí vegetaci jako takovou se nikdo nestará natolik, aby o ní vytvořil nějaké zvláštní mysterium nebo masku a už vůbec ne tolik, aby ji skryl pod masku pohledného mladého muže, který je mnohem zajímavější. Pokud byl Adonis spojován s podzimním padajícím listím a návratem květin zjara, šlo o docela jiný myšlenkový pochod. Přesně takový myšlenkový pochod se spontánně rozbíhá ve všech dětech a mladých umělcích a sám od sebe se rozbíhá i v každé zdravé společnosti. Nemocné společnosti se to ovšem vysvětluje jen velmi obtížně.

Lidský mozek je podřízen krátkým a podivným náporům spánku. Mrak zapečetí město rozumu nebo spočine na moři představivosti a zatmí je jako sen, ať je to noční můra atheismu nebo denní snění modloslužby. Právě tak, jako se všichni s trhnutím probudili a zjistili, že říkáme jakési věty, které nemají smyslu vyjma šílených půlnočních jazyků, vyšla lidská mysl z vytržení pitomosti s nějakou úplnou větou na rtech, s úplnou větou, která je úplně bláznivá. Bohužel to s ní není jako s větami ze snu, které zapomeneme jen co si nazujeme boty nebo si dáme snídani. Ten nesmyslný aforismus vymyšlený zatímco lidská mysl spala se stále plete na jazyk a proplétá se do všech vztahů s rozumovými a denními věcmi. Všechny naše spory matou určité věty, které nejenže jsou nepravdivé, ale nikdy neměly smysl. Jsou nejen neaplikovatelné, ale samy o sobě nikdy k ničemu nebyly. Poznáváme je kdekoliv lidé mluví o „přežití nejpřizpůsobivějších“, čímž se myslí toliko přežití těch, kteří přežijí. Slyšíme je, když někdo říká, že bohatí „dali zemi v sázku“, jako by chudí netrpěli následkem špatné vlády nebo vojenské porážky. To samé platí v případě, když se mluví o „cestě k pokroku“ což znamená toliko jít směrem k další cestě, nebo když někdo mluví o „vládě několika moudrých“, jako by ti moudří mohli být vybráni podle kalhot. „Hrstka moudrých“ musí znamenat pouze tu hrstku, kterou považují blázni za moudré nebo takové blázny, kteří si o sobě myslí, že jsou moudří.

Jeden z nesmyslů, které moderní lidé říkají, i když jsou více méně vzhůru mě zvláště rozčiluje. Vyrostl z popularizované vědy devatenáctého století, zejména ze studia mýtů a náboženství. Útržky blábolení, které mám na mysli, obvykle vypadají následovně: „Tento bůh či hrdina skutečně představuje slunce,“ nebo „Smyslem obrazu Apollona, který zabíjí hroznýše je nástup léta vytlačujícího zimu.“ Další varianta může znít: „Král umírající v bitvě na západě symbolisuje západ slunce“. Myslím, že se skutečně mohu domnívat, že i skeptičtí profesoři, jejichž lebky jsou mělčí než pánvičky, si všimnou, že takto lidská bytost nikdy neuvažuje ani nesmýšlí.Všimněme si, co je obsaženo v tomto předpokladu. Předpokládá se, že primitivní člověk vyšel na vycházku a s velkým zájmem sledoval velkou planoucí kouli na obloze. Pak řekne primitivní ženě: „Miláčku, měli bychom o tom pomlčet. Nesmíme to nechat jen tak rozkřiknout. Víš jak jsou děti a otroci mazaní. Ať budeme opatrní sebevíc, můžou slunko poznat. Nebudeme tomu proto říkat slunce, ale namaluji obrázek muže, který zabíjí hada. Kdykoliv to udělám, budeš už vědět, co myslím. A protože Slunce vůbec nevypadá jako muž zabíjející hada, nikdo to nepozná. Bude to naše malé tajemství. Otrokům a dětem se bude zdát, že mě tak vzrušuje velký příběh O kroutícím se draku a zápasícím polobohu, ale já budu myslet na ten malý drahocenný objev, že tam nahoře ve vzduchu je žlutá koule.“ Nemusíme ani moc znát mythologii abychom poznali, že je to mýtus. Obvykle se mu říká sluneční mýtus.

Je nabíledni, že tomu bylo přesně naopak. Bůh nikdy nebyl symbolem nebo hyeroglifem představujícím slunce. Slunce bylo hyeroglifem zastupujícím boha. Primitivní člověk (s nímž je můj přítel Dombey nepochybně dobře obeznámen) vyšel s hlavou plnou bohů a hrdinů, protože to je hlavní účel ke kterému hlava slouží. A potom spatřil slunce na vrcholu poledního panování či v tísni soumraku a řekl: „Tak bude celý svět krvácet k západu, pokud bude bůh naposled poražen.“

Lidská bytost nebyla nikdy tak nepřirozená, aby se klaněla Přírodě. Ani člověka tak shovívavého k obéznosti (jako já) ani nenapadne uctívat muže nebo ženu kulaté jako slunce. Nikdo, ať už by ho umělecké zředění přitahovalo jakkoliv, nebude skutečně věřit, že dryády byly stejně prohnuté a ztuhlé jako stromy. My lidské bytosti jsme nikdy neuctívaly Přírodu a měly jsme k tomu samozřejmě velmi prostý důvod. Všechny lidské bytosti jsou totiž nadlidské bytosti. Vtiskly jsme přírodě svůj obraz, jako Bůh vtiskl svůj obraz nám. Řekly jsme obrovskému slunci, aby stálo na místě, upevnily jsme je na své štíty a o hvězdy se staraly stejně málo jako o mořské hvězdice. A když vyvstaly přírodní moci, které jsme v danou chvíli nemohly ovládnout, vymyslely jsme si velké bytosti podobné lidem, které je ovládaly. Jupiter není obraz hromu. Hrom je Jupiterovým pochodem a vítězstvím. Neptun není podobou moře, moře je jeho a on je stvořil. Jinými slovy, o moři skutečný divoch řekl: „Jen můj fetiš Mumbo může vytáhnout takové hory z vody.“ A o slunci říkal: ve skutečnosti „Jen můj pra-praděd Jumbo si zasloužil tak zářivou korunu.“

Můj postoj ke všem těmto mýtům je naprosto a dokonce smutně prostý. Říkám vám, že nemůžete skutečně porozumět žádnému mýtu, dokud nezjistíte, že jeden z nich není mýtus. Duchové tuřínů neznamenají nic, pokud neexistují žádní skuteční duchové. Padělané bankovky nic neznamenají, pokud neexistují skutečné bankovky. Pohanští bohové neznamenají nic a nemohou znamenat nic pro ty z nás, kdo popírají křesťanského Boha. Jakmile je připuštěna existence boha, byť falešného, začíná kosmos poznávat své místo i to, že je až druhý v pořadí. A jakmile je to skutečný Bůh, kosmos se před ním sklání a nabízí mu své letní květy a zimní plameny. Verš „Má láska je jako rudá, rudá růže,“ neznamená, že básník chválí růži alegoricky zobrazenou jako mladá dáma. Slova „Má milá je planika,“ neznamenají, že by autor byl botanik natolik potěšený konkrétním planikovým stromkem, že by si jej zamiloval. Slova „Kdo byl měsícem a regentem mého nebe,“ neznamená, že si Julie vymyslela Romea kvůli kulatosti měsíce. Tvrzení „Kristus je Slunce Velikonoc,“ neznamená, že se věřící klaní slunci pod Kristovým obrazem. Bohyně či bůh se mohou odít jarem nebo létem, ale tělo je víc než roucho. Náboženství si obléká šat přírody skoro pohrdlivě—křesťanství takto naložilo s vánočním sněhem a jarním táním. Když se dívám přes sluncem sežehnuté pole vím až v samém morku kostí, že má radost nespočívá jen v jaru, protože samotné, stále se vracející jaro by bylo vždycky smutné. Někdo nebo něco tady přichází ke květinové korunovaci: a mé potěšení spočívá v jakémsi stále ještě možném příslibu a ve vzkříšení mrtvých.

Z knihy Miscellany of Men (její anglický originál ze sbírky Project Gutenberg najdete zde

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Půjdete k volbám?
Ano
95%
 
Ne
5%
 
Ještě nevím
0%
 
(Počet hlasů celkem: 19)