Neustálá inovace před nás klade nečekané problémy. Kde jsou ty doby, kdy se člověk naučil sít a sklízet, z poloviny na svém a z poloviny v robotě na pánově, a spokojeně umřel.

Od dob Marie Terezie musíme chodit do školy a od století páry neustále čelíme postupné každodenní modernizaci. V informatice už nás tento vývoj předstihl a většina se ani nestíhá adaptovat. Nicméně i v oblastech méně dynamických, jako je třeba automobilizace, lze narazit na lidské meze.

Jednu neděli, nedlouho po Velikonocích, jsem měl tu čest uvítat svého dobrého přítele, který se vracel od rodičů své ženy. Samozřejmě autem a samozřejmě řídila ona, aby se po řidičáku naučila řídit „pod dozorem“. Při vystupování ji pak nenapadlo než zavřít klíče v zamčeném autě. Poznamenávám, že se jednalo o škodovku 120. Stalo se tak asi 100 metrů od našeho domu a on tuto banalitu hodlal řešit otevřením zámku „nějakým drátem“, kterýžto jsem mu měl dodat já. Jeho ženu s mojí nastávající a mojí mámou jsme usadili do obývacího pokoje s dovětkem, že do pěti minut jsme zpět.

Poté, co jsme přišli k autu, zjistili jsme, že sice víme o jak jednoduchou věc se jedná, ale pravda, nikdo z nás ji ještě nedělal. Jali jsme tedy oddělávat těsnění na dveřích spolujezdce a začali jsme šmátrat drátem ve dveřích auta. Nebyli jsme úspěšní, ale za to mohl „ten drát“ - byl příliš měkký.

Vrátili jsme se tedy domů a hledali jsme tvrdší drát. Bohužel, narazili jsme na mého otce. Jeho názor byl, že ten drát je tvrdý až dost a že mi mladí jsme „srágory, který nic kloudného neumějí“. Přes toto ujišťování jsem vzal tvrdší drát a naše tříčlenná delegace vyrazila k zaparkovanému zázraku.

Na místě samém se odehrála lítá bitva mezi dveřmi a mým otcem, která skončila jednoznačnou remízou, neboť na vině byl skutečně „ten měkkej drát“. Protože jsme si tohoto nedostatku byli vědomi již dávno, v průběhu taťuldova snažení jsme odstranili těsnění na dveřích řidiče a rozhodli jsme se dokázat svoji pravdu. V této chvíli jsme se věnovali problému klíčů již 30 minut.

Novou naději do žil nám vlil ze směny jdoucí zaměstnanec Českých drah, pan Trňák, který byl kdysi v minulosti (stejně jako drtivá většina mužů tohoto státu) vlastníkem několika těchto báječných strojů a v obci platil za uznávaného znalce v otázce údržby a oprav.

Vida naše rozpaky, navenek artikulované klením, považoval je za výzvu své pověsti a ladným pohybem ruky odstrčil mého otce ode dveří spolu s konstatováním, že je to maličkost a proč se vlastně „tady, Pepo, tak pachtíš“. Poučil nás nezkušené, že nejlépe se tato operace provádí na zadních dveřích za spolujezdcem a okamžitě trhnutím odstranil těsnění.

S napětím jsme očekávali spuštění drátu do mechanismu dveří a jemné trhnutí, které nám umožní dostat se k postrádaným klíčům. Zdá se však, že i škodovkovému kouzelníkovi se po deseti letech používání různých modelů značky Peugeot vytratil z ruky grif a místo vteřinové operace se náš slovník rozrostl o ajznboňácké ekvivalenty nepublikovatelných výrazů. Jediným výsledkem přidružení pana Trňáka bylo rozdělení oken, na kterých každý individuálně, bez zaručených rad ostatních, zkoušel svůj postup.

V této chvíli se k naší skupině přidružil kolemjdoucí soused Brtílek, známý v celé vesnici jako obstojný zedník na fušky. Zvědavě se pozeptal, zda-li to auto demontujeme a po odhalení pravé příčiny našich potíží prohlásil, že na to se musí „takhle“ a ocitl se řidičových dveří, kde začal vylupovat trojúhelkové okýnko, což doprovázel větou o nutnosti prostrčení „hentoho drátu“ skrz.

Protože tuto metodu ještě nikdo neznal a po třičtvrtě hodině dobývání se do vraku jsme byli ochotni vzít za vděk každou radou, během pěti minut již Brtílek protahoval okénkem drát se zobáčkem na konci a snažil se jej zachytit za otevírač dveří u spolujezdcova sedadla. To však nebránilo každému z nás pokračovat v tvrdošíjném prosazování svého postupu a tak jsme v různých pozicích s dráty postávali okolo auta. Jako u Poláčka. Bylo nás pět a všichni jsme byli v offsidu.

Pevně věřím tomu, že bychom to auto dokázali velmi otevřít právě v tuto chvíli, nebýt starého Maryáše. Tento důchodce v kmetském věku si krátil dlouhou chvíli vysedáváním u okna a zíráním na silnici. Nutno ovšem podotknout, že je silně krátkozraký a v důsledku toho z dění okolo silnice moc nemá.

Bohužel ženu mého dobrého přítele nenapadlo nic lepšího, než zastavit naproti jeho domu, což spolu s následnými aktivitami naší pětky zavdalo v mysli tohoto odpovědného bohabojného občana příčinu k otázce „Co tam ti lidi vlastně dělají?“. Zblblý zpravodajstvím televize Nova a severoirskou krizí dovodil pokus o umístění bomby přímo v centru naší obce a nelenil, aby zavolal policii.

Musím opakovat, že bychom to po těch padesáti minutách určitě měli, ale s policií v zádech žádné auto drátem neotevřete. Hlídka policie sice nesdílela dedukci o umístění bomby, ale shluk pěti mužů okolo zaparkovaného auta na okraji silnice byl příliš podezřelý, než aby Maryášovo hlášení nechala stranou. Po zevrubném výslechu a zjištění, že všechny doklady opravňující k nakládání s vozidlem jsou uvnitř, bylo jasné, že tohle dobře neskončí. A taky že ne.

Starý Maryáš už byl před domem (tak krátkozraký totiž nebyl), řidič policejní felicie si vyžádal drát mého přítele a zcela nečekaně do nastalého ticha prohodil: „Vy byste se za socialismu neuživili.“ Pak dvakrát zašmátral ve dveřích řidiče, lup - a byly otevřeny.

Poté, co můj přítel předložil techničák, řidičák a občanku, a zcela zjevně seděla fotografie i jméno, policista usedl do zpět do felicie a jeho do té doby mlčenlivý kolega prohodil: „Příště vozte náhradní klíče v nárazníku a nebudete tady muset hrát takový divadlo“.

Starý Maryáš zalezl domů, Trňák nabral směr hospoda, což jediné mohlo ospravedlnit pozdní příchod ze šichty, Brtílek se nenápadně vypařil v mezičase a já jen tiše přemýšlel o tom jak nás stále rychlejší modernizace zbavuje starých dobrých socialistických cviků.