Seznamka
Není tomu tak dávno, co jsem v jednom horkém sobotním poledni za parného slunce postával v odstavném pruhu výpadovky z Olomouce na Ostravu a zkoušel mávat rukou se vztyčeným palcem na projíždějící auta. Nejsem pravidelný stopař (nebo snad stoper?), nicméně, když už začnu, stojí to za to. Neměl jsem moc šancí, protože s vlasy nakrátko, v bermudách, krátkém modrém tričku a s bosýma nohama jsem rozhodně nevypadal jako ten nejsympatičtější společník na cestu. Navíc asi sto metrů přede mnou stopovali dva mladí kluci. Už jejich zjev a chování stálo za to.
Oba měli modré montérky do pasu. Ten, který stopoval, měl černošedé pruhované tričko s krátkým rukávem (což jsem zjistil až později) a na něm modrou hazuku se spoustou fleků od barev. Na zádech té blůzy bylo velkými tiskacími písmeny napsáno MÍROV. Druhý z nich měl černé tričko a na hrudi tentýž nápis - MÍROV. Přes tričko měl oblečenou pro změnu šedou montérskou blůzu. Po boku mu visela zelená brašna. A prakticky celou dobu se ti dva drželi za ruce.
Nevím co vás napadne, když vidíte takovouhle dvojici. Nejdříve jsem si řekl, že se mají rádi. Ale to jejich oblečení mi připadalo zvláštní. V takovém vedru mít na sobě tričko a ještě blůzu? Proč si to nevysvlečou? A pak se stala zvláštní událost, která vše vysvětlila.
Ten, který nestopoval, sáhl pravou rukou do brašny. Jenomže se pohnula i levá ruka stopujícího kamaráda. Stejným směrem. Stopující kamarád sebou trhl a vznikl drobný konflikt. Jeden se totiž chtěl napít, ale i druhý musel pohnout svojí rukou. A teď se mi vybavila scéna z filmu „Andělské oči“.
Pavel Kříž zatkne Josefa Abrháma, Viktora Preisse a Pavla Zedníčka jako podvodníky. A všem nasadí pouta. Nasadí je tak, že jsou všichni spoutáni k sobě za ruce. A tvoří čtyřčlenného nerozlučitelného hada. Když potom v závěrečné scéně filmu pijí z jedné lahve, která koluje, chovají se úplně stejně jako ti dva stopaři. Takže ti dva měli pouta...
Teď to všechno do sebe zapadá. Pouta, nápis Mírov, pruhované tričko jednoho z nich, stop v parném poledni, nemožnost sundat šaty, protože jsou spoutáni k sobě i to, že se drželi za ruce... Jsou to VĚZNI!
Hlavou mi proběhly všechny dobrodružné filmy, které jsem ve svém brožovaném životě viděl: Belmondo, Bruce Willis, Silvester Stallone, Harrison Ford, Michael Douglas, Jean-Claude Van Damme a hromady dalších. Vzpomínal jsem na všechny chvaty, údery a kopy, které mě naučili na gymplu podle totalitních pravidel tělocviku.
Po tomto minutovém zmatku v kebuli jsem usoudil, že nejlépe bude, když přivolám policisty. Ale jak? Aby mě neviděli ti dva? Člověk se najednou ocitá v jiné realitě, v brašně hned vidí pistoli, z vězňů se stávají nebezpeční šílenci atd. No prostě jedním slovem HRŮZA. Nakonec jsem se rozhodl stopnout někoho a doufat, že má mobil. Z toho potom (až budeme dost daleko) zavoláme policistům. A bude pokoj, uff.
Nebylo mi dopřáno tuto skvělou ideu realizovat. Asi za dvě minuty po mém rozhodnutí s obrovským hlukem sirén přijížděly dva policejní favority. Každý z jedné strany. Předpisovým smykem sevřely oba vězně mezi auta asi na vzdálenost tří metrů a okamžitě se vynořili dva příslušníci s pistolemi a kryti auty vykřikovali „Vzdejte se, přistupte blíže“ a podobné perly zásahového jazyka policejních jednotek.
To už jsem postával zcela odhodlaně asi tři metry od místa akce (snad v domnění, že budu vyslechnut jako svědek u soudu nebo přinejmenším na televizi Nova).
Než se nešťastníci vzpamatovali, stáli opření o auto a jeden z policistů je prohledával. Nalezl deset cigaret zn. Sparta, skleněnou láhev naplněnou průhlednou tekutinou, dle udání majitele slivovicí. Neměli u sebe ani peníze ani doklady.
Na výzvy odmítali cokoliv bližšího sdělit, pouze donekonečna opakovali, že hrají bojovou hru Klíče od pevnosti Boyard. Hra začala ráno v 4.00 u pevnosti Mírov a klíče byly schovány na zřícenině hradu Helfštýn asi 10 km od Hranic na Moravě...
Když ještě dodali, že takových dvojic soutěží ještě dvacet, starší z policistů prodělal konverzi ke křesťanství a s výkřikem „Ježíši Kriste! Už půl hodiny nám volají lidi, že máme na výpadovce na Ostravu dva uprchlé vězně. A tohle mě má čekat ještě dvacetkrát? Pane Bože!“ nastoupil do auta odjel.
Mladší z policistů pak dodal, že „tady nemůžete stopovat, stoupněte si dál.“ Rezignovaně mávl rukou do prostoru... a také odjel. Věci opravdu mnohdy nejsou takové jak se jeví...
