Svoji závěrečnou pasáž polemiky se mnou zahájil Petr Válek konstatováním: "Pan Jiří Zajíc tedy poměrně často používá pro své závěry neseriózní a nepodložené argumenty".

Naše polemika se týkala dvou oblastí: situace Ivana O. Štampacha a Katolické teologické fakulty UK v Praze. Co se týče prvého "okruhu", neprokázal mi Petr Válek nic, co by se dalo nazvat "neseriozní a nepodložené argumenty". Moje argumentace se opírala o Katechismus katolické církve, Ekumenický katechismus a Teologický slovník Karla Rahnera a Herberta Vorgrimlera. Dále pak o osobní vyjádření Ivana O. Štampacha ohledně jeho údajného "vystoupení z katolické církve".

Co se týče tématu "KTF UK", prokázal mi Petr Válek pouze jedno pochybení: používal jsem vyjádření Miloslava kardinála Vlka z rozhovoru pro Svobodnou Evropu z února 2000, které v důsledku pozdějšího jednání biskupa Josefa Koukla nevyjadřovalo úplně přesně skutečný stav. Rozhovor byl točen po jednání ČBK, kde se ani Josef Koukl nevyslovil proti zamýšlenému vetu Velkého kancléře na volbu prof. Václava Wolfa za děkana KTF UK. Později - nikoliv veřejně (ve smyslu vyjádření určeného vskutku nejširší veřejnosti - např. prostřednictvím tisku či jiných sdělovacích prostředků) - vyjádřil biskup Josef Koukl s tímto vetem nesouhlas. Na základě upozornění na Christnetu jsem tuto skutečnost prověřil (v osobním rozhovoru s Miloslavem kardinálem Vlkem) a výsledek jsem zveřejnil. Nechť čtenáři posoudí, zda šlo v tomto případě o "neseriozní a nepodložené argumenty". Všechno ostatní, co v této souvislosti Petr Válek namítal, se ukázalo jako malý respekt k Velkému kancléři co by primárnímu zdroji informací a jako přehlížení ověřitelných zdrojů (v případě bývalých rektorů UK), na které jsem upozorňoval.

Ke tvrzení, že "Pan Jiří Zajíc tedy poměrně často používá pro své závěry neseriózní a nepodložené argumenty", Petr Válek rozhodně neposkytl dostatek konkrétních zdůvodněných příkladů. Konkrétní příklad naopak poskytl Petr Válek v případě Jany Ryby:

"Považuje-li totiž Jiří Zajíc pana Jana Rybu za „učenlivého žáka V.I. Lenina“, pak se ptám, koho žákem je pan Jiří Zajíc. Pouze dodávám, že pan Ryba se ve svém skvělém a obsahově přesném článku dopustil politováníhodné chyby tím, že nepřevzal jednu citaci přímo z knihy Ivana O. Štampacha, ale z jiného zdroje, a tím poněkud pozměnil smysl výroku. Za svoji chybu se bezprostředně omluvil."

Tak se tedy podívejme na onen "skvělý a obsahově přesný článek" vskutku "přesněji":

(1) Na Štampachovo tvrzení, že neopustil Katolickou církev nemá podle mého názoru cenu reagovat, protože fakt, že nikdo nemůže zároveň sedět na dvou židlích je každému doufám zřejmý....Výjimku tvoří samozřejmě uvědomělí postmodernisté. Například právě I. Štampach tvrdí, že každý smí předpokládat pravdu svého tvrzení (vyjma rozporu) a přitom tím vůbec nic neříká o tvrzení jiných lidí (Nebojme se postmoderny (Perspektivy, 94/5)),

V Perspektivách 94/5 bychom cokoliv takového hledali marně. Na to, že Jan Ryba uvádí prameny jen tak přibližně, si už - v jeho skvělém a obsahově přesném článku - budeme muset zvyknout. Kapitola "Nebojme se postmoderny" je součástí článku I. O. Štampacha "Křesťanství a postmoderní kultura" v Perspektivách 94/4. A co tam tedy ve skutečnosti I. O. Štampach píše? "Zdravě ambiciózní myšlení se pochopitelně bouří proti představě více pravd. Mnoho lidí bude bušit do stolu, že pravda je jen jedna. Správné nadšení pro pravdu se jim scvrklo v pobožnou frázičku. Samozřejmě, že pravd je mnoho. Každý smí předpokládat, že jeho přesvědčení je pravdivé. Ale to přece vůbec nic nepraví o myšlenkách a tvrzeních jiných lidí. Jediné, co nelze připustit, aby se zároveň o téže věci něco tvrdilo a popíralo. Pak by nebylo zřejmé, co má mluvčí na mysli. Podřezával by si větev, na které sám sedí. I paradox má totiž jakousi vypovídací hodnotu, ukazuje, jak je nesnadné vypovídat o něčem, co nás totálně přesahuje. Dílčí pravdy se někdy doplňují a dávají plnější obraz světa. Máme světu co nabídnout - a běda nám, kdybychom to před lidmi zapřeli. Ale máme také pozorně naslouchat, co říkají jiní. Určitě tam najdeme mnoho podnětů pro poučení a povzbuzení. Ale jak v tom všem obstojí Pravda sama? Vždyť vyznáváme, že pravda Páně vítězí. Ježíš přece není jednou z pravd vedle jiných! Skutečně je zde Pravda, která přesahuje všechny dílčí pravdy druhých, ale i naše. Když Ježíš říká: Já jsem pravda, nechce tím říci: To, co říkám, je v souladu se skutečností. Tato Pravda je totéž, co Bytí samo. Je božská a proto neuchopitelná. Tuto pravdu, jíž je Ježíš sám, nemáme. Daleko spíše má ona nás. Zmocňuje se nás a bere si nás do služeb. Je to pravda živá a osobní. Vůči pravdě Páně jsou všechny naše filosofické a teologické pravdy opravdu relativní. Ve všech mohou být paprsky onoho světla, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět."

Vystihl tedy Jan Ryba - tak, jak se sám v závěru hodnotí - "kontext celého Štampachova myšlení" uvedením své citace - velmi nedbale vytržené z kontextu celé pasáže? Zejména ono jasné zdůraznění transcendence Boží Pravdy? Ani trochu. Svůj citát používá Jan Ryba úplně proti smyslu Štampachova pojetí pravdy.

(2")... či o Bohu musíme něco tvrdit a zároveň to popírat - myslet v rozporu (Život, duch a všechno, s. 121, Sursum 1994)."

Skutečná pasáž, na níž se (opět jakoby citací z "páté ruky") Jan Ryba odvolává zní:

"Poučeni rozhovorem s některými mimokřesťanskými náboženstvími, především buddhismem a novými duchovními směry, se křesťané vrací k uznání, že jakákoli naše řeč o Bohu je analogická. Mluvíme o Bohu, protože nemůžeme mlčet. Můžeme o něm mluvit, můžeme mít odůvodněnou jistotu, že o něm mluvíme pravdivě, ale ať říkáme, co říkáme, přece mluvíme vždy s výhradou. Naše řeč je totiž přiměřená spíše stvořenému světu, který má své meze. Bůh je neomezený a je dokonalou plností. Když Bohu něco připisujeme či odmítáme nějaké tvrzení o něm, vymezujeme vlastně toho, jež nemá žádné meze. Cokoli můžeme o Bohu říci, musíme v zájmu poctivosti hned zpochybnit s poukazem na to, že je to nevýstižné. Můžeme se pokusit obě tvrzení nějak překročit. Někdo by se obával, že to povede k myšlenkovému chaosu. Logika přece zakazuje něco říkat a ve stejném smyslu to popírat. Přesto nám ale, pokud jde o Boha, nic jiného nezbývá. Logická pravidla přitom platí dál. Je tu tedy napětí mezi filosofickými, kazatelskými či teologickými výroky o Bohu a jejich negací. Řeč, která chce vypovídat o Bohu, bývá plna paradoxů. Teologové vyhlížejí řešení, které by logický spor překlenulo. Měla by to být syntéza, která jde nad původní tvrzení i jeho popření. Lze říci, že taková je až mluva mystiků? Není to náhodou tak, že použitelná řeč o Bohu k němu spíše poukazuje, než že by jej vystihovala?"

Přichází tu tedy I. O. Štampach s nějakými převratnými, "neortodoxními" nápady? Přece vůbec ne. Smysl celé téhle pasáže je velmi klasický: Protože naše poznání Boha je omezené, je stejně omezená naše řeč o Bohu. Nemůžeme pojmenovat Boha jinak než tím, že vycházíme od tvorů a vyjadřujeme se podle našeho omezeného lidského způsobu poznání a myšlení... Bůh přesahuje každého tvora. Je tedy třeba očišťovat naši řeč od všeho, co je v ní omezujícího, obrazného a nedokonalého, abychom nesměšovali Boha "nevýslovného, nepochopitelného, neviditelného, nepostižitelného" s našimi lidskými představami. Naše lidská slova jsou vždy nedostatečná k vyjádření Božího tajemství." (Katechismus katolické církve § 40 a 42). Jan Ryba tedy touto "narážkou" čtenáře opět mystifikoval.

(3) Zatímco v pracích z počátku devadesátých let jsou spíše jen určité náznaky, tak naprostým masakrem křesťanského (v nejširším možném slova smyslu) myšlení je autorova nejnovější kniha A nahoře nic (Portál, Praha 2000).

V centru křešťanství stojí pochopitelně trojjediný Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Ježíš je pak pro každého křesťana cestou, pravdou a životem. Pan Štampach však soudí něco jiného. Nejspolehlivější cestu nachází v "tradici, která chce spojit moudrost dávných mystérií, biblický příběh o stavbě Chrámu, symboliku světla a řemeslné dovednosti s novověkým myšlením. Máme na mysli svobodné zednářství. Je střízlivé s racionální" (A nahoře nic, s. 88).

Tohle jsme už - i s dozáním Jana Ryby - odhalili jako typickou desinformaci - a podobně je tomu i v následující citaci (jak jsem už dokázal ve svém prvním článku):

(4) Křesťané o Bohu věří, že je svrchovaným Dobrem a Láskou. Docent Štampach ho však vykresluje jako tvrdého despotu: "Chceme-li si zachovat hrdost, nebudeme mít chuť plazit se v prachu před nějakým univerzálním kosmickým despotou" (tamtéž, s. 33).

Šlo o stranu 34 (nikoli 33) a citát je vytržený z pasáže, kde I. O. Štampach charakterizuje karikatury transcendence - nikoli své vlastní vyznání.

(5) Křesťané věří, že jediným prostředníkem ke spáse je Ježíš Kristus. Ivan Štampach však píše: "Časem lidem dochází, že žádné historicky podmíněmé vyznání nemůže nárokovat jednoznačnou platnost." (tamtéž, s. 104).

Uvedená citace je z kapitoly "Jsoucí osvobozuje", přičemž se jednak oním "Jsoucím" rozumí JAHVE, jednak se na stránce 100 dočítáme: "Tato božsky Jsoucí skutečnost je pro nás výzvou a pozváním k účasti. Děje se to na cestě pravdy a na cestě lásky. Jsoucí osvobozuje tak, že se prostřednictvím člověka Ježíše ztělesňuje a může se nějak ztělesnit i v nás. Transcendentní plnost se objevuje v pomíjivém nedokonalém světě, mezi námi lidmi. Křesťanskou cestou je ten, který je sám Cestou. Je jí proto, že Jsoucí osvobozuje. Jahve osovobozuje. A to je právě Ježíš." Už jenom tento úsek by stačil k tomu, aby Jan Ryba viděl, že svůj protiklad vytváří opět naprosto uměle, opět proti smyslu Štampachova sdělení. Nalistujme si tedy onu str. 104. Na ní čteme: "I když vynecháme různé únikové cesty, snadné a šarlatánské nabídky, zbývá nám více duchovních cest. Říká-li někdo, že po každé z nich se lze vydat, nemusí to svědčit o měkkosti nebo nedostatečném respektu k pravdě. Spíše máme za to, že je jen jedna Cesta. Kde duchovní život ztuhl do závazných slovních formulací, tam je shoda nesnadná. Teze se zdají nesmiřitelné a dialog nakonec degeneruje jen v souběžné monology. Časem lidem dochází, že žádné historicky podmíněné vyznání nemůže nárokovat jednoznačnou platnost. Jednotlivé stezky mají spíše jen různě rozložené důrazy, protože putující procházejí od začátku do konce různými kulturními a sociálními podmínkami. Metody duchovního života mají i osobní zabarvení. Jde však vždy o transcendenci ztělesněnou v této naší imanantní sféře, o hlubinnou proměnu, která vrací člověka skrze nic ke všemu, k sobě a k našemu společnému světu. Může být zobrazena jako smrt a obnova života. Jejími pilíři jsou vždy žitá pravda a radikální překonání sobectví."

Neříká tu - stručně shrnuto - I. O. Štampach něco, k čemu se ani Jan Ryba neodvážil? Totiž, že Kristus Ježíš je Cestou spásy skutečně pro každého - bez ohledu na jeho jakoukoli vnitřní či vnější podmíněnost? Že přitom svým způsobem zopakuje Pavlovo "Litera zabíjí, Duch dává život" (2Kor 3,6), to by přece nemuselo vadit ani Janu Rybovi. Rozhodně ne natolik, aby opět vykonstruoval úplně umělý rozpor mezi křesťanstvím a pozicí I. O. Štampacha.

Ze sedmi uvedených citátů jsem tedy prověřil prvních pět - a ve všech případech se ukázalo, že Jan Ryba těmito svými příklady čtenáře desinformoval. Ani v jednom případě nešlo o použití citátu ve shodě se smyslem, který měl v textu I. O. Štampacha. Zbylé dva (z nichž u jednoho J. Ryba ani neuvádí použitelným způsobem zdroj) prověřovat nebudu. Po tom, co se ukázalo dosud, by to byla jen ztráta času.

Když nám Jan Ryba po tom všem tvrdí:

"Těchto několik citátů, zdůrazňuji že nikoliv vytržených z kontextu, ale přesně zapadajících do kontextu celého Štampachova myšlení myslím jednoznačně dokládá, že se bohužel pohybuje nikoliv jen mimo Katolickou církev, ale mimo křesťanství vůbec." , buď si z nás dělá legraci, nebo nás chce napálit. Každopádně - jestliže ho Patr Válek dává za příklad té "správné" publicistické práce, pak jsem velmi rád, když tentýž Petr Válek o mne konstatuje:

"Jsem profesionální úrovní pana Zajíce velmi zklamán, protože předpokládám, že redaktor (novinář) veřejnoprávního média, navíc se starostí o křesťanské vysílání, musí zachovávat v případě každého sporu objektivitu a nadhled." Propadl bych vážným pochybám o kvalitě své práce, kdyby mne Petr Válek, posuzující publicistickou práci podle kritérií, na základě kterých shledal pamflet Jana Ryby jako "skvělý a obsahově přesný článek", pochválil.

A pak tu je vskutku "dynamický závěr", kdy Petr Válek píše:

"Doslova šokem pro mne a mé přátele skončila návštěva Diskuzí Magazínu Christnet. Jiří Zajíc – redaktor Křesťanského vysílání (!) – říká o děkanovi KTF UK Prof. ThDr. Jaroslavu Polcovi: „ony dva rozhovory, které jsme odvysílali v našem Křesťanském týdeníku, představily Jaroslava Polce jako vskutku trapnou figuru, senilního starce, který si ani nepamatuje, co řekl před několika málo minutami (nebyl to přitom náš záměr)“.

V souvislosti s tímto bezpříkladným výrokem navrhuji panu Zajícovi, aby se panu prof. Polcovi omluvil. Vyzývám také odpovědné osoby ke zvážení – po takové ostudě – dalšího setrvání pana Zajíce ve zmíněné Redakci náboženského života Českého rozhlasu."

"V souvislosti" s tímto nápadem Petra Válka jen připomínám, že podobně "šokována" byla už Zdenka Rybová - a dala to najevo v diskusi. Tam jsem se také dosti podrobně vyjádřil. Dosud marně čekám na případnou reakci. Petr Válek ji může jistě "zasuplovat". To, že děkan KTF UK prof. Polc si svými dvěma zmíněnými rozhovory - v nichž působil naprosto nekompetentně - žádnou vážnost nezjednal, nýbrž se blamoval, bohužel smlčet nemohu. I Petr Válek si žádá "objektivitu". Že to tak trapně pro prof. Polce dopadlo, mi vůbec žádnou radost nedělá. O "ostudu" se vskutku jednalo. Bohužel kromě dotyčného profesora padla na celou Římskokatolickou církev.

Opravdu úsměvná je závěrečná větička: Petr Válek vyzývá "odpovědné osoby ke zvážení mého dalšího setrvání v Redakci náboženského života Českého rozhlasu". Zdá se, že tento student dálkového studia KTF UK úplně zapomněl, že se píše rok 2000 a žijeme ve společnosti, která má i z mého hlediska na lidi jeho typu až příliš negativní názor. Mohu ubezpečit Petra Válka (ale i kohokoliv jiného - včetně kolegy Moštěka, který projevil určitou obavu o můj případný postih), že jako redaktor veřejnoprávního Českého rozhlasu nejsem zaměstnancem církve - a že všechny "odpovědné osoby" mně nadřízené sdílejí na záležitosti, k nimž jsem se tu vyjadřoval (I. O. Štampach, prof Václav Wolf, prof. Jaroslav Polc, KTF UK) stanoviska, která by se mu velmi, velmi nelíbila. Mou existenci v Českém rozhlase by případně mohlo ohrozit nikoliv to, že se k lidem a postojům, jež Petr Válek hájí, vyjadřuji kriticky, ale že se nevyjadřuji dostatečně kriticky. Je příkladem velmi malého smyslu pro realitu, že si to Petr Válek - nejspíš budoucí kněz mé církve - neuvědomuje.

Poznámka redakce: Toto je rubrika Areopag, kde se na způsob athénského Areopagu (viz Sk 17,19-22) volně, svobodně a slušně diskutuje na různá témata dotýkající se křesťanství. Redakce poskytuje prostor všem stranám a k příspěvkům se nijak nevyjadřuje. Články vyjadřují jen názor jejich autorů. Věříme, že i takto pomůžeme českému křesťanství.