Jádrem aktuálního sporu mezi Katolickou a Starokatolickou církví je postava papeže Pia IX. Zatímco katolíci ho chtějí blahořečit, starokatolíci ho zrovna v lásce nemají. Byl to právě on, který svolal koncil, který vyhlásil papežskou neomylnost ve věcech víry a mravů. Po vyhlášení tohoto dogma se od Katolické církve odštěpili starokatolíci.

Pius IX., vlastním jménem Giovanni Maria Mastai-Ferretti sloužil jako papež neobvyklých třicet jedna let: od roku 1846 do roku 1878. Církevní historik Jaroslav Kadlec ho ve své knize Dějiny katolické církve III. charakterizuje takto: „…bylo možno pochybovat, zda-li Pius IX. je k světodějné úloze zvlášť způsobilý. Jeho nadání nebylo tak skvělé jako leckterého z jeho předchůdců. V politice dělal nesporně chyby. Nebyl takovým znalcem lidí jako Pavel III. a v osobních otázkách se často zmýlil. Předhazovali mu ješitnost. Správné je, že si přál úspěchy a triumfy, a že o ně usiloval. Běží-li však o papeže, nesmí se zapomenout, že jeho osobní úspěchy jsou zároveň úspěchy církve. Jedinečnost jeho postavení nese sebou, že nesmí zůstávat skromně stát za svým dílem.

Rozhodně Pio Nono byl osobností okouzlující a sotva by se našel druhý papež, který by byl katolíka tolik milován a nekatolíky tolik vážen, jako on. Neslýchané rány osudu, jež postihly jeho pontifikát a vyvrcholily zabráním církevního státu, snášel s nesrovnatelnou důstojností a posledních sedm let, jež trávil jako panovník bez země ve Vatikáně, podobalo se spíše trvalému triumfu nežli zajetí.“

Pius IX. se snažil potírat bludy a sjednotit co možná nejvíce Katolickou církev. Nejprve shrnul a slavně odsoudil bludy svým Sylabbem z roku 1864 a následně svolal První vatikánský koncil, konaný v letech 1869 až 1870. Jedním z témat, které o kterém se říkalo, že by ho měl koncil definovat, byla neomylnost papeže ve věcech víry a mravů. Tato nauka byla hlásána již po staletí na teologických fakultách, nyní šlo pouze o to, jaký stupeň zjevené pravdy ji bude přiřknut. Tedy zda se jedná o nezrušitelné dogma, nebo o zjevenou pravdu či definovanou výpověď.

Okamžitě po vznesení návrh na definování papežské neomylnosti se ale zvedly i hlasité hlasy proti. Bavorský ministerský předseda (Bavorsko bylo svobodnou zemí) kníže Hohenlohe svolával do společné akce evropské panovníky. Hlavou laiků a teologů, kteří byli proti papežské neomylnosti byl mnichovský profesor církevního práva Ignác Döllinger. Odpůrci neomylnosti mezi biskupy se domnívali, že dogma posílí nepřátelskou agitaci, ztíží konverze a vyvolá odpady. Jakmile ale bylo téma vysloveno, muselo se buď odsoudit, nebo přijmout.

Při hlasování 13. července 1870 bylo 451 Otců pro, 62 pro s výhradou a 88 proti. “Ketteler (jeden z Otců koncilu) prosil papeže na kolenou, aby od vyhlášení dogmatu upustil,“ píše ve své knize Kadlec. 55 biskupů požádalo papeže, aby se nemuseli vyhlášení dogmatu zúčastnit. 18. července při vyhlášení dogmatu hlasovalo 533 biskupů pro a proti byli jenom dva. Dalšího dne začala něměcko-francouzská válka a zanedlouho byl obsazen Řím. Koncil byl proto ukončen.

V Německu, Švýcarsku a Francii nastalo vystupování z Katolické církve. V Německu si vystupivší založili Starokatolickou církev. Paradoxně Döllinger byl nyní proti. Starokatolící si nechali od jednoho holandského jansenisty vysvětit biskupa. Ve Švýcarsku zase bývalí katolíci založili Kristokatolickou církev, která měla podobnou náplň jako Starokatolická církev. Obě církve dodnes spolu úzce spolupracují.

V roce 1879 bylo v Něměcku již 50 000 starokatolíků, především z řad intelektuálů. Následně ale jejich počet začal klesat. Dnes jich je jenom několik tisíc.

K papeži nicméně proudily až do konce jeho života zástupy lidí a poutě do Říma se staly poutěmi k papeži. S velkou nádherou byla slavena nejrůznější jubilea Pia IX. Papežův obraz visel skoro v každém katolickém stavení. Jeho smrt těžce dolehla na všechny katolíky.