Anna rozvinula hlubokou spiritualitu založenou na Vtělení, v níž poznávala konkrétní dotyk Boží lásky ve všem, co se událo. Její láska byla praktická a v mnohém byla založena na Malé cestě její milované sv. Terezie z Lisieux.

Napsala: "V každý okamžik můžeme Ježíši dát mnoho - všechnu naši práci, každý pohyb, každé slovo lze vyslovit s velkou láskou. Dělejme tolik, kolik svedeme a když se nám v něčem nedaří, zůstaňme v pokoji. To nezáleží ani tak od ovoce naší práce a úsilí, ale spíše od lásky, která naši práci vede."

Dále vysvětluje, jakým způsobem jsme povoláni zlepšovat naše okolí: "Uprostřed světa můžeme žít jako v nebi. Vše kolem nás stále zrcadlí Boha. A čím méně na to svět myslí, tím větší je naše povinnost být k Němu pozorní ve svých myšlenkách. Nechme znovu zaznívat slova: Náležím Bohu, patřím nebi. Jak vypadá naše okolí záleží na nás - vždycky. Je na nás abychom je měnili a alespoň tam, kde jsem vytvářeli nebe. "

Její vztah k Ježíši byl velmi prostý a velmi osobní. "Vždy se s ním sjednocuji. A ve všem si uvědomuji, že i Ježíš dělá totéž. Vstávám a Ježíš obvykle taky. Oblékám se a on se určitě obléká svým zručným a svatým způsobem. Modlím se a on také, a jak On se modlí! Všude kam chodím, chodí Ježíš se mnou. Všechno co dělám, dělá se mnou.

Každý den mi přináší nové krásné věci. Každý den můžu dojít blíž ke Kristu Pánu. " Její slova nám dávají klíč k jejímu šťastnému srdci: "Nejlépe mu ukážeme svou lásku, když si přejeme to co chce on a jsme pozorní k tomu co ho dělá nejšťastnějším."

Anna by raději byla ve škole. Po dobu nemoci se snažila čas od času docházet do školy a velmi se zajímala o vše, co se tam dělo. Začala, jako jistou formu apoštolátu, psát dopisy svým přátelům. Mnohé se dochovaly, stejně jako její duchovní deník a záznamy z duchovních cvičení.

Její texty zdůrazňují obdivuhodnou moudrost a duchovní zralost věčně usměvavé mladé dívky. Svými dopisy udržovala kontakt s druhými až do konce, poslední napsala tři dny před smrtí. Dopisy jí umožňovaly přiblížit se těm, za něž obětovala svůj život - s úsměvem. V posledním dopise připouští: "Už moc psát nemohu, příliš se třesou ruce."

Anna se chtěla stát klauzurní karmelitkou, ale bylo zřejmé, že její sen se nikdy nebude moci naplnit. Její duchovní vůdce P. Hlouch pro ni získal zvláštní povolení s dispensem od kanonického věku k přijetí do třetího řádu karmelitánů. Soukromé sliby složila 7. února 1941. Realistická Anna podotkla, že se tím nic nezměnilo, protože karmelskou spiritualitu již žila.

Postup nemoci, která Annu nakonec usmrtila, ji nutil stále více zůstávat na lůžku. I tehdy si uchovávala radostné přijímání všeho, co přicházelo: "Teď můžu ukázat jen jeden projev své lásky - chtít to co chce On. Na tomto nabídnutí sebe sama závisí vše ostatní. Dříve jsem byla zvyklá mu nabízet své oběti, teď dělá Ježíš vše sám. Já se mu jen horlivě propůjčuji. Ne - nepropůjčuji se mu - dávám se mu."

Podobně jako v životě mnoha svatých i u Anny Zelíkové přišla temná noc víry. Týden před smrtí napsala: "Stačí, že Bůh vidí, že jsem vše, co se mi přihodilo, přijala s úsměvem?"

Moravy se po válce zmocnili komunisté. I když ti, kdo Annu znali, ji považovali za svatou, její příběh nebyl mimo tento kraj znám ještě po dvaceti letech. Proces blahořečení bylo možné zahájit až po pádu komunistického režimu. Diecézní proces skončil v roce 1995. Pokud bude jednoho dne vyzdvižena k úctě oltáře, bude to zvučné "ano" na její otázku i důkazem toho, že mladí lidé, jak ukazuje stálý úsměv Aničky Zelíkové, mohou být svatí.

Přeložil Martin Moštěk

Uvedený příspěvek vyjde také v připravované knize Ann Ball Tváře svatosti II. (Faces of Holiness II), která vyjde v prestižním nakladatelství Ignatius Press. Magazín ChristNet.eu připravuje recenzi této knihy.

Ann Ball stále shání fotografie Anny Zelíkové. Pokud by někdo ze čtenářů její fotografii k dispozici, nechť se prosím ozve Anně Ball na annalert@aol.com.