Seznamka
Biblické učení o ospravedlnění bylo v 16. století vykládáno a aplikováno protilehlými způsoby; to bylo hlavním důvodem rozdělení západní církve a vedlo k vzájemným odsudkům. Proto je společné porozumění ospravedlnění pro překonání rozdělení tak zásadní a nezbytné. Přijetí poznatků biblické vědy, dějin teologie a dogmatu vedlo v ekumenickém dialogu po 2. vatikánském koncilu ke zřetelnému přiblížení stanovisek, takže v tomto Spoleèném prohlášení je možné formulovat konsensus v základních pravdách učení o ospravedlnění a konstatovat, že příslušné odsudky ze 16. století již nepostihují dnešního partnera.
3. Společné pochopení ospravedlnění
(14) Společné naslouchání evangeliu v Písmu svatém a v neposlední řadě i teologické rozhovory mezi církvemi luterskými a církví římskokatolickou vedly ke shodě v pochopení ospravedlnění. Ta zahrnuje konsensus v základních pravdách; odchylné explikace v jednotlivých výpovědích jsou s tím kompatibilní.
(15) Naší společnou vírou je přesvìdčení, že ospravedlnění je dílem Trojjediného Boha. Otec poslal Syna na svět pro spasení hříšníků. Inkarnace, smrt a vzkříšení Ježíše Krista jsou základem a předpokladem ospravedlnění. Ospravedlnění tudíž znamená, že Kristus sám je naše spravedlnost, na níž podle vůle Otcovy a skrze Ducha sv. získáváme podíl. Společně vyznáváme: Toliko z milosti, ve víře ve spásné dílo Ježíše Krista, nikoli pro své zásluhy jsme u Boha přijati a dostává se nám Ducha sv., který obnovuje naše srdce a volá a vyzbrojuje nás k dobrým skutkům.
(16) Všichni lidé jsou povoláni ke spáse v Kristu. Jsme ospravedlňováni toliko Kristem, když tuto spásu přijímáme ve víře. Víra sama je zase Božím darem skrze Ducha sv.; ten ve společenství věřících působí ve Slovu a ve svátostech a zároveň věřící vede k oné obnově života, kterou Bůh přivede k plnosti ve věčném životě.
(17) Sdílíme společné přesvìdčení, že zvěst o ospravedlnění nás zvláštním způsobem odkazuje k centru novozákonního svědectví o Božím spásném jednání v Kristu: Říká nám, že my jako hříšní lidé vděčíme za svůj nový život toliko odpouštějícímu a obnovujícímu Božímu milosrdenství, které jsme si žádným zpùsobem nezasloužili, nýbrž dostává se nám ho jako daru, který přijímáme ve víře.
(18) Proto učení o ospravedlnění, které toto poselství přijímá a rozvíjí, není jen jedním z dílčích kusů křesťanské věrouky. Stojí v bytostném vztahu ke všem pravdám víry, na níž je třeba pohlížet v jejich vnitřní souvislosti. Učení o ospravedlnění je kritériem, jehož se nelze vzdát a které chce veškeré učení i praxi církve ustavičně orientovat na Krista. Když luteráni zdůrazňují jedinečný význam tohoto kritéria, nepopírají vzájemnou souvislost a význam všech pravd víry. Když se katolíci cítí vázáni několika kritérii, nepopírají speciální funkci zvěsti o ospravedlnění. Luteráni i katolíci mají společný cíl ve všem vyznávat Krista, jemuž je třeba nade vše důvěřovat jako jedinému Prostředníku (1Tm 2,5n), skrze kterého se v Duchu sv. dává Bůh sám a vylévá své obnovující dary.
