4. Explikace společného pochopení ospravedlnění

4.1. Lidská bezmoc a hřích ve vztahu k ospravedlnění

(19) Společně vyznáváme, že člověk je ve věci svého spasení zcela odkázán na zachraňující Boží milost. Svoboda, kterou má vůči lidem a věcem tohoto světa, není svobodou ve vztahu k jeho spasení. To znamená, že stojí jako hříšník pod Božím soudem a není schopen sám od sebe se obrátit k Bohu o záchranu, ani si své ospravedlnìní před Bohem zasloužit, ani dosáhnout spasení z vlastních sil. Ospravedlnìní se uskutečňuje toliko z milosti. Protože katolíci a luteráni toto společnì vyznávají, mùže být platně řečeno:

(20) Když katolíci řeknou, že člověk v přípravě na ospravedlnění a jeho přijetí ”spolupůsobí” svým souhlasem s Božím ospravedlňujícím jednáním, pak již v takovém osobním souhlasu spatřují působení milosti, a ne jednání člověka z jeho vlastních sil.

(21) Podle luterského pojetí je člověk neschopen spolupůsobit při své záchraně, protože se jako hříšník Bohu a jeho záchrannému jednání aktivně vzpírá. Luteráni nepopírají, že člověk může působení milosti odmítnout. Když zdůrazňují, že člověk může ospravedlnění jenom přijmout (mere passive), popírají tím každou možnost vlastního přispění člověka k jeho ospravedlnění, ne však jeho osobní zúčastněnost ve víře, působené Božím slovem.

4.2. Ospravedlnění forensní (odpuštění hříchů) a efektivní (člověk je spravedlivým učiněn)

(22) Společně vyznáváme, že Bůh z milosti člověku odpouští hříchy a zároveň jej osvobozuje od zotročující moci hříchu a dává mu nový život v Kristu. Když člověk má vírou podíl v Kristu, nepočítá mu Bůh jeho hřích a působí v něm Duchem sv. činnou lásku. Oba aspekty jednání milostivého Boha od sebe nesmí být oddělovány. Patří dohromady tak, že člověk je ve víře spojen s Kristem, který svou osobou je naše spravedlnost (1K 1,30): jak odpuštění hříchů, tak spásná a posvěcující přítomnost Boha. Protože luteráni a katolíci toto společně vyznávají, mùže být platně řečeno:

(23) Když luteráni zdůrazňují, že spravedlnost Kristova je naší spravedlností, chtějí především zastávat to, že hříšník ve slovu odpuštění dostává v Kristu spravedlnost před Bohem jako dar a že jeho život se obnovuje jen ve spojení s Kristem. Když říkají, že Boží milost je odpouštějící láskou (Boží přízeň), nepopírají tím obnovení života křesťana, nýbrž chtějí vyjádřit, že ospravedlnění není závislé na lidské součinnosti, ani na obnově života působením milosti v člověku.

(24) Když katolíci zdůrazňují, že věřícímu se skrze přijetí milosti dostává daru vnitřního obnovení, chtějí zastávat to, že Boží odpouštějící milost je vždycky spojena s darem nového života, projevujícího se v činné lásce v Duchu sv.; tím však nepopírají, že Boží dar milosti zůstává nezávislý na lidské součinnosti.

4.3. Ospravedlnění skrze víru a z milosti

(25) Společně vyznáváme, že hříšník je ospravedlňován skrze víru ve spásné Boží jednání v Kristu; tato spása je mu darována Duchem sv. ve křtu jako základ jeho celého křesťanského života. Člověk v ospravedlňující víře důvěřuje v Boží milostivé zaslíbení; tato víra zahrnuje nadìěi v Bohu a lásku k Bohu. Tato víra je činná v lásce; proto křesťan nemůže a nesmí zůstat bez skutků. Ale vše, co v člověku svobodnému daru víry předchází a po něm následuje, nezakládá ospravedlnění ani nevytváří zásluhu.

(26) Podle luterského chápání Bůh ospravedlňuje hříšníka v pouhé víře (sola fide). Ve víře člověk zcela důvěřuje Stvořiteli a Vykupiteli a je tak v obecenství s ním. Víru působí sám Bůh tím, že svým tvůrčím slovem takovou důvěru vyvolá. Protože tento Boží čin je nové stvoření, týká se všech rozměrů osoby a vede k životu v naději a lásce. V učení o ”ospravedlnění pouhou vírou” se odlišuje ospravedlnění a obnova života, která z ospravedlnění nutně vyplývá a bez níž víra nemůže být, avšak obojí se navzájem neodlučuje. Je tím dána základna, z níž ona obnova vychází. Z Boží lásky, která je člověku v ospravedlnění darována, vyrůstá obnova života. Ospravedlnění a obnova jsou spojeny skrze Krista, ve víře přítomného.

(27) Také v katolickém chápání je pro ospravedlnění víra základem; bez ní není ospravedlnění. Člověk je jako posluchač Slova a jako věřící ospravedlněn skrze křest. Ospravedlněním hříšníka je to, že jsou mu odpuštěny hříchy; to, že se stal spravedlivým skrze ospravedlňující milost, která nás činí Božími dětmi. V ospravedlnění přijímají ti, jimž se ho dostalo, od Krista víru, lásku a naději a tak jsou přijati do obecenství s ním. Tento nový osobní vztah k Bohu je založen zcela a úplně v Boží milosti a zůstává trvale závislý na spásném a tvůrčím působení milostivého Boha, který je věrný sám sobě a na nějž se člověk může spolehnout. Proto se ospravedlňující milost nikdy nemůže stát majetkem člověka, na nějž by se před Bohem mohl odvolávat. Když se v katolickém pojetí zdůrazňuje obnova života působením ospravedlňující milosti, pak je tato obnova ve víře, naději a lásce trvale odkázána na bezednou Boží milost a nepřispívá k ospravedlnění ničím, čím bychom se před Bohem mohli chlubit (Ř 3,27).

4.4. Hříšnost ospravedlněných

(28) Společně vyznáváme, že Duch sv. ve křtu připojuje člověka ke Kristu, ospravedlňuje jej a skutečně obnovuje. Člověk však přesto zůstává po celý život stále odkázán na nepodmínìnì ospravedlòující Boží milost. Je vystaven útočící moci a náporu hříchu (sr. Ř 6,12-14). Není vyjmut z celoživotního zápasu proti sobecké žádostivosti starého člověka, která Bohu odporuje (sr. Gal 5,16; Ř 7,7.10). Také ospravedlněný musí v Modlitbě Páně denně prosit o odpuštění (Mt 6,12; 1J 1,9), je znovu a znovu volán k obrácení a pokání a znovu a znovu se mu odpuštění dostává.

(29) Luteráni tomu rozumějí v tom smyslu, že křesťan je ”zároveň spravedlivý, zároveň hříšník”. Je spravedlivý zcela, protože Bůh mu skrze Slovo a svátost hřích odpouští a dává mu spravedlnost Kristovu, kterou on si přivlastňuje vírou, a tak jej v Kristu činí před sebou spravedlivým. Hledí-li však na sebe, poznává skrze Zákon, že zároveň zůstává zcela hříšným, že hřích v něm ještě má příbytek (1J 1,8; Ř 7,17.20); stále znovu skládá důvěru ve falešné bohy a Boha nemiluje onou celistvou láskou, kterou od něj Stvořitel vyžaduje (Dt 6,5; Mt 22,36-40 par.). Toto protivení se Bohu je skutečným hříchem. Zotročující moc hříchu však je přece zásluhou Kristovou zlomena: Není to již hřích, který člověka opanuje, protože byl opanován Kristem, s nímž je ospravedlnìný ve víře spojen. Tak křesťan, pokud žije na zemi, mùže alespoň zčásti žít životem ve spravedlnosti. Navzdory hříchu není již oddělen od Boha, protože mu, křtem a Duchem sv. znovuzrozenému, je v každodenním návratu ke křtu hřích odpouštěn. Jeho hřích mu již nepřináší zatracení a věčnou smrt. Když tedy luteráni říkají, že ospravedlněný člověk je také hříšníkem a že jeho odpor vůči Bohu je opravdu hříchem, pak nepopírají, že je, navzdory svému hříchu, v Kristu spojen s Bohem a že jeho hřích je hřích opanovaný. V tom jsou zajedno s římskokatolickou stranou, přes rozdílné pochopení hříchu ospravedlněných.

(30) Katolíci zastávají pojetí, že milost Ježíše Krista, propůjčená ve křtu, smývá vše, co je ”vskutku” hříchem a co zasluhuje zatracení (Ø 8,1), že však v člověku zůstává ”concupiscentia”, žádostivý sklon z hříchu vyvěrající a k hříchu nutící. Ježto však podle katolického pojetí patří k tomu, aby se hřích aktuálně uskutečnil, určitý osobní prvek, nepovažují tento sklon za hřích ve vlastním slova smyslu. Tím nemíní popírat, že tento sklon neodpovídá původnímu Božímu záměru pro člověka, ani to, že tento sklon je objektivnì odporem vůči Bohu a předmětem celoživotního zápasu. Ve vděčnosti za vykoupení Kristem chtějí zdůraznit, že tento Božímu záměru odporující sklon nezasluhuje trest věčné smrti a ospravedlněného člověka neodděluje od Boha. Když však se ospravedlněný z vlastní vůle odděluje od Boha, nepostačí návrat k zachovávání přikázání, nýbrž je potřebí, aby ve svátosti smíření přijal odpuštění a smír skrze slovo odpuštění, kterého se mu dostává díky Božímu dílu smíření v Kristu.

4.5. Zákon a evangelium

(31) Společně vyznáváme, že člověk je ospravedlňován vírou v evangelium ”bez skutků Zákona” (Ř 3,28). Kristus zákon naplnil a jako cestu spasení překonal svou smrtí a svým vzkříšením. Zároveň vyznáváme, že Boží přikázání zůstávají pro ospravedlněného v platnosti a že Kristus svým slovem a životem vyjádřil Boží vůli, která je normou i pro jednání ospravedlněného člověka.

(32) Luteráni upozorňují, že pro pochopení ospravedlnění je podstatné Zákon a evangelium odlišovat a řádnì navzájem přiřazovat. Zákon v teologickém užití je požadavek a obžaloba, pod níž stojí po celý život každý člověk, také křesťan; odhaluje jeho hřích, aby se ve víře v evangelium zcela upnul k Božímu milosrdenství v Kristu, jež jediné jej ospravedlňuje.

(33) Protože Zákon jako cesta spásy byl evangeliem naplněn a překonán, mohou katolíci říci, že Kristus není Zákonodárce po způsobu Mojžíše. Když katolíci zdůrazňují, že ospravedlněný člověk je vázán poslušností Božích přikázání, pak tím nepopírají, že milost věčného života je Božím dětem zaslíbena z Božího slitování skrze Ježíše Krista.

4.6. Jistota spásy

(34) Společně vyznáváme, že věřící se mohou svěřit Božímu milosrdenství a jeho zaslíbení. Navzdory vlastní slabosti a četným ohrožením své víry mohou díky smrti a vzkříšení Krista stavět na účinném slibu Boží milosti ve Slovu a svátosti a být si touto milostí jisti.

(35) To podtrhli zvláště reformátoři: V pokušeních nemá hledět víra sama na sebe, nýbrž pouze na Krista a k nìmu samému mít důvěru. Věřící jsou si v této důvěře v Boží zaslíbení spásy jisti, třebaže v pohledu na sebe nikdy.

(36) Katolíci sdílejí tento záměr reformátorů založit víru na objektivní skutečnosti Kristových zaslíbení, odhlížet od vlastních zkušeností a spolehnout se jen na slovo Kristova zaslíbení (sr. Mt 16,19; 18,18). Na Druhém vatikánském koncilu vyhlašují, že víra znamená, že se celý ělověk svobodně odevzdává Bohu, který nás vysvobozuje z temnot hříchu a smrti a křísí k věčnému životu. V tomto smyslu není možno věřit v Boha a zároveň pokládat jeho slova za nespolehlivá. Nikdo nesmí pochybovat o Božím milosrdenství a o Kristově zásluze. Ale každý může mít starost o své spasení, když hledí na své slabosti a nedostatečnosti. Věřící, i když ví o svých selháních, smí mít jistotu, že Bůh si přeje jeho spasení.

4.7. Dobré skutky ospravedlněných

(37) Společně vyznáváme, že dobré skutky, tj. křesťanský život ve víře, naději a lásce, přicházejí po ospravedlnění jako jeho plody. Když ospravedlněný člověk žije v Kristu a jedná v přijaté milosti, přináší - biblicky řečeno - dobré ovoce. Tento důsledek ospravedlnění je pro křesťana, který po celý život zápasí proti hříchu, zároveň závazkem, který má uskutečnit. Proto Ježíš a apoštolské spisy nabádají křesťany, aby činili skutky lásky.

(38) Podle katolického pojetí dobré skutky, naplněné milostí a Duchem sv., přispívají k růstu v milosti natolik, že spravedlnost od Boha přijatá je uchovávána a společenství s Kristem prohlubováno. Když katolíci trvají na ”zásluhovosti” dobrých skutků, pak tím chtějí říci, že těmto skutkům je podle biblického svědectví zaslíbena odplata v nebesích. Chtějí zdůraznit odpovědnost člověka za jeho jednání, ne však popřít, že dobré skutky jsou svou podstatou darem; a už vůbec ne tvrdit, že ospravedlnění samo není nezaslouženým darem Boží milosti.

(39) Také mezi luterány existuje myšlenka zachování milosti a růstu v milosti a víře. Zdůrazňují ovšem, že spravedlnost jakožto přijetí u Boha a účastenství ve spravedlnosti Kristovì je vždy dokonalá; říkají však zároveň, že její působení v křesťanském životě může růst. Když pohlížejí na dobré skutky křesťana jako na ”plody” a ”známky” ospravedlnění, ne jako na vlastní ”zásluhy”, pak chápou věčný život podle Nového zákona jako ”odmčnu” nezaslouženou, jako naplnční Božího slibu věřícím.