Velkou pozornost strhla před nedávnem zveřejněná část studie o laicích, a to kapitola týkající se mládeže. Protože připravujeme sérii článků na téma pastorace a evangelizace mládeže v Česku, nabízíme čtenářům nejprve výsledky tohoto průzkumu.

Studie "Katoličtí křesťané laici v ČR" zpracovává jedno z patnácti témat mezinárodního projektu ”Aufbruch”, který zkoumá postavení a novou situaci církví v postkomunistických společnostech ve střední a východní Evropě. Je zaštítěn vídeňským Pastorales Forum, institucí zaměřenou právě na pomoc církvím v této části Evropy.

Studii zpracoval RNDr. Jaromír Matěna z královehradecké Rady laiků. V textu jsou kurzívou uvedeny odpovědi respondentů na dotazník, který jim byl zaslán v rámci studie. Studie se zabývá posláním a postavením laiků v církvi a ve světě, vztahy v církvi, a dále věnuje pozornost laikům jako mužům a ženám, rodinám, dětem, mládeži a seniorům. Text je převzat z 8. kapitoly studie nazvané "Mládež". Text celé studie je možno nalézt na http://www.gybon.cz/~rlhk/poslani/laici_cr.html.

8.1 Možnosti v socialistickém Československu.

V oficiálním životě církve se pro mládež nekonalo nic. Byla to oblast, v níž totalitní režim nepovoloval církvi žádnou aktivitu a dával zřetelně najevo, že cokoliv takového je pro něj nepřijatelné. Ti mladí, kteří se spokojili s oficiálním životem církve, se prakticky mohli účastnit pouze mše.

V neveřejném životě církve se objevovaly různé aktivity. Od malých neformálních společenství a skupin mládeže, které vznikaly a působily spontánně (často hlavně ve studentském prostředí), přes neoficiální okruhy kolem aktivních kněží či laiků až po salesiánské chaloupky, které byly jak pro děti, tak pro mládež. Tato salesiánská aktivita zaslouží velké uznání, během prázdnin se takto každoročně uskutečnilo přes stovku letních pobytů dětí a mládeže na tzv. “chaloupkách”. Mladí navíc získávali možnost stát se animátory a sami vést chaloupku dětí. Někteří mladí se zapojovali také do skrytě působících skautských oddílů, někde vznikaly pěvecké sbory mladých, mnoho mladých lidí jezdilo například na faru do Příchovic v Jizerských horách za P. Šimáčkem a podobně.

  • Víc než “duchovní cvičení” v současném slova smyslu pro nás mělo cenu to společné soužití, se vším všudy – normální věci, jako vaření společnými silami, štípání dříví, ve starším věku dělání septiku nebo kopání studny a tak. Ve srovnání s různými organizovanými “duchovní cvičeními” nebo “rekolekcemi” v současné době to považuji za mnohem lepší (nesrovnatelně!), autentičtější, opravdovější. My jsme si mezi sebou povídali o tom, co nás zajímalo, a byly to naše vlastní otázky a naše vlastní věci.

8.2 Aktivity mládeže dnes

V posledním desetiletí se činnosti mládeže a pro mládež v církvi věnuje velká pozornost. Vznikla diecézní centra mládeže (DCM), která se snaží koordinovat aktivity mládeže a pro mládež. V některých diecézích působí i takzvaná diecézní centra života mládeže (DCŽM), což jsou duchovně-rekreační objekty, které nabízejí mladým lidem pobyty nejrůznějšího typu. V diecézích se pravidelně už několik let uskutečňují diecézní setkání mládeže, někde se tato setkání konají i na úrovni vikariátů. Připravují se i celostátní setkání pro mládež, setkání mládeže s Janem Pavlem II. při jeho návštěvě u nás a účast na celosvětových setkáních mládeže. Kromě toho se řada mladých také účastní evropských setkání Taizé. Ve vysokoškolských městech je snaha vytvořit “studentské farnosti”. V řadě akademických obcí (Praha, Brno, Olomouc, Hradec Králové …) tato společenství fungují a koordinují aktivity pro cílovou skupinu vysokoškolských studentů. Některé z nich jsou hodnoceny velmi kladně - v praxi záleží na “studentském knězi” právě tak jako na studentech samých, a také na porozumění a spolupráci mezi nimi.

Podstatným prvkem života mladých je společenství. Platí zde vše, co bylo řečeno o malých společenstvích obecně (viz odstavec 4.2). Navíc se význam malých společenství pro mladého člověka zvyšuje, protože v tomto období přirozeně vyhledává společnost svých vrstevníků, názorově a někdy i fyzicky opouští rodinu, v níž vyrostl, a hledá své místo v životě a často i svou osobní víru, způsob křesťanského života a své poslání. V tomto procesu hledání může sehrát dobré malé společenství nezastupitelnou úlohu.

Právě koordinace společenství a formace jejich animátorů je jedním z hlavních úkolů diecézních center mládeže. Dále zajišťují jednotlivé akce a setkání pro mládež, některé vydávají diecézní časopis pro mládež a připravují další metodické pomůcky a podobně. Působení těchto center je hodnoceno nejednoznačně. Jejich konkrétní činnost je hodnocena spíše pozitivně, řada laiků jim však vytýká velké zaměření na velké a mimořádné akce a opomíjení každodenní formace mladého člověka a některých podstatných rysů této formace: vzdělávání, vedení ke službě, začlenění do farnosti, položení nosného duchovního základu pro všední život dospělého laika. Také skutečnost, že formace mládeže u nás je celkově vedena ve stylu hnutí Focolare, někteří považují za dosti negativní. Asi je dost málo postaráno o ty mladé, kteří se nezapojují do společenství a nejezdí na společné akce. Rozporně jsou hodnoceny i velké akce pro mládež: zatímco někteří je hodnotí velmi pozitivně jako cenné impulsy pro život, druzí postrádají právě onu systematickou formaci a propojení s každodenním životem.

  • Oficiální akce pro mládež často nic moc – taková ta hromadná setkání v jednotě...
  • Dívám se kriticky na pěstování spirituality výlučné pro mládež – dala bych přednost formování různých typů rodin jako celku.
  • Velmi málo se podle mé zkušenosti dělá pro hledající mladé lidi, kteří tuto – často velmi masovou – mentalitu odmítají.
  • Problém je život mládeže na vesnicích a maloměstech. Problém mladých lidí, kteří už pracují.
  • Mládež vidím spíše na nějakých masových shromážděních, než při konkrétní práci farnosti. A kdo má více času, než oni. Mám někdy dojem, že naše mládež bude ještě dvacet roků těžit z pokřiku "Svatý kopeček, plný je Tvých oveček". V mládeži je skryta velká kapacita; ale musí ji k tomu někdo vést a nebát se po ní něco chtít, aby náhodou neutekla. Církev přiroste mládeži k srdci, pokud pro ni bude něco obětovat, a ne díky masovým akcím.
  • Je žádoucí hledat účinnější formy působení, které by měly trvalejší charakter, jako např. systematické vzdělávání ve víře a sociální nauce církve.
  • Pro osobní růst mladého člověka je společenství hodně důležité. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Zde člověk, de facto, utváří svou víru, poněvadž ve větším společenství (kostel, farnost) to je obtížnější. Prvním společenstvím je pro člověka vlastně jeho rodina. Avšak později to z pochopitelných důvodů nestačí. Mladý člověk potřebuje své vrstevníky, kamarády, partu.
  • Jsou však mladí lidé, které vysloveně křesťanské společenství odmítají. A potom bývá obvykle problém s tím, že se mládež ve farnosti dělí na ty, co do společenství patří (chodí) a na ty ostatní. Zde je třeba velice citlivě uvážit, co dělat a jak tyto mladé oslovit, protože pro ně je prostě společenství něčím cizím (nic jim neříká). Proto je nutné, abychom rozvinuli vhodnou pastorační péči o mladé lidi i mimo tato společenství a nikoliv, abychom je přemlouvali, aby začali do společenství chodit. Tím se vše může ještě více zkomplikovat.
  • V době dospívání jsem se na činnosti DCM podílela, dnes jsem spíše kritičtější k formě vedení mládeže, která jen “dává dohromady ta správná děcka” a snaží se navodit”radost”. Dala bych přednost zapojení do života obce, ekumeny, sociální práce atd.
  • Činnost DCM je důležitá. Potřebují zázemí v biskupství, při kterém pracují (viz opačná situace v Litoměřické diecézi).
  • Zpětně se dnes ale dívám na současnou koncepci center pro mládež značně kriticky. Převládl zde model fokolarínské pastorace, který ale často vůbec nereflektuje a nechce komunikovat s ostatními směry pastorace mládeže. Bohužel tento model také často předkládá “hotová řešení” bez toho, aby nutil mladé lidi samostatně uvažovat, diskutovat a tříbit si své názory.
  • DCM se po celých deset velice snažila o to, aby zkvalitnila svou péči o mladé. V něčem se jim to podařilo docela dobře, přičemž využili zkušenosti totalitních let. V něčem naopak totálně selhaly. Jednou z věcí, která se mně osobně nelíbí, je právě to, že se starají pouze o mládež ze společenství. Možná se také příliš spokojily s určitým administrativním řízením “shora" (Sekce pro mládež ČBK - mezidiecézní centra mládeže - diecézní centra - atd.). Osobně jsem se nesetkal s tím, že by tým lidí, který pracuje v těchto centrech pracoval s lidmi mimo tato centra - tj. např. zajížděl do farností. Spoléhá se na to, že mladí přijedou za nimi do center. Ale těch je bohužel, dle mé zkušenosti menšina a stále jich ubývá.
  • Nám velké oslavy a akce nevyhovují. Zdají se nám spíše povrchní – pro nás je důležitější kvalita než kvantita.
  • Je to velký zážitek, ale ne pro všechny. Každému nesedí masivní kolektivní akce.
  • Vadí mi, že tato setkání často připravuje převážně hnutí Focolare – přijde mi to příliš jednostranné. Takový monopol.
  • Musí se však dbát o vyváženost a nezapomenout, že tyto akce nenahradí žádný život v menším společenství. Dobré je, dle mého názoru to, že velká světová setkání mládeže, kde je přítomný také Svatý otec, se konají jednou za dva roky. Co se týká mé zkušenosti s velkými akcemi na národní a diecézní úrovni, myslím, že se neustále zlepšují. Už tu není pouze program pro úzké zájmové skupiny mládeže, ale stále častěji zde mohou nalézt uspokojení i ti, kteří jinak společenství a takovéto akce odmítají. Stále je však co zlepšovat a hlavně hledat nové cesty k co nejširšímu spektru mládeže.
  • Světové setkání mládeže Czenstochowa mělo dobrou úroveň (kvalitní společný program).Velká setkání musí vyrůstat z práce malých skupin (příprava), nesmí se stát místem pro prezentaci jen určité spirituality.

8.3 Formace, katecheze a pastorace mládeže

Samostatnou otázkou, která zřetelně přesahuje oblast působení DCM a DCŽM, je formace a pastorace mládeže. Je to otázka, která se týká právě tak rodin (které ovšem už na dospívající děti v tomto období přestávají mít často vliv) a malých společenství, jako farností (kněží a pastorační rady farnosti), diecéze (biskupů a jejich pomocných orgánů) a celé české církve. V této oblasti je zřejmě potřeba ještě hodně vykonat. Ve velké většině farností se formací, katechezí ani pastorací mládeže nikdo soustavně nezabývá. Výuka náboženství, které se mladí dříve jako děti účastnili, pro ně skončila a nebo jim často nevyhovuje. Chybí zde propracovaný systém dalšího vzdělávání. Často chybí také promyšlená formace a ukazuje se, že zřejmě není jasná ani její podoba, ani její cíl. Často se projevuje i absence přirozeného základu výchovy, jak byla zmíněna v odstavci 7.4. Navíc je nutno konstatovat, že až na výjimky se pastorace zaměřuje jen na katolickou mládež, a to ještě na tu její část, která má je aktivní a relativně bezproblémová; jen málokdo se zamýšlí nad onou zbývající většinou mládeže u nás. Na druhé straně formace a pastorace mládeže není pouze doménou diecézních struktur. Působí u nás i další formy činnosti zaměřené na mládež, např. Salesiáni dona Bosca, sestry sv. Františka, YMCA atd. Jako problematická se často jeví koordinace a komunikace mezi těmito metodicky odlišnými institucemi.

Lidé (kněží i laici) si často stěžují, že se mladí nezapojují do vlastní farnosti, částečně i proto, že společenství a především velké akce je odvádějí mimo farnost. Otázkou ovšem také je, co farnosti mladým lidem nabízejí a zda jsou ochotny vytvořit pro ně prostor a svěřit jim určitou odpovědnost. Obecně se u mladých projevuje velká touha po spiritualitě, ale mnohem méně po vzdělání ve víře. Také většina akcí pro mládež je nesena nabídkou spirituality, ale ne vzdělání. Donedávna také akcím pro mládež téměř úplně chyběl prostor pro diskusi a dialog, dnes se zdá, že se začíná velmi zvolna objevovat.

Negativním překvapením je také velmi malá účast mladých na sněmovním procesu v naší církvi - přitom právě od mládeže by se dal čekat zájem a kritické konstruktivní podněty. Možná to signalizuje nezájem mládeže o podobou církve a její budoucnost, možná také dost nízké vzdělání a malý zájem o kvalifikovanou diskusi.

  • Jednotlivé církevní aktivity pro mládež z tohoto hlediska nehodnotím příliš vysoko. Resp. myslím si, že jsou potřeba, mladí lidé se jich účastní v hojné míře, to znamená, že to potřebují, ale u nás se na nich ustrnulo. Názor odborníků, že je naléhavě nutné vytvořit program pro katechezi dospívajících v církvi a pro výuku náboženství na středních školách a učilištích se prostě ze strany odpovědných biskupů nesetkal s pochopením s odůvodněním, že pro mládež se toho přede tolik dělá….
  • Je třeba formovat mládež upřímností a otevřeností, bez tabu. Nedávat přednost lichotníkům, pobožnůstkářům, donašečům. Nevychovávat jelimánky, kejvaly. (názor kněze)
  • Nejvíce děti a mladé lidi formují vztahy.
  • Odjakživa v církvi platilo, že o formaci rozhodne realita a pravdivost tří projevů života božího lidu: společenství, liturgie, svědčení (vyznavačství, martyrie).
  • Doporučuji vypracovat potřebnou strategii ke křesťanskému působení na mládež a tu pak postupně realizovat. Jde o jeden z nejdůležitějších úkolů v pastorační činnosti.
  • Výuka náboženství nestačí. Je třeba vytvořit skutečný vztah. Je důležité nezjednodušovat pravdu, víru, chápat krize, hledání cesty. Nechat svobodu a zároveň být kdykoli nablízku.
  • Positivní zkušenost mám z nabízených aktivit a akcí i celkového přístupu k formaci mládeže pro mládež v Domě Ignáce Stuchlého ve Fryštáku. Jde o reakci na současnou situaci mládeže, na její zaměření, zájmy i problémy.
  • Největším problémem formací mládeže (s kterými jsem se setkal) bylo to, že chtěli všechny mladé natlačit do předem připravených škatulek. Konkrétně. Řeklo se: choď do společenství, tam se s ostatními modli, sdílej s nimi svůj život, dělej, co se ti tam řekne, jezdi na diecézní setkání, atd. Vůbec se nebralo v úvahu, že každý mladý člověk je trochu jiný, že má své problémy, své potřeby. Formovat mladého člověka tak, aby přijal za svůj život podle Kristova evangelia je nesmírně komplikovaný proces. Ono nejde ani tak o to formovat, jako spíše doprovázet. Poněvadž za mladého člověka to nikdo neudělá. On sám musí pochopit a prožít, že podle evangelia je dobré a výhodné žít. My ho na této cestě můžeme pouze doprovázet a trochu ho nasměrovávat, Nic víc. K tomu by měly směřovat i všechny aktivity, které se dělají. Ne za každou cenu, přitáhnout člověka a nasadit mu jednotný "stejnokroj křesťanské mládeže", ale nasměrovat ho. A o tom pastorace mladých musí být.
  • Církev možná málo zdůrazňuje prvek vzdělání. Naše znalosti o víře by asi měly odpovídat naší úrovni vzdělání v civilním životě. (I já tady mám mezery.) V této oblasti vidím jednoznačně kladný přínos činnosti Křesťanské akademie.
  • Kněz by měl mladé povzbuzovat v hledání osobní cesty, ne říkat, co by měli a neměli cítit. I výuka náboženství by k tomu měla směřovat a rozhodně by neměla končit na ZŠ.
  • Vzhledem k současnému stylu výchovy, katechizace a pastorace se obávám, že si mladí nekladou otázky ve víře, a pokud ano, tak na ně dostávají vysoce teoretické odpovědi nebo odpovědi, které nevycházejí z reálné situace dnešního mladého člověka, často jsou pro něj naprosto nesrozumitelné a nic neříkající. To bohužel často vede spíše k nezájmu o dané věci a k lhostejnosti.
  • Postoj zodpovědnosti je obecným problémem naší mládeže deset let po revoluci. Jak mezi nevěřícími, tak mezi věřícími mladými lidmi se prohlubují projevy adolescentního moratoria: odmítání převzetí zodpovědnosti za život svůj a svých blízkých. Natožpak za církev. Nás, lidí střední generace, je v české církvi málo. A tak místo, abychom v církvi pomáhali mladým v jejich formaci, deformujeme je tím, že lpíme na jejich kvantitě, rozmazlujeme je a čekáme, kdy už konečně sami od sebe přijmou zodpovědnost.
  • Mladí cítí zodpovědnost za církev natolik, nakolik se jim dá důvěra a svěří určité věci. Platí zde jakási přímá úměrnost. Nemohu počítat s tím, že mládež bude cítit odpovědnost za to, co se v církvi (ve farnosti) děje, pokud jí určitou zodpovědnost nesvěřím.
  • Spoluzodpovědnost za církev jsme cítili nejvíce v padesátých letech, když se legální struktury církve zdály ohrožené. Není mi jasné, zda by šlo podobnou spoluzodpovědnost navodit i za “normálních” poměrů - jedině snad, že by církev vzala za svůj úkol opravdu spásu celého světa a nejen těch, kteří se drží kolem kostela.
  • Mladí mají přirozenou tendenci se spíše vyčleňovat než začleňovat. Je potřeba velkého taktu. Dát jim prostor pro jejich vyčlenění – pro odvážné diskuse, pro odvážné utváření bohoslužeb atd., ale pomalu je zatěžovat i postupným přejímáním zodpovědnosti za některé služby či práce ve farnosti. Naše mládež mi v tomto připadá obecně poněkud nafoukaná. Asi takto: Vy, starší farníci musíte jásat, už když se objevíme v kostele a tiše snášet naše způsoby. Vy jste na práci, my na ozdobu.
  • U nás mladí učí ministranty, píší matriky, pomáhají, kde je třeba, tvoří jádro biblických kroužků a farních rad, navštěvují nemocné a staré lidi, apoštolují mezi spolužáky a spolupracovníky atd. (zkušenost kněze)
  • Mládež může být (a často i je) podle mého názoru jednou z hybných sil ve farnostech. Toho je třeba využít a dát ji potřebnou důvěru. Mám s tím dobrou zkušenost. Mladí se nejednou osvědčili jako ti, kteří dokážou tomu co dělají dát zvláštní důraz. Já osobně tedy v mládež vkládám naději pro oživení našich farností. Pro to je však nutné něco udělat. V našich farnostech však často mladé lidi k ničemu nepustíme a na jejich společenství se díváme možná trochu z vrchu. A to je velká chyba.

8.4 Působení mladých lidí v církvi a ve společnosti

Důležitým úkolem je výchova mládeže ke službě. Ukazuje se, že dost chybí a teprve postupně jsou její prvky začleňovány do působení DCM a DCŽM. Jak již bylo řečeno, nejde ale jen o činnost diecézních center. Formace mládeže se odehrává ve všech prostředích v církvi, a jen lidé, kteří jsou sami prodchnuti duchem ke službě a uskutečňují ji ve svém životě, ji mohou předat druhým.

Zajímavým tématem je otázka, zda jsou mladí lidé schopni hovořit o křesťanství a o své víře a předávat ji tak svým vrstevníkům. Zkušenost totiž ukazuje, že právě mladí lidé na učňovských, středních a vysokých školách nebo třeba na vojně, vzhledem k tomu, že hledají svou životní cestu a své místo, jsou nejvíce otevřeni pro křesťanské poselství. Jeho hodnotu jim mohou ukázat především právě jejich vrstevníci - křesťané. Musí ovšem podle své víry žít, musí ji mít promyšlenou a být schopni o ni otevřeně v dialogu hovořit.

  • Nepostačí ani pouhá společná setkávání a prožitky, ani pouhé vedení mladých lidí ke službě druhým. To obojí je totiž velmi potřeba. Ale to vše musí jít ruku v ruce s kvalitním vzděláváním mladých lidí, při respektování jejich mládí. Dovolit jim v rámci takového vzdělání diskutovat nad učením církve, vyslovovat svoje názory i třeba nesouhlas, polemizovat, kritizovat život naší církve v současné společnosti, vysvětlovat svoje vlastní postoje a přístupy, předávat zkušenosti, i když je ti mladí zdánlivě nepřijímají atd. Tedy volit formu takového vzdělávání, která je přiměřená jak jejich věku, tak postoji otevřenosti ze strany církve.
  • Znám mladé lidi, kteří obětavě hlídají zadarmo děti. Tlačí invalidní vozíky. Bylo by dobré, kdyby mladý křesťan udělal zkušenost, že když pomáhá druhým, je to vlastně on, kdo je obdarován nejvíc.
  • V péči o handicapované častěji pomáhají nevěřící dívky a chlapci - spíše hledající. Více služby! Důraz od rodičů! Adolescent by si měl zkusit i nepříjemné věci!! Rodiče by mu to měli umožnit a připomenout.
  • V naší farnosti společenství mladých působí: návštěvy v domovech důchodců, formace bud. akolytů, nácvik rytmických mší, pomoc v práci s katechumeny.
  • Je třeba jim něco nabídnout, povzbudit je, ocenit snahu, dát prostor, ale nenutit je.
  • Opravdu živé společenství mládeže se pozná podle toho, nakolik je otevřeno navenek (i misijně). Znám mnoho společenství, kde jeho členové aktivně pracují ve zmíněných oblastech a je to skutečně dobré. Jsou ovšem i takové, které se spíše uzavírají a jednou z možných příčin je i to, že se jim nedává dostatek prostoru, aby se mohly "projevit". Zde hodně záleží také na knězi, má-li k takovému společenství a k lidem v něm důvěru. (Osobně jsem zažil, že kněz, který jinak s mládeží nepracoval, dával mnoho úkolů právě mladým lidem a společenství. Dodnes dobře fungují právě ty oblasti, které byly dány na starost mládeži, i když se již generace obměnily.)
  • Na středních školách církev “vyklidila pole bez boje”. Téměř se nechytila s nabídkou výuky náboženství ani s jinými evangelizačními programy (resp. ani se nezmohla na to, aby nějaké vypracovala a nabídla). Úplně mimo hru zůstala učiliště, tedy dělnická mládež. Změnit by se zde mělo téměř všechno. Především postoj odpovědných biskupů, protože bez jejich souhlasu je těch pár našich odborníků bezmocných. Ale rozhodující dobu po revoluci si myslím, že již naše církev ztratila.
  • Farnosti dnes fungují jako uzavřené celky, což někdy komplikuje situaci nově příchozím do církve.
  • Mám osobní zkušenost z gymnázia, základní vojenské služby a dnes studia na vysoké škole (Univerzita Palackého v Olomouci). Na gymnáziu probíhal jakýsi náboženský seminář, který byl vcelku kvalitně připravován různými zástupci místních křesťanských obcí. Tento model mně přijde jako odpovídající možnostem středního školství a úrovni vzdělání na gymnáziích. Bylo by vhodné rozšířit témata na otázky mezináboženského dialogu, problematiku sekt, křesťanského umění a kultury... Záleží vždy na domluvě konkrétní osoby, která nějakým způsobem výuku zaštiťuje, s ředitelem. Bylo by vhodné pracovat na alespoň rámcových osnovách (koncepcích) výuky. Pokud vím, tak některé projekty zde už jsou rozpracovány. Základní vojenská služba. Zkušenost je vlastně nulová. Provádět nějakou přímou evangelizaci je více méně nemožné a domnívám se, že i nevhodné a kontraproduktivní. Důležitý je spíše nenásilný osobní příklad života křesťana, jeho hodnot... Dnes již existuje duchovní služba v armádě, která vhodným způsobem tyto otázky reflektuje a řeší. Na Univerzitě Palackého v Olomouci mám osobní zkušenost s Vysokoškolským katolickým hnutím, které funguje jako občanské sdružení. De facto zastřešuje “studentskou farnost”. Zkušenost mám vcelku positivní. Opět záleží na možnostech a zapálenosti odpovědných studentů. Je třeba počítat s neustálou generační obměnou, která je příčinou neustálých přirozených výkyvů v činnosti studentské farnosti.
  • Pokud se láska a víra neprojeví činem je mrtvá. Známe mladé lidi, kteří se podílí na výše uvedených aktivitách, ale kdyby jich bylo desetkrát více, bude to málo. Jsme tu pro druhé, ne pro pocity a vzdechy.
  • Myslím si, že vysokým školám česká církev hodně dluží. Pokud je vedení české církve schopno formulovat nějaké priority, pak by mezi ně mělo zahrnout i větší přítomnost mezi vysokoškoláky. Je to investice do budoucnosti. (názor docenta na VŠ)
Poznámka redakce: K textu se již na jaře vyjádřili Miroslav Šimáček a Jan Balík ze Sekce pro mládež České biskupské konference. Jejich vyjádření je možno nalézt na adrese http://www.gybon.cz/~rlhk/aufbruch/sekce_ml.html.

O textu se také debatovalo na Diskuzích ChristNet.eu. Téma je nyní již v archivu a nese název "Kvalita nebo kvantita?".