Katolická církev je v Řecku takovou sektou, za jaké někteří katolíci považují u nás doma některé protestantské denominace. V následujícím článku se snažím uvést jak stručná fakta o postavení církví v Řecké republice, tak i svůj malý osobní komentář k celé záležitosti.

V letáčku katolické arcidiecéze v Aténách z března 1997, který je rozdáván v katolických aténských farnostech, se píše:

„Katolická církev v Řecku má asi 200 000 věřících. Z toho je 45 000 (0,5% populace) katolických Řeků, 30 000 cizinců, 80 000 Poláků žijících v Řecku a 45 000 Filipinců žijících v Řecku. (...) Navzdory faktu, že společných bodů je víc než příčin rozdělení, ekumenismus v Řecku prakticky neexistuje.

Najdou se sice soukromé kontakty, ale řecká pravoslavná církev, jako oficiální církev státu, naprosto ignoruje všechny ostatní církve a denominace působící v zemi. Podle řecké pravoslavné mentality znamená být Řekem být pravoslavným. (...)

Ostatní církve jsou považovány za zahraniční náboženství. (...) Řecká pravoslavná církev si přeje navázat kontakty s jinými církvemi pouze mimo hranice země. Katolická církev (...) se potýká s řadou právních problémů. Navzdory opakovanému úsilí řecké katolické hierarchie během uplznulých 50. let, zvláště pak v posledním desetiletí, se zdá, že stát nemá v úmyslu najít řešení postavení katolické církve v Řecku. (...) Katolíci jsou v úředních listinách vedeni jako katoličtí občané Řecka.“

Tolik letáček. Jinými slovy, pro pravoslaví jako by katolíci vůbec neexistovali. Přiznám se, že postoj katolíků u nás doma není mnohdy postoji pravoslavných tady vzdálený – ostatní denominace jako by buď vůbec neexistovali, anebo byly „cizí záležitostí“, která se nás netýká. (A to vztahuji i na sebe, neboť ani mně ekumenismus moc nejde.)

Jenže i pravoslavná církev tu má své problémy. Ani s ní se totiž nynější socialistická vláda nechce moc bavit (a to jde oficiální státní církev). Až návštěva ekumenického patriarchy (obdoba papeže v pravoslaví) Bartoloměje před 14 dny pomohla podle řeckých deníků „prolomit led mezi premiérem Kostasem Simitisem a arcibiskupem Christodoulosem“ (Athens News, 26.10.2000, str.2).

Navíc ani vztahy uvnitř pravoslaví se nezdají být právě nejlepší. Objevily se spekulace, že arcibiskup Christodoulos si chce nárokovat postavení podobné ekumenickému patriarchovi, dokonce už v červenci uspořádal „trůnní slavnost“, která prozatím náležela pouze římskému papeži a právě ekumenickému patriarchovi. Někteří biskupové navrhují, aby se řecká církev vrátila do jurisdikce ekumenického patriarchátu, odkud se odtrhla roku 1850.

Proč to ale píšu: mám tu na univerzitě v Soluni možnost hovořit s kolegy studenty, a tak se mi zdá, že mladou generaci církev vůbec nezajímá. Zatímco se tedy církve přetahují mezi sebou, případně mezi sebou a státem, vázne předávání evangelia. Přemýšlím, je-li zde rozdíl mezi Řeckem a Českem.

Je radost, když na páteční pravoslavné bohoslužbě v kostele svatého Dimitria vídám deset, dvacet mladých lidí, jenže Soluň má 500 000 obyvatel a svatý Dimitrius je hlavní kostel.