Předseda Komise Iustitia et Pax (Spravedlnost a mír), pražský světící biskup Václav Malý, vydal následující list k otázce českého systému důchodového zabezpečení:

Komise Iustitia et Pax vybízí: Nemlčet ale pravdivě a věcně poukazovat

Bez citu pro spravedlnost se mír zjednává velmi těžko a bez pokoje v duši je svízelné hledat spravedlnost.

Proto papež Pavel VI. věnoval zvláštní pozornost péči o tyto hodnoty a založil k tomu již v šedesátých létech Papežskou radu pro spravedlnost a mír. Mnoho bolestí tohoto světa je důsledkem konfliktů vzniklých ze zaslepené nesnášenlivosti nebo sobectví. Neklid lidí, kteří se cítí ohroženi odlišností či výsadami jiných, postihuje i ta společenství, jaká se jinak cítí být lidmi dobré vůle. Papežská rada opírá své působení o víru, že světlo evangelia a sociální učení církve tyto neduhy tiší a že navíc poskytují jednotlivcům i skupinám jak sílu tak nástroje k překonávání osudného množení konfliktů.

Také Česká biskupská konference založila národní komisi pro spravedlnost a mír, avšak její činnost se dosud nepodařilo výrazněji prosadit v povědomí veřejnosti ani ve společenství věřících. Rozsah a nepřehlednost nezbytných změn ve společnosti jsou doprovázeny mnoha spory. Pozornost veřejnosti je znovu a znovu strhována jen k některým událostem, které vyvolávají vzrušení. K řešení problémů opravdu zásadních značně chybí trpělivý přístup, hlubší rozprava, vnímavost pro hlasy těch, kdo ponesou důsledky potřebných kroků.

Česká komise Iustitia et Pax proto chce obracet pozornost k otázkám podstatným. Je odhodlána přispívat v duchu spravedlnosti a pokoje k diskusím věřících mezi sebou i k rozpravě věřících s ostatní společností. Chce posilovat naději, odvahu k nahlédnutí a uznání pravdy, vnímavost pro těžkosti druhých a ochotu zříci se situačních výhod. To vše je potřebné k takovému řešení složitých problémů, vedeného snahou vyvarovat se vzniku problémů ještě složitějších.

V současnosti se nebezpečně stupňuje napětí mezi zdroji a potřebami zajištění důstojného života starší generace. Česká společnost si jen neochotně připouští, že řešení důchodové reformy je neodkladné a že by bylo osudné přenechat jeho hledání jen hazardní hře okamžitých zájmů. Proto Komise Iustitia et Pax vydává podnět k hlubší a širší diskusi o této otázce na všech dotčených úrovních. Předkládaný dokument není návrhem řešení, je apelem k poctivému hledání cesty ze strany všech, kdo k tomu mohou přispět. Komise uvítá, když zájemci o řešení zašlou své připomínky a náměty na adresu:

Sekretariát Komise Iustitia et Pax
ČKA, Emauzský klášter
Vyšehradská 49
120 00 Praha 2

Proč je nezbytná důchodová reforma
(východiska pro diskuzi o budoucnosti českého systému důchodového zabezpečení)

Lidský život lze rozdělit na etapy podle různých kritérií. Zřejmě nejtradičnější je dělení na mládí, střední věk a stáří. Podle kritéria schopnosti samostatně si vydělávat na živobytí rozlišujeme věk předproduktivní, produktivní a poproduktivní.

Hranice mezi věkem produktivním a poproduktivním není přirozeně daná. Je individuální, kulturně-historicky podmíněná a pro potřeby systému státního důchodového zabezpečení v té které zemi definovaná zákonem. Viděno subjektivně, poproduktivní věk je obdobím, kdy si člověk už nemůže (řidčeji nemusí) nadále vlastními silami vytvářet finanční zdroje na další důstojnou existenci Z hlediska systému státního důchodového zabezpečení začíná poproduktivní věk tehdy, když občan získává nárok na výplatu státem garantovaných důchodových dávek.

I. Neudržitelnost stávající úpravy důchodového zabezpečení

Tradiční systémy státního důchodového zabezpečení fungují na tzv. průběžném principu. Podle tohoto principu lidé v zákonem definovaném produktivním věku odevzdávají část svého výdělku státu, který z něho obratem financuje důchody vyplácené občanům v poproduktivním věku. Průběžné financování funguje hladce pouze tehdy, pokud se poměr lidí v produktivním a poproduktivním věku nezačne výrazně vychylovat ve prospěch druhé skupiny. Jinými slovy, pokud obyvatelstvo nezačne výrazně stárnout.

Stárnutí populace je však jevem, s nímž se v moderní době setkáváme ve většině ekonomicky vyspělých zemí, mezi něž patří i Česká republika.

Stárnutí populace ohrožuje průběžné financování proto, že relativně stále méně lidí vytváří zdroje, z nichž je naopak financováno relativně stále více lidí. Na tento negativní vývoj lze bez změny systému a bez odkládání řešení do budoucna cestou zadlužování zareagovat v zásadě čtverým způsobem:

  1. politickou podporou změny demografického trendu
  2. snižováním podílu průměrného důchodu na průměrné mzdě
  3. zvyšováním podílu odvodu, kterým produktivní část populace přispívá na financování důchodů, na mzdě
  4. odložením zákonné věkové hranice pro odchod do důchodu.

Všechny čtyři naznačené cesty v sobě skrývají nedostatky, pro které žádnou z nich nelze považovat za všeobecně přijatelné řešení problému důchodového financování. Zastavení procesu stárnutí populace se může zdát lákavým řešením jen do té doby, než si uvědomíme, že změnit chování populace je velmi obtížné, nehledě na to, že pozitivní dopady by se projevily až s dvacetiletým zpožděním. Modifikace v podobě omlazení společnosti "dovozem" mladých imigrantů z ciziny není plnohodnotnou alternativou.

Druhé "řešení" je pouze pasivním přizpůsobením se vývoji demografického trendu a bez doplňujících opatření by znamenalo rychlý pokles životního standardu mnoha důchodců pod důstojnou úroveň (podíl průměrného důchodu a průměrné mzdy by se musel snížit z dnešních cca 67% na méně než 50% v roce 2020).

Ve třetím případě by sice nedocházelo k mohutnění skupiny důchodců žijících na hranici bídy, podíl důchodových odvodů na mzdě by však dříve či později vzrostl na míru, která by byla pro produktivní občany nepřijatelná (ze současných cca 26% hrubé mzdy na odhadovaných více než 35% v roce 2020). Důsledkem by bylo sílící mezigenerační pnutí ve společnosti kombinované se snížením počtu obyvatel v produktivním ochotných daně a vyšší odvody řádně platit.

Odložení zákonné věkové hranice pro odchod do důchodu je sice ze všech řešení nepředpokládajících změnu systému důchodového financování nejpřijatelnější, i ono má však své přirozené limity.

Základní ospravedlnění odložení věkové hranice odchodu do důchodu je možné vidět jednak v prodlužování průměrného věku dožití ve společnosti, jednak v prodlužování období života, během něhož je jedinec díky pokroku lékařské vědy v dobré kondici.

Z praktického hlediska je výhodou odložení zákonné věkové hranice odchodu do důchodu zdvojená účinnost tohoto patření: odložení např. o jeden rok znamená nejen o rok delší tvorbu důchodových zdrojů, ale také o rok kratší období, kdy se tyto zdroje budou konzumovat.

Limitem pro odkládání věkové hranice odchodu do důchodu je situace, kdy by pokračování této politiky vedlo k široce vnímanému zhoršení šance obyvatel prožít v důchodu alespoň několik klidných a odpočinkových let.

Je pravda, že udržitelnost průběžného systému financování důchodů závisí vedle rychlosti stárnutí populace také na rychlosti růstu produktivity práce ve společnosti. Čím rychleji roste produktivita práce, tím déle je průběžné financování důchodů udržitelné - platí to ovšem jen za předpokladu, že důchody porostou pomaleji než mzdy, tzn. podíl průměrného důchodu k průměrné mzdě bude klesat, tzn. relativní příjem důchodců vůči zaměstnaným se bude snižovat.

II. Jak se nejlépe vyhnout kolapsu důchodového systému

Jako poctiví lidé bychom se neměli ptát pouze na to, zda, event. jak dlouho, je současný systém financování důchodů udržitelný, ale také - a asi především - na to, zda si tento systém zaslouží být nadále v nezměněné formě udržován. Náš existující systém důchodového zabezpečení se sice nazývá systémem důchodového pojištění, se skutečným pojištěním má však jen málo společného. Na rozdíl od skutečného pojištění nejsou platby do systému dobrovolné (pomiňme pro tuto chvíli tzv. penzijní připojištění) a objem vyplaceného "pojistného plnění" má jen velmi omezenou vazbu na objem "pojistek", které jedinec během produktivního věku státu řádně odvedl. V příspěvcích na důchodové zabezpečení si i neplatíme regulérní pojištění, ale spíše odvádíme státem vymáhanou daň.

Tradičním ospravedlněním pro omezení svobody jednotlivce výběrem daní je nezbytnost zajištění financování společných potřeb (např. obrana, bezpečnost). K tomu v moderní společnosti přistupuje závazek státu garantovat prostřednictvím výběru daní lidsky důstojné existenční podmínky svých občanů. Pokud ovšem stát přerozděluje formou daní prostředky jdoucí nad rámec společných potřeb, osobuje si právo, které mu nepřísluší.

Jestliže v současnosti převládající model důchodového financování není podle všeho ani trvale udržitelný ani eticky bezvadný, je na místě se ptát, jakým modelem by bylo vhodné jej nahradit. Odpověď je zdánlivě jednoduchá. V produktivním věku stát garantuje občanům příjem ve výši životního minima. Je-li skutečný příjem vyšší než životní minimum, je to díky finančním zdrojům, které občan získává vlastním úsilím, nezávisle na státu. Podobně v poproduktivním věku si lze představit, že stát bude občanům garantovat pouze příjem ve výši životního minima. Pokud by byl důchod vyšší než životní minimum, bylo by to jen díky tomu, že by si občan v produktivním věku na svůj důchod předvídavě spořil.

V demokratické společnosti není ovšem radikální přechod z průběžného na fondové financování politicky průchodný. Realistickým únikem před hrozícím kolapsem důchodového systému bude proto nejspíše přijetí kombinace opatření zmírňujících rostoucí finanční tlaky na průběžný systém (srv. odstavec I.) spolu s postupným posilováním a účinnou podporou individuálního důchodového spoření.

Individuální spoření na důchod má velkou výhodu v tom, že není ohrožováno demografickým vývojem. Každá generace - jakkoliv početná - financuje především své vlastní důchody, odpadají motivy pro mezigenerační řevnivost, systém je trvale udržitelný. Pokud stát dokáže zajistit, že prostředky akumulované občany v penzijních fondech budou řádně spravovány, individuální spoření na důchod přesahující životní minimum se stane podstatnou a zároveň přitažlivou součástí budoucí podoby důchodového systému.

Přechod od převážně průběžně k převážně fondově financovanému důchodovému zabezpečení není jednoduchý. V okamžiku rozhodování se žádá po generaci, která je v produktivním věku, aby ze svých příjmů jednak financovala současné důchodce, jednak spořila na své vlastní budoucí důchody. Zatížení této generace potřebami důchodového zabezpečení oproti minulosti výrazně vzroste. Bude se jednat o první generaci, která začne splácet dluhy, vytvořené průběžným financováním. Čím dříve se ovšem taková generace najde, tím menší tyto dluhy budou a tím rychleji budou moci být uhrazeny. Nezmění-li současný systém důchodového zabezpečení, výše akumulovaného dluhu za léta 2000-2020 dosáhne podle odhadů v roce 2020 cca 30% českého hrubého domácího produktu, neboli výše tří biliónů korun.