Pouť do Lurd byl začátek

Když se v roce 1968 ve Francii několik rodin spojilo se záměrem aspoň vychýlit zakořeněný předsudek o tom, že postižené není příliš vhodné vodit na veřejná, tím méně pak na výjimečná místa, a s ničím nezvratitelným úsilím se pustilo do přípravy pouti, která měla mentálně handicapované „děti“ poprvé přivést do Lurd, jejich okolí se na ně dívalo skepticky: není snad vhodnější finanční prostředky – často těžce dobývané na dárcích – investovat „prakticky“?

Je vůbec ospravedlnitelné zvát několik desítek či stovek lidí na „jakousi“ pouť, když za tytéž prostředky by bylo možné postavit pro handicapované centrum, nakoupit zdravotní pomůcky a případně léky, které by jejich zdraví skutečně „pomohly“? Takové otázky padaly (a dodnes padají) nejčastěji.

Ti ale, kteří se pro pouť rozhodli, věděli proč: právě v rodišti Bernadetty, nejchudší z chudých, nedávno postižené zavrhli. Na seznam pouti nejmenované diecéze odmítli zapsat Gérarda a Camille a jejich nemocné syny s tím, že by postižené děti byly pro všechny zúčastněné přílišnou zátěží. A o mnoho lépe rodina neuspěla, ani když se do Lurd vypravila sama, na vlastní náklady. I tehdy jí okolí dalo neskrývaně najevo, že „na svatém místě“ tyto „defektní“ děti nemají co dělat.

Myšlenka uspořádat velkou pouť do Lurd pro všechny handicapované a jejich rodiny se tedy zrodila z osobního zranění dvou rodičů. Jejich bolest a zároveň soucit jedné ženy – speciální pedagožky, jíž nebylo neznámé jméno Jeana Vaniera, zakladatele komunit Archa - Marie-Hélne Mathieu byly to hlavní, co rozhodlo o příštím: třech letech náročných příprav a velké události Velikonoc 1971. Marie-Hélene Mathieu na ně dnes vzpomíná:

„Konečně jsme tam stáli, dvanáct tisíc lidí z patnácti zemí, shromáždění kolem Marie. Věděli jsme, že dny, od kterých čekáme zázraky, jsou tady. Nežádali jsme pro nikoho uzdravení jeho handicapu, prosili jsme o uzdravení našich srdcí.“

Stalo se. Jak? Marie-Hélene pokračuje: „Na Velký pátek – bylo pošmourno a trochu poprchávalo – když jsme na velkém prostranství před lurdskou bazilikou čekali na začátek programu (do posledního detailu promyšleného), najednou jeden z postižených kluků hlasitě zvolal: „ALELUJA!“ (přesně to Aleluja, které jsme měli zpívat při Vigilii!). Nezbylo než přidat se. „ALELUJA!“ pak po celé tři dny znít nepřestalo.“

Loučit se s Lurdami bylo nesnadné. Společná modlitba, ale i oslava nebo jen prosté setkání zdravých a postižených znamenalo pro mnohé úplně novou zkušenost. Jen těžko se dalo smířit s tím, že by vše mělo tak náhle skončit. A proto Jean Vanier na závěr rozhodl: „pokračujte!“ „Nepřestaňte se scházet, pořádejte podobná setkání a poutě, podnikejte vše, co vám Svatý Duch vnukne!“

Tak vznikla společenství Víra a Světlo. Společenství, kam mentálně handicapovaní, jejich rodiče a přátelé přicházejí uzdravovat se navzájem.

Společenství Víra a Světlo se setkávají většinou jednou za měsíc. Modlí se spolu, ale především se zdraví a mentálně handicapovaní učí vzájemně si naslouchat a komunikovat – skrze malování, hry, pantomimu. Při každém setkání je čas na sdílení společného jídla. K životu společenství patří i tzv. „čtvrtý čas“ – ten, který jednotlivá setkání dělí. Právě v něm se „tkají vztahy“, v něm se poznávají přátelé, když se vzájemně navštěvují a tráví spolu chvíle volna.

Dnes má Víra a Světlo více než 1 400 společenství v 75 zemích světa. Ač původně katolické, dnes nachází domov v řadě křesťanských církví: anglikánské, pravoslavné, i v církvích protestantských.

V České republice působí Víra a Světlo zatím v Brně a v Praze. Brněnské společenství se v současné době dělí na dvě nová; pražské vzniklo nedávno, a také se utváří. Obě (respektive všechna tři) společenství s radostí přijmou každého, kdo by je rád blíže poznal.

Autorka je redaktorkou Radia Proglas