Seznamka
Na rozdíl od propagátorů a stoupenců zákona nechtějí lékařům či příbuzným dát „povolení zabíjet“, když by se ocitli v bezvědomí. Tak alespoň líčí holandskou situaci Karel Gunnig, předseda Světové federace lékařů pro život v rozhovoru pro italský deník Avvenire.
Podle první vládní studie o provádění euthanasie v Holandsku z roku 1991 bylo v zemi ročně provedeno asi dva tisíce euthanasií. Podle Gunniga stoupl do roku 1996 tento počet na pět tisíc. Oficiální odhady hovoří o třech tisících. Zákon, který ještě čeká projednání v Senátu, pouze legalizuje dosud skryté praktiky, poznamenal holandský lékař. „Zprvu bylo třeba výslovného požadavku pacienta. Dnes lze ukončit život pacienta v kómatu nebo dítěte s vážnými vadami. Nejdříve byla euthanasie omezena na pacienty v konečném stadiu neléčitelné nemoci, později se začala týkat i lidé s depresí,“ pokračoval Gunnig. Jako příklad uvedl případ z jara roku 1993, kdy psychiatr asistoval sebevraždě zdravé padesátileté ženy, která přišla o své dva syny a krátce před smrtí se rozvedla.
Tříčlenná senát případ posoudil a lékaře neshledala provinilým. Soud rozhodl, že psychiatr jednal legitimně, vzhledem k tomu, že pacientka byla plně schopná svobodného rozhodování, její utrpení bylo nenapravitelné a lékař jednal podle právního požadavku „vyšší moci“, kdy byl povinen dát přednost blahu pacienta před literou zákona, která v té době stále formálně zakazovala asistované sebevraždy a euthanasii. Proto také případ dospěl k až k soudu. Jako další přklady citoval předseda euthanasii „poskytnotou“ pětadvacetileté ženě trpící anorexií a také 86letého někdejšího socialistického senátora, který lékaře úspěšně požádal, aby „to s ním skoncoval“, nikoli kvůli nemoci či depresi, ale prosté únavě životem.
„Podle mého názoru se cesta k euthanasii otevřela v roce 1971, kdy Nizozemská asociace lékařů dovolila potraty. Tím podtrhla pilíř naší profesionální ethiky, bezpodmínečnou ochranu lidského života,“ prohlásil lékař. Dodal, že pokud je zabití přijato jako „jediné řešení“ v jednom případě najde se brzy sto dalších případů, kdy je „řešení“ zabitím přijato jako možné. Připomněl v té souvislosti dokumentovaný případ pacientky s rakovinou plic, která se dostala do dýchacích potíží vyžadujících hospitalisaci. Když jí to její lékař sdělil, bránila se s tím že si nepřeje euthanasii. Doktor ji ujistil, že se nic takového nestane.
„Sám ji doprovodil na kliniku a staral se o ni. Po 36 hodinách dýchala normálně a její stav se celkově zlepšil. Lékař se proto šel vyspat. Druhý den už ji na lůžku nenašel, protože jiný lékař s ní skoncoval, protože bylo málo volných postelí,“ uvedl Gunnig.
Řekl také, že roste strach mezi lidmi s Parkinsonovou nemocí. „Mohu dát další příklad. Starší muž byl hospitalisován pro velké bolesti. Jeho syn naléhal na ošetřující lékaře, aby to trochu popohnali, protože chce stihnout otce pohřbít před chystanou a zaplacenou zahraniční dovolenou. Lékaři vyhověli a zvýšili dávky morfinu. Jenže po pár hodinách se pacient v dobré náladě posadil na posteli. Konečně totiž dostal dost morfinu na zklidnění svých bolestí,“ sdělil Gunnig s tím, že o takových příkladech se mezi lékaři mluví zcela běžně, jakoby bylo normální zabíjet pacienty pro vyhovění přání příbuzných.
Světová federace lékařů pro život předložila OSN návrh, který by měl být doplněn jako dodatek v Deklaraci lidských práv. Zní: „Každý stát je povinen bez diskriminací chránit životy všech svých občanů.“
