Stodola

"Pojďte na Andělák, než nám úplně roztaje," navrhoval Viktor.

Oba desetiletí kamarádi Láďu mezi sebou neradi postrádali. Vymýšlel různé lumpárny a nikdy se s ním nenudili. Na rybníku "Anděláku", u bývalé továrnické vily,  kterou v osmačtyřicátém  přidělili  Andělovým, bruslívaly děti z celého okolí. Tentokrát nebyla na rybníku ani noha. Led pomalu tál a zbyly z něj jen kry.

"Pojďte, budeme se plavit na kře jako na voru," navrhoval Viktor. A tak se všichni tři odrazili od břehu a pomalu se plavili ke středu rybníčka. Najednou se kra začala nahýbat a Petr dostal strach, že se zmáčí.

"Kluci, né, né....Já doma strašně dostanu."  Kra se začala na jedné straně potápět a kluci přelezli po kolenou na druhou. To už Petr začal strachy křiče: "Já doma dostanu!"

Láďa si povšimnul, že Petr má opravdu strach a vážně brečí. Viktor s Petrem klečeli na mokrém ledu a Petrovi ze samého pláče visela nudle až na kru. Viktora s Láďou to tak rozesmálo, že v nestřeženém okamžiku sklouzl Láďa do vody, kde mu bylo až po pás. A tak se přebrodil studenou vodou, která   blíž ke břehu už dosahovala jen po kotníky.

Kluci se na kře udrželi a brzy přirazili  ke břehu. Všichni tři si běželi vyždímat tepláky do stodoly pod potokem, kam si chodívali tajně hrát.  Za vraty  stodoly si svlékli   tepláky a vyždímali si nohavice.

Když nenápadně vyklouzli  ze stodoly, Viktor písknul: "Kluci to bude asi doma průšvih. Nejenom, že jsme mokří, ale taky pěkně špinaví." Kráčeli okolo dřevěného domku, navazujícího na stodolu, pak přeběhli úskou cestu a na můstkunad potokem se setkali s osmnáctiletým Pepou Zlámalem.

"Co jste  dělali v té stodole, kluci?" hrozil na ně Pepa. Láďa si vzpomněl, jak máma doma říkala, že je Pepa tak trochu střelenej.

"Já jsem teď u požárníků a mojí povinností je na všechno dohlížet. Nakonec ještě něco zapálíte, smradi! Určitě jste tam kouřili, co?"

"Nekouřili Pepíčku, hasičku! blbečku!" křičeli za ním a přitom běželi do kopce  směrem ke svým domovům. Na křižovatce pod Židovským vrškem se zastavili. "Z toho Pepy si nic nedělejte," řekl Viktor. "Já náhodou o něm vím, že je cvok. Jen tak kecá, nic na nás neřekne."

"Naše máma taky říkala, že je střelenej a že se pořád vytahuje," dodal Láďa.

"Tak kluci, zítra." Rozloučili se a šli domů.

"Naštěstí není nikdo doma," říkal si Láďa, když se zouval v síni. Tajně si ukryl mokré, zaprášené tepláky do prádelny a mamince, která se vrátila pozdě odpoledne z krámu, kde prodávala,  na sebe nic  neprozradil. Večer když už skoro usínal, otevřely se dveře do pokoje a matka držela špinavé tepláky.

 "A tohle je co!" vzkřikla na Láďu. "Tak abys věděl, kamaráde, zítra ani na krok. Až přijdeš ze školy, vyčistíš všem boty, uklidíš botník a táta, až se vrátí z práce, ti už pak nějakou práci přidělí," řekla přísně matka a zavřela za sebou dveře.

Druhý den čekal Láďa u zábradlí před školou na Viktora a Petra, kteří se ještě loudali v jídelně. V tom zaslechl zvuk nedávno instalované sirény na hasičské věži.

"Páni, někde hoří," vyhrkl na očekávané kluky, kteří konečně vyšli z dveří školy.

"To nemusí hořet, hasiči mívají taky cvičení," řekl Petr.

"Ale to nikdy nehouká siréna," oponoval Viktor.

"Já cítím kouř, kluci," poznamenal Láďa. "Jde to někde od potoka."

"Stejně jdeme okolo," řekl Viktor.

Čím víc se blížili k potoku, kouř sílil. U můstku, kde se včera střetli s Pepou, rozvíjeli požárníci hadice. Spustili je do potoka a po chvíli už stříkali na stodolu za dřevěným domkem Wéberů. Kluci spatřili Pepu Zlámala, jak hrdě hasí v první řadě.

 "Páni, včera jsme se tam převlíkali," vybafl Láďa a se zájmem s kamarády pozorovali požární zásah. Dva požárníci vběhli do domku k Wéberům a začali vystěhovávat nábytek. Zvědaví kluci se   přiblížili k domu.

"Musíte otevřít zadní místnost, je nejvíce ohrožená. Navazuje na stodolu!" přikazoval jeden z hasičů paní Wéberové.

Ona i její manžel však místnost odemknout  odmítli. Dva hasiči vyrazili dveře a vyvedli z místnosti vystrašeného muže, který se podobal jako vejce vejci panu Wéberovi. Pan Wéber to ale nebyl.

"Jak se jmenujete?" ptal se důrazně  jeden požárník. Neznámý muž neodpovídal, přitom  těkal očima z pana Wébera a zase z paní Wéberové, která se dala do pláče. Bezpečnost, která už také dorazila na místo požáru, neznámého muže  naložila do auta a odvezla.

"Kdo to byl? Znáte ho, kluci?" ptal se Viktor.

"Ne, ale asi by jsme už měli jít," navrhoval Láďa. "Zaprvé mám po včerejšku zaracha a taky nás včera Pepa viděl ve stodole. Určitě si na to vzpomene, až nás zmerčí."

Večer se vrátila matka z krámu a to už věděla, že požárníci objevili u Wéberů bratra Eduarda, dvojče pana Wébera, kterého po válce odsunuli do Německa. Františka neodsunuli prý proto, že byl textilní inženýr a potřebovali ho  pro zdejší textylky.

Druhý den po škole, kdy už byl doma i Láďův otec, přijeli příslušníci bezpečnosti pro Láďu. Vysvětlili otci, že se motal s kluky u stodoly a že jsou všichni tři podezřelí, že tam mohli způsobit požár. Na bezpečnosti kladli v oddělených místnostech každému z hochů otázky.

Po hodině přišel náčelník a zdělil kolegovi, že může kluky pustit. Pepa Zlámal se prý doznal, že stodolu zapálil sám, aby byl první v hašení požáru a dostal tak vyznamenání.

Později se všichni dověděli, že pan Eduard Wéber se v domě ukrýval sedm let. Chodívával navštěvovat svého bratra přes les ze sousedního německého Solandu. V jednapadesátém roce přes noc zadrátovali hranice a pan Eduard se už nemohl vrátit do Německa. Bývával zamčený u svého bratra a ven vycházel jen v noci.

Soud jej osvobodil, protože si odbyl sedm let vězení v malé místnosti u svého bratra.