Seznamka
Klíčem k odpovědi na otázku, proč bylo jejich vyzdvižení mezi knížata církve zamýšleno již před třemi lety a publikováno až v bezprecedentním do dvou týdnů rozloženém ohlášení jmen rekordních 44 budoucích kardinálů, je podle pozorovatelů jméno nového řeckokatolického arcibiskupa ve Lvově Lubomyra Husára.
I on si 21. února přijde pro rudý biret. Čekáním na jeho zvolení synodem (u některých stolců východního obřadu papež biskupy přímo nejmenuje, ale podle tradice přísluší volba synodu, již pak papež potvrzuje) místní Řeckokatolické církve vysvětlil Vatikán rovněž zmíněnou rozdvojenou nominaci.
Oba tajně nominovaní biskupové hájili víru pod komunistickým režimem, a nyní čelí složitému úkolu překonávat navršené problémy ve vztazích s pravoslavím. Papež již v minulosti několikrát jmenoval in pectore preláty, kterým by bezprostřední zveřejnění mohlo ublížit, kvůli nepřátelskému postoji panujícího režimu.
Nejmarkantnějším příkladem je nominace šanghajského biskupa věrného Římu, Ignatia Kunga, jehož papež jmenoval brzy poté co se v roce 1979 ujal úřadu, nicméně veřejně jeho jméno oznámil až v roce 1991. To už se Kunga podařilo (v roce 1988) dostat do amerického exilu. V době nominace byl Kung již devatenáct let vězněn. V roce 1985 byl jeho doživotní trest „zmírněn“ a Kung měl dalších deset let strávit v domácím vězení. Zemřel 12. března 2000 ve věku 98 let.
Tři roky prodlení ve zveřejnění jmen lotyšského a ukrajinského biskupa mělo jiné motivy. Luigi Geninazzi, jeden z předních znalců života Katolické církve ve východní Evropě, napsal v italském katolickém listu Avvenire , že papežovo rozhodnutí tajit obě jména bylo vedeno snahou snižovat napětí mezi Katolickou a Pravoslavnou církví v těchto zemích, které se objevilo po pádu SSSR, zejména v souvislosti s obnovou Řeckokatolické církve násilně sloučené s pravoslavím. Na Ukrajině je Pravoslavná církev podezřívavá zejména vůči katolíkům východního obřadu, jejichž obnovující se komunity jsou jí trnem v oku.
V Lotyšsku je podle Geninazziho situace snad ještě složitější. „Rozmíšky v místní Pravoslavné církvi zašly totiž až tak daleko, že téměř působí skutečné schisma v moskevském patriarchátu. Jmenovat biskupa v takové zemi kardinálem může znamenat další zostření rozdílů i výraznější nepřátelství odloučených bratří,“ konstatoval Geninazzi.
Soudí zároveň, že během posledních tří let se příliš nezměnila situace v žádné z obou zemí, ale posunul se postoj Jana Pavla.
Když se rozhodl, jako výraz úcty k utrpení místní církve pod sovětským režimem, jmenovat právě nového řeckokatolického arcibiskupa ve Lvově, bylo jen logické zveřejnit i nominaci jeho latinského protějšku a i biskupa lotyšské metropole.
Budoucí kardinál Jarowski je Wojtylův starý přítel. Znají se ještě z dob, kdy oba sloužili jako kněží v Krakově. Smutná příhoda připomíná, že Jarowski jednou jel Wojtylu zastoupit na nějaké akci. Cestou jeho vlak havaroval a on přišel o roku. Janis Pujatis nastoupil na rižský stolec po kardinálu Julijansovi Vaivodsovi (1895-1990), neohroženém muži, který se stavěl proti komunistickým úřadům.
Geninazzi v nominaci vidí papežův záměr připomenout věřícím nejhlubší smysl kardinálského purpuru: připravenost sloužit církvi až k prolití vlastní krve. “Tato výzva se obrací i do budoucnosti Katolické církve v těchto zemích. Připomíná tamním katolíkům, aby vždy usilovali spojovat odvážné svědectví víry s trpělivým dialogem s pravoslavnou církví. ” zdůraznil italský expert.
tajně nominovaní biskupové hájili víru pod komunistickým režimem, a nyní čelí složitému úkolu překonávat navršené problémy ve vztazích s pravoslavím. Papež již v minulosti několikrát jmenoval in pectore preláty, kterým by bezprostřední zveřejnění mohlo ublížit, kvůli nepřátelskému postoji panujícího režimu.
