Na to spolčo jsem nechodil nijak nadšeně, natož pravidelně. Znal jsem tam pár lidí, program byl místy nudný, ale aspoň jsem se cítil dobře ve společnosti kamarádů. Vše se ale změnilo v den, kdy do dveří vstoupila ONA.

Tedy, nejprve vstoupila do místnosti na faře, kde jsme byli schromážděni, Jana. "Přivedla jsem vám někoho ukázat," ukazovala na dívku, která vyklouzla ze dveří za Janou. "Ahoj, já jsem Kristýna," zamávala na nás nově příchozí.

Nedbale jsem na ni pohlédl. Musím uznat, že vypadala pěkně. Černé strečové kalhoty tříčtvrteční délky ji těsně obepínaly nohy a nahoře měla šedé tričko. Ale nedá se říct, že by mě 100 % zaujala hned na první pohled. Po konstatování "jo, zajímavá holka" jsem se totiž vrátil k hledání dostatečného počtu hrníčků na čaj. Nebo, že bych si nechtěl připustit, že mě zaujala více než dost?

Musím se přiznat, že mé oko na ní během dalšího programu spočinulo vícekrát než na ostatních. Ale ne zase moc. Navíc jsem se hlídal, abych se na ni nedíval moc dlouho. Jednou se naše pohledy setkaly. Usmála se na mne. Znáte to, takový ten trapný pocit, kdy jste rádi, že se na vás podívala, a zároveň nevíte, co máte dělat.

Nejsem žádný velký "balič holek". Takže na konci, abych se vyhnul nějakému delšímu rozhovoru s ní, při kterém bych nevěděl, co říkat, jsem zastíral svoji nejistotu tím, že jsem aktivně nosil hrníčky na umytí. Ano, prostě ta dívka začala mávat s mými city! Když odešla, byl jsem zase schopný se chovat normálně.

Během následující týdne jsem na ni párkrát pomyslel. Co asi dělá? Je odsud? Kolik jí je let? A hlavně: nechodí už s někým? Stále jsem si ještě nechtěl připustit, že jsem se do ní zamiloval. I když jsem se "jen tak" zabýval v myšlěnkách tím, zda s někým chodí.

Příští týden jsem si řekl, že na spolčo půjdu určitě. Kámoši ze školy mě sice lákali na volejbal, ale spolčo bylo nyní  důležitější. Celou dobu jsem čekal, že se otevřou dveře a v nich bude stát Kristýna. Jenže ona nepřišla.

"Kdepak je Kristýna," vyzvídal jsem zdánlivě ledabyle na Janě. "Nevím, proč nepřišla," odpověděla mi. "Asi něco má." Hrome, proč mi nemůže říct, kde je? Má rande? Dále jsem raději nevyzvídal, protože by to mohlo být podezřelé.

Na další spolčo již ale přišla. Tentokrát na sebe oblékla midisukni a top se špagetovými ramínky. Využil jsem volného místa vedle ní a rychle si vedle ní přisedl. Stále jsem se ještě snažil tvářit, že o ni nejevím větší zájem. Ač jsem byl celý večer jako na trní, nebyl jsem schopen vymyslet, jak s ní začít rozhovor.

Když se začal loučit s přítomnými, pochopil jsem, že musím využít příležitosti. Spěšně jsem se oblékl a vyrazili jsme ven takřka současně. "Kterým směren jdeš?" zeptala se mě. "A kterým ty?" vrátil jsem jí otázku. "Do města." "Prima, to já taky." Vlastně to byla pravda. Kdyby mi v tu chvíli řekla, že jde na Měsíc, šel bych s ní tím směrem.

"Co vlastně studuješ?" Ach, tyhle klasické otázky tak nádherně usnadňují rozhovor! "Češtinu a hudebku," odpověděla mi. "Hudebku, jo? A na co umíš tedy hrát?" "Hlavně na klavír a na kytaru." "Takže klasika." Na zlomek sekundy jsem nevěděl, jak pokračovat. "Do kolikáťáku chodíš?" napadlo mě. "Do druháku." Není to trochu jako výslech, napadlo mě.

Najednou položila otázku i ona: "A co studuješ ty, Patriku?" "Architekturu." Zasmála se jasným smíchem. Najednou zpozornila. "Promiň, už mi to jede." Rozeběhla se dopředu. "Ahoj!" volala na mne. Pak už mi jen mávala, odjíždějíce do dáli.

Další dvě spolča nepřišla, což mi dost zkazilo náladu. "Půjdeš na ples?" vyzvídala na mně jedna holka. Asi chtěla partnera na tancování. Ach, kdyby tam šla Kristýna, šel bych určitě, na okamžik jsem se zasněl. "Možná," reagoval jsem. "Ale jo. Aspoň přijdu na jiné myšlenky" "Dobrá, seženu ti lístek. Můžeš si ho vyzvednout u mne v 19.30"

V pátek jsem se vystrojen v obleku objevil na plese. Samozřejmě jsem dostal lístek na místo vedle Renaty, která mi ho sehnala. "O, miluji plesy," rozplývala se Renata. "Nechtěl by sis jít zatančit?" Tančím rád, ale nesnáším, když jsem do něj nucen.

Odtancoval jsem s Renatou nikterak nadšen dvě série, když se mi zatočila hlava. Zahlédl jsem totiž dámu svého srdce. Ano, nyní to přiznám na rovinu. Byl jsem do Kristýny celý zblázněný.

"Díky, Renato, tančilo se mi s tebou pěkně," snažil jsem se zbavit se Renaty, doprovázejíce jí ke stolu. Jakmile jsem měl tento obřad za sebou, vydal jsem se rychle do míst, kde jsem zahlédl Kristýnu. Trošku jsem zpomalil, když jsem zjistil, že pomalu běžím. Rozhlížel jsem se kolem, ale nikde jsem ji nemohl najít.

Vešel jsem do předsálí. Seděla u stolku s jakýmisi dvěma chlapci. Zaupěl jsem. Jak se k ní mám takhle dostat?! Mohl bych k ní přijít a jednoduše říct: "Smím prosit?" Hm, pěkné, ale na to nemám odvahu. Zkusím něco jiného.

Zdánlivě ledabyle a náhodně jsem se blížil ke stolku, kde ti tři seděli. "Ahoj Kristýno," pozdravil jsem jí, hrajíce překvapeného. "Ahoj Patriku." "Co ty tady?" Miluji neurčité otázky, které se dají použít vždy a všude. "Jsem tady na plese," odpověděla mi. Holka jedna! To vím, že tady není ve škole. "Jak se ti tu líbí?" snažil jsem se navázat kontakt. "Znám krásnější prostory, ale je to pěkné." To nás ani nepředstavtaví?

"Nešla by sis zatančit, Kristýno?" navrhl najednou jeden z těch dvou chlapců. "Ráda." Mladík ji vzal za ruku a odváděl si ji na parket.

Přisedl jsem si ke stolku a objednal si tonica. "Její kluk?" vyzvídal jsem na zbývajícím chlapci. "Ani ne." To jsou mi odpovědi! Chodí s ním, nebo ne?

"Jako jestli s ním chodí, nebo ne?" nedal jsem se odbýt. "Máš o ni zájem?" kontroval mou otázku.

Co mám odpověď? "Proč se ptáš?" vrátil jsem mu to. "Ty jsi s tím začal."

Byl to silný soupeř. Bylo na čase se seznámit. "Já jsem Patrik," podal jsem mu ruku. "Petr." Nedá se říct, že by z té ruky byl zrovna nadšený.

Kristýna přitančila takřka doprostřed nás a celá zářila. "Díky, Maxi. Bylo to s tebou báječné! Jsi tak úžasný tanečník!" rozplývala se přede mnou.

Jsem zvědavý, co bude říkat mému tanečnímu umění. Patrick Schweyzy prostě nejsem. Bože, proč se kolem holek, o které mám zájem, točí vždy takoví "polobozi"? Bůh si dal klasicky s odpovědí na čas. Rozhodně neodpověděl hned.

"Mohu si zamluvit další kolečko?" navrh Petr. Já tady asi zůstanu na ocet! Vlastně ne, nejsem holka. Patriku, říkal jsem si sám sobě, jednou ses rozhodl dát na vojnu. Tak tady nefňukej a pusť se znovu do boje.

"Doufám, že věnuješ část svého drahocenného času i mně," hrál jsem ledabylost. To na holky celkem funguje. "Ale jistě," usmála se ne mne. Aspoň něco. Ten její úsměv mě vždycky tak zahřeje. Bylo to těžké, ale přesto jsem se díval dlouze do jejích krásných očí. Oba jsme sklopili oči takřka naráz.

Máte zájem o pokračování příběhu Patrika a Kristýny? Hlasujte v naší anktetě!