Dva mladíci nastoupili do poloprázdného vlaku, posadili se proti sobě a na zem postavili velké pytle plné zrní. Parní lokomotiva zapískala a ztěžka se rozjížděla do kopce. Oba mladí muži se dlouho mlčky dívali z okna a pozorovali krajinu.

"Tady je to taky, teď přijde starý kamenný most."

"To je ten most?" ptal se mladší Hans.

"Jiný tady není,to ale nevidím nadějně," 5ekl Walter, kterému říkal bratr Vašku. Mladší Hans si zase nechal říkat Honzo.

"No když teta sama neví, který z těch čtyř vysokých pilířů to je, tak je to těžké," řekl tiše mladší z bratrů.

Před měsícem jim napsala dopis matčina sestra , žijící se svým mužem v Bavorsku. Psala, že je jí velmi líto, že se do Československa nemůže dostat ani na pohřeb vlastní sestry. Stěžovala si, že je její manžel velmi nemocný a že lékaři mu dávají jen pár měsíců.

Když hoši dospívali,jejich matka jim vyprávěla, že za odsunu musela teta se svým mužem opustit svou textilní továrnu a velkou secesní vilu. Tehdy si mohli odvézt do Německa jen třicet kilogramů na osobu. Jejich strýc vznesl dotaz na komisi, zdali to může být ve zlatě.

Dostalo se mu odpovědi, že v žádném případě. Cennosti musel každý povinně odevzdat státu. A tak strýc odevzdal sadu stříbrných lžiček. Po dva roky pak hledala šesti členná komise ve všech strýcových sídlech s hledačkami kovů zlato a stříbro. Překopali kde co, ale nic nenašli.

Teta jim ve svém posledním dopisu napsala, že tehdy před odsunem zašli se strýcem navštívit strýcovu babičku, která žila v kilometr a půl vzdálené vesnici od jejich domu. Přišli se rozloučit a teta druhý den vzala ještě babičku k rodinnému lékaři do města.

Strýc zatím v chodbě babiččina domku odsunul prostě zdobenou skříň která stála těsně u komínu a do spodního rohu precizně zazdil truhličku s cennostmi. Pak místo zabílil a skříň opět přitáhl ke komínu. Babičce o tom nic neřekli. Strýcova babička ale už dlouho nežila a kdo se nastěhoval do domu po ní se nikdy nedověděli.

Teta psala ještě o svém švagrovi a jeho ženě, kterým patřila na severu také jedna z textilek. Prý krátce po odsunu v Německu zemřeli. Tetin švagr se po příjezdu svěřil svému bratrovi, jak zakopávali své cennosti pod kamenný most u lesa nedaleko městečka, které museli opustit.

Vše bylo ve spěchu, většinou všichni Němci doufali, že se brzy znovu vrátí. Přesné podrobnosti o místě kam cennosti příbuzní zakopali, však teta neznala.

Mladíci dali výpověď ve sklárně v Novém Boru a nechali se zaměstnat na státním statku v Podluží. Konečně je poslali do Šluknova do výkupu se zrním. Říkali si, že když se budou pohraničníci ptát, co pohledávají přímo ve vesnici u hranic, mají záminku, proč severní výběžek navštívili.

Vystoupili z vlaku a zamířili do výkupu obilí proti nádražní budově. Počkali si na potvrzení za prodané zrní a pak se vydali na procházku po okolí. Vzdálili se od železniční trati a pokračovali po silnici směrem na Rožany.

Přešli přes most nad potokem a napravo u cesty spatřili vysokou, dominantní stavbu vodního mlýna. Prošli okolo malého lesíka a pak už míjeli několik chalup. Mezi nimi stál malý kostelík, který připomínal spíš kapli. Po chvíli došli k osamocenému domu uprostřed luk.

"Tak to je, Hansi, on."

"Co, Vašku, podnikneme?"

"Ještě nevím.Chtěl jsem vědět, jestli dům bezpečně poznám.Myslím si, že tady se to splést nedá, na rozdíl od toho mostu, u kterého nemáme jistotu, kde to leží." Bratři pomalu kráčeli okolo domu. Na zahradě se popásala ovce, opodál běhaly dvě malé děti a mladá žena sbírala jablka.

"Dobrý den, kam vede tahle cesta?" zeptal se Walter ženy v zahradě. Jeho přízvuk zněl naprosto česky, protože jejich matka byla Češka. Pouze otec byl Němec. Jako pilot vojenského letadla zahynul ve válce.

"Mládenci, tahle cesta vede k lesu a tam končí. Dál už je jen zakázané pásmo a hranice.Tam raději nechoďte, mohli by jste mít nepříjemnosti. A odkud jste?" zeptala se.

"Jsme z Podluží. Vozíme do Šluknova zrní do výkupu," vysvětloval Hans.

" Mohli bychom se k vám někdy podívat?" ptal se Walter. "Žila tady naše babička. Zemřela když mi bylo devět a tady bratrovi sedm. Nějak nás sem táhnou vzpomínky."

"A jak se jmenovala vaše babička?" zeptala se nedůvěřivě žena."Hildegard Lorenc," vyhrknul Hans.

"Ano, ta tady prý bydlela. Vy ale nemáte německý přízvuk."

"Máma nebyla Němka."

"Takže zemřela, to je mi líto. Víte co, zastavte se někdy příště, až bude muž doma. Mám nakázáno nikoho cizího nepouštět do domu. To vít, v pohraničí a ještě na samotě."

"Přijedeme za čtrnáct dnů," řekl Walter, pokynul na rozloučenou a oba odešli.

Když za čtrnáct dnů přijeli, byl doma i pán domu. Přivezli sklenici sádla, kterou koupili na statku a kilovku cukru a mouky.

"Pojďte dál, hoši, překvapili jste mě. Jste štědří, to se tady moc nevidí," říkal urostlý vousatý muž a nabízel hochům židli. "Já su z Moravy a přiznám se vám, hoši, Němce sem nikdy neměl moc rád. Takže jsem se o ty, kteří tady bydleli před náma nezajímal. Vy jste ale prý napůl Češi," otvíral kredenc a uchopil láhev s bezbarvou tekutinou.

"Pojďte, dáme si pálenku, je ze švestek od bráchy z Moravy. Tu každému nenabízím. Tady Maruš říkala, že jste sirotci," domácí pán pozvedl skleničku. "Tak na zdraví." "Jak se vám tu žije?" zeptal se Walter, který se představil jako Vašek.

"No, v přepychu si nežijem," zabručel domácí. "A vůbec, já su Joža. A klidně mi tykejte, dyť nejsu zas tak starý."

"Máme tak tak co jíst a ještě čekáme třetí," řekla paní Maruš.

"Nebreč, vždyť nám soudruzi slibují lepší zítřky," zachechtal se ironicky Jožin.

"My už nikoho nemáme. Jen vzpomínky na matku a babičku. Ani otce si nepamatujeme," vysvětloval Walter.

"Mohli bychom vám občas vypomoct. Pracujeme na statku a můžem tam příležitostně koupit nějaké potraviny levněji."

Mladíci měli štěstí, že si pro odvoz zrní a návštěvu v Rožanech mohli vybrat právě sobotu. Bodrý Joža se s nimi opil a nabídl jim nocleh.

Z počátku navštěvovali mladou rodinu každý měsíc a příležitostně přivezli nějaké potraviny na přilepšenou. V neděli chodívali s Jožovou rodinou do kostelíku, což nikdy před tím nepraktikovali. Tetin poklad zůstával nadále jejich společným tajemstvím.

Bratři si nedodali odvahy, aby do domu vnikli, když nebude nikdo doma a vybourali místo v komíně, které si nenápadně prohlíželi, když šli na latrínu, do přístavku na konci chodby. Pomalu se vzdávali myšlenky na poklady.

Nedokázali si představit, jakým způsobem by cennosti v Československu prodali. Každý prodej drahých kovů se registroval a o černém trhu toho moc nevěděli. Slyšeli ale, že i tam je to příliš riskantní.

Hans se za dva roky oženil. Jeho žena, vyučená kadeřnice mu po roce dávala stále najevo, že je k ničemu a že se má prý přihlásit do strany a jít na školu, aby získal alespoň nějaké postavení.

Hans často navštěvoval bratra v domě po jejich matce. Ten chodil s mladou vdovou, ale do ženění se mu nechtělo. Snil o tom, že jednou nabudou zpět majetek jejich tety a v Německu si zařídí malý podnik. Po práci pomáhal sousedovi, který stále ležel pod Spartakem a toužil jednou vlastnit v Německu autodílnu.

V Hansově bezdětném manželství docházelo stále k větším hádkám, až skončilo rozvodem. Hans se vrátil do svého rodného domu.

V šedesátém osmém roce už oba bratři vážně plánovali, že si vyřídí pasy, ve vhodné chvíli vpadnou do Jožova domu v Rožanech, vezmou cennosti a odjedou do Bavorska. Jožovi děti už chodily do školy a Maruš prodávala v krámku ve Šluknově na Rožanské ulici.

Jednadvacátého srpna, když se Walter z rozhlasových zpráv dověděl o překročení hranic vojsky varšavské smlouvy, řekl Hansovi: "Dnes, nebo nikdy!"

Z rozhlasu věděl, že hranice můžou přejít i bez pasu. Od souseda si půjčil Spartaka a s Hansem odjeli do Šluknova. V krámku se stavili za Maruš a ptali se po Jožovi i po dětech. Joža pracoval v lese a děti se hlídaly samy.

Walter se rozhodl, že komín vybourá sám a Hans odláká děti. Ty je za tu dobu dobře znaly. Hans si sedl za volant a vysadil Waltera před rožanským mostem. Ten pak pomalu kráčel pěšinkou mezi silnicí a rybníkem až k opuštěné, zdevastované pile.

Vyčkal tam asi půl hodiny a pak šel k Jožově chalupě. Hans se mezi tím zastavil za dětmi a vzal je k rybníku autem. Všichni se vykoupali a po dvou hodinách je přivezl do krámu za matkou.

"Maruš, nechám ti tady děti. Spěchám, musím zmizet. Vzpomínejte na nás v dobrém," řekl a vyběhl z krámu, nastartoval a rychle ujížděl. Maruš se za ním nechápavě dívala ze dveří.

Zastavil u pěšínky před starou pilou. Kousek popošel pěšky a zapískal. Walter nesl koženou kabelu a bylo vidět, že není prázdná.

Z Německa po čase napsali Jožovi a Maruš: "Vzali jsme si to, co patřilo našim příbuzným. Vzpomínáme na Vás, byli jste fajn."

Jožu mrzelo, že se hoši přetvařovali a k vůli zazděnému pokladu, o kterém neměl nejmenší zdání, předstírali přátelství. Ten pravý poklad však v Jožově chalupě zůstal. Jožova rodina neztratila víru v Boha.