Vojín Albert vyšel z hlavní budovy kasáren a zamířil k lavičce před montovaným nízkým domem. Na lavičce seděl hoch, který se mu zdál povědomý. Ten  si právě zapaloval  cigaretu.

„Berto!“ zvolal voják na lavičce. „Nevěděl jsem, že jsi taky v Krumlově.“

„Taky bych  tě tady kamaráde nečekal.“ Albert se posadil k Láďovi, se kterým nedávno studoval na průmyslovce v Děčíně. „U čeho seš Láďo?“

„U roty týlového zabezpečení a ty?"

„Na druhým praporu u motostřelců," odpověděl Albert a také si zapálil cigaretu. "A co kluci na rotě Láďo?" zeptal se.

„No to víš, buzerace. Včera jsem musel všem vyčistit boty." Láďa se zašklebil.

„My jsme museli hned první týden dělat mazákům bludičky."

„Bludičky, co to je? To neznám,“ otázal se Láďa.

„Mazáci přišli z vycházky, poručili nám si vzít helmy a na hlavy si dát zapálený svíčky. V dlouhých bílých košilích jsme chodili do kola a vypadali jsme jako bludičky. Pak to někdo prásknul, a tak nám dali na chvíli pokoj. Ale nedali pokoj klukovi, který spí nade mnou na palandě. Jmenuje se Černý,  studoval theologii a nechal toho. Je takovej nějakej ustrašenej, moc toho nenamluví,“ vypravoval Berta.

„My máme na světnici taky faráře. Ištán Varga se jmenuje. Ten je zase až moc veselej. Vyprávěl nám, že než šel na vojnu, tak dostal na záskok nějakou malou farnost na východním Slovensku. Prý se mu tam líbilo. Tetičky mu nosily husy a klobásky a občas i slivovici. Starej se ho tuhle ptal, v jakým slohu jsou krumlovské kostely a on mu odpověděl, že neví, že  došel nejdál na vycházce do hospody. No prostě je s ním veselo."

Po měsíci se   Láďa znovu setkal  s Albertem v nedalekém hostinci u kasáren.
„Tak co je novýho u bigošů?" ptal se Láďa Berty. Bigošema nazývali motostřelce.
„Zmizeli dva kluci. Víš jak jsem ti říkal o Petru Černém, to je ten bývalý bohoslovec, jak ho šikanovali. A Ota Houdek. Ota je zase takovej ranař, ten se Černýho v poslední době zastával.“

Berta i Láďa si ještě nějakou dobu povídali u piva a pak se společně vrátili do kasáren. Před oknem „Důstojnického klubu“, což byla jídelna a kantýna  pro lampasáky, snímala vojenská policie otisky prstů a zajišťovala stopy obuvi. Někdo během uplynulého víkendu vypáčil okno a vykradl kantýnu i  peníze z kasy.  Odlité stopy obuvi policii asi mnoho neprozradili, protože kanady nosil v kasárnách každý.

Přesto však pachatele dopadli za týden v jedné brněnské restauraci. Ota Houdek vykradl kantýnu a na vycházce se mu podařilo přesvědčit Petra Černého aby s ním jel do Brna, odkud oba kluci pocházeli. Chytla je ale „lítačka“ a  tak je převezli do věznice u roty. Petra po dvou týdnech propustili, ale případ Oty  předali prokurátorovi.

Petr zůstal na rotě bez svého ochránce. Většinou toho mnoho s nikým z roty nenamluvil. Občas zašel do vozového parku a povídal si s jedním z řidičů obrněného transportéru. Petr obdivoval transportér a často se vyptával na jeho vlastnosti a ovládání. Jeho nový přítel mu vše rád vysvětlil a v garáži nechal Petra, aby si zkusil transportér ovládat.
 
Na stole náčelníka štábu krumlovského motostřeleckého pluku zazvonil telefon. Volal velitel kaplického útvaru: „Tady podplukovník Topol. Náčelníka štábu bych prosil. Nazdar Jirko, nechybí ti náhodou jeden transportér OT 65 ve tvé výzbroji?“

„Ne, ne, já vím, kam tím míříš. Už jsem taky četl hlášení z divize, ne nám nic nechybí," odpověděl podplukovník Škroub.

„No já jen, že projel státní hranici zrovna tady v našem úseku. Sedm kilometrů před hranicemi odbočil z příjezdovky a  vzal to lesem. Vojáci byli samozřejmě na svém místě a ihned zahájili střelbu . Jedná se však o transportér, který si může za jízdy dofukovat kola a tak projel. Bohužel se nám ho nepodařilo zadržet," vysvětloval událost podplukovník Topol.

„No nazdar! Ty ale umíš potěšit. Nasadil jsi mi brouka do hlavy, já to přece jen ještě znovu prověřím a nechám zkontrolovat enzety, jestli je všechno v pořádku.“

Za kasárnama stál velký oplocený autopark do kterého se jednoho srpnového odpoledne 1968  vraceli zadní branou tanky ze cvičení. V tu chvíli právě Petr Černý  přeskřípl zámek u brány z druhé strany a vyjel s obrněným transportérem. Klíče si vzal v nestřežené chvíli v zapečetěné skříňce u dozorčího roty.  Nikdo u útvaru do poslední chvíle netušil, že jim zmizelo jedno z obrněných vozidel a už nikoho nenapadlo, že by ho mohl vzít ten nenápadný voják - bývalý bohoslovec Petr Černý.

Po týdnu vrátili rakouští vojáci ostřílený transportér. Až  po telefonátu kaplického podplukovníka se zjistilo, že transportér skutečně patří k výzbroji  krumlovského pluku. Od kulek ostřílený obrněný vůz rakouští vojáci sice vrátili do Československé republiky, avšak Petra Černého přes všechny žádosti nevydali.

Za několik dní na to překročili naše hranice vojáci Varšavské smlouvy a tím se na událost s transportérem zapomnělo. Jen vojáci vzpomínali na nenápadného brýlatého typického studentíka, který je šokoval svým dobrodružným útěkem.