Půst: ideály a realita

Půst chápu jako období, kdy by se člověk měl tak nějak více zamyslet nad svým životem, nad tím, co Bůh pro něj znamená, kam by měl směřovat a jak jednat. Bohužel ve shonu každodenního života si půst uvědomím většinou jen na začátku a na konci doby postní. Půst je pro mě období, které se výborně hodí do lidského života. Jsem opravdu rád, že v církevním roce něco takového vůbec existuje.

Půst je doba, kdy se připravujeme všichni na vzkříšení. Já osobně si v téhle době uvědomuju, jak velký skutek byla smrt Ježíše na kříži. Asi se modlím víc než obvykle. Tahle doba mi přijde taková pochmurná. Nejspíš proto, aby radost ze vzkříšení víc vyzněla, aby byla víc vidět. Člověk by měl přinést taky nějakou oběť. Ale nevím, jak dalece tohle dokážu splnit.

Půst pro mě znamená vnitřní zklidnění a ztišení. Snažím se udělat něco víc než v běžném denním životě (např. odepřením si něčeho, co je mi milé a příjemné) a odbourávat své sobectví.

Myslím, že půst je asi dobrá věc pro sebeovládání. Osobně mi ale nic neříká.

Půst? Uvědomění si odpovědnosti za svůj život. Je na mně, co se svým životem udělám. Jednou se z toho ale budu zodpovídat. Přestat být zajatcem své povahy, svých masek. Změnit ne chování, ale způsob myšlení.

Větší sebekontrola svých myšlenek a činů. Ukázněnost nejen v jídle, především ve svém chování. Více se spolehnout na Hospodina a jeho vedení. Odhodit svůj egoismus (to se mi skoro vůbec nedaří). Začátek postní doby jsem začala důkladnějším zpytováním svědomí a zpovědí.

Snaha o zlepšení rodinných a vůbec mezilidských vztahů, tolerance. Šance se citově vyrovnat a zklidnit.

V postní době vidím velkou nabídku a příležitost obnovy. Obnovy čehokoli, ale hlavně samozřejmě duchovního života. Jenomže možná právě proto, že je to tak jasná příležitost, konkrétní omezená doba, téměř pravidelně ji propásnu a „něco“ se začne dít až o velikonocích. Ale Bohu díky za to, ne?

Teď se mi vynořila v hlavě věta z Římanů: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ Vždycky moc chci, ale málokdy to vyjde. Asi bych to měla víc vložit do Božích rukou a nenapínat jen naprázdno své vlastní „duchovní svalstvo“… Stručně: postní doba je pro mě často dobou naštvanosti a bezmocnosti nad sebou samou, že sebou nedokážu hnout z místa. Ale i tohle zjištění je pro mě do určité míry dobré…

Když uvážíme, že jediný člověk, odkázaný jen na prosté zdroje fyzické i duševní, dokázal, aby z pustiny vznikla země kananejská, zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor.