Seznamka
Jak jsem uvedla,
po sdělení diagnózy došlo k podstatné změně mého prožívání času, do něhož
vstoupil prvek věčnosti. I kdyby řekli, že mi už zbývá
pouhý den, jevil by se mi jako nekonečný horizont.
I ty nejvšednější činnosti, sousto na jazyku, každý polknutý
doušek, česání vlasů před zrcadlem, nabyly mystických rozměrů. Často jsem
se pozorovala v zrcadle s pocitem vděčnosti, že ta nemoc můj vzhled zatím
nezkazila. Musím přiznat, že strach o vzhled byl v té chvíli silnější
než strach o věčný život, ale ten druhý strach se taky
pravidelně dostavoval. Vědomí, že můj pozemský život možná brzy skončí
a já stanu před Pánem s pocitem, že jsem nic užitečného nevykonala, mě
naplňovalo bázní. Ale věřila jsem, že mi Pán dá k prožití této
poslední fáze dostatek milosti a duchovních sil.
Datum operace jsem neznala, mělo přijít poštou. Tak jsem čekala. Někomu
to srovnání může připadat absurdní - vybavilo se mi několik příběhů, které
jsem četla o židovských občanech z doby protektorátu, jak denně
čekali na povolání do transportu.
Mezitím jsem absolvovala předoperační vyšetření. V labyrintu zdravotnických
zařízení mě honili od jedněch dveří ke druhým, sem tam mi někdo vynadal,
jaktože nemám to či ono lejstro. Asi to bylo tím, že obyčejný pacient,
pokud nedisponuje zázračnou jasnovideckou schopností, mívá v ruce obvykle
jen to, co mu do té ruky dají, a jediné, co ho v té chvíli asi zajímá,
je jeho nemoc, nikoliv administrativní požadavky v příslušném oddělení.
V dalších dveřích mi sdělili, že mě vzhledem k množství objednaných pacientů mohou vzít až za měsíc - onkologická diagnóza pro ně v té chvíli byla jen nicneříkající slovo na papíře. Ale já musím na operaci, pokoušela jsem se asertivně vyjednávat. Kdy na tu operaci jdete? ptali se nevrle. Nevím, mám to dostat poštou, snažila jsem se vysvětlit situaci. Zírali na mne jak na mentálně retardovanou. Vy ani nevíte, kdy jdete na operaci? Dlužno dodat, že jejich rozčilování mělo i pozitivní efekt - v tom zmatku jsem chvílemi zapomínala, že mám zhoubný nádor. Třeba je toto chování součástí terapie, kdo ví.
Ale o to intenzívněji jsem si tuto skutečnost připomněla, kdykoliv jsem po delším úsilí ukořistila vítězně výsledek dalšího vyšetření. Každé takové vítězství se v případě objevu sebemenšího ložiska mohlo rázem změnit v porážku, kdy by nezbývalo nic jiného než šetřit urychleně na věnec - vzhledem k agresivitě příslušného nádoru. Pokud bych vůbec stihla na ten věnec ušetřit. K mojí nekonečné úlevě však tuto zlou zprávu žádné vyšetření neobsahovalo, a tak jsem se rozhodla pohřeb zatím odložit.
V nemocnici jsem dlouho nepobyla, protože zákrok jako takový z chirurgického hlediska komplikovaný nebyl. Mnohem hůř jsem prožívala nemožnost pohovořit inteligentně o své diagnóze. Bohužel, pacient zůstává nadále nesvéprávnou osobou, kterou personál posílá nebo vozí od dveří ke dveřím, a jinak se s ním nikdo moc nebaví.
Chirurgové na operačním sále byli výjimkou, navrhli mi dva způsoby anestézie a vysvětlili klady i zápory. Protože patřím k zvídavým lidem a svoje záležitosti mám radši pod kontrolou, souhlasila jsem s provedením zákroku při plném vědomí - narkózu měla nahradit blokáda nervu v operované končetině. Po aplikované injekci začala moje noha tuhnout. Ale ve chvíli, kdy se chystali odvézt mě na sál, zkomplikovala se nečekaně předchozí operace. Všichni utekli k pacientovi, a já uvízla v tichu a tmě, s nohou těžkou a nehybnou jako balvan, mezi spoustou baněk a skleněných aparatur. To trvalo hodinu a půl.
Zákrok pak proběhl rychle, po něm následoval intenzívní zážitek vlastní nemohoucnosti. Ležely jsme na pokoji tři, všechny těsně po operaci, k dispozici jsme měly zvonek. Přesněji řečeno, jedna z těch paní ho měla u ruky. Tak jsem musela pokaždé nejdřív poprosit tu paní, aby zazvonila, a potom sdělit sestře svoje přání. Někdo teď možná řekne, co je na tom tak extra. Pro ješitné lidi, posedlé až chorobnou touhou po samostatnosti a nezávislosti, bývají takové situace těžkou zkouškou pokory. Také můj soucit k dlouhodobě ležícím a nemohoucím právě během tohoto zážitku nekonečně vzrostl.
Druhý den ráno obě pacientky bez problémů vstaly, moje noha však zůstala nadále těžká a nehybná.. Sestra se do mne pustila, co to má znamenat, vždyť těm paním přece dělali komplikovanější zákrok než mně. Zdálo se mi poněkud přitažené za vlasy srovnávat maligní nádor s běžnou operací žil, ale ta sestřička měla na věc zřejmě jiný pohled, pokud moji diagnózu vůbec znala, a naznačila mi, že tu nehybnost asi simuluji. Nevím, koho by bavilo trčet na nemocniční posteli a ještě poslouchat sekýrování, snad jen nějakého masochistu. Odplazila bych se třeba po čtyřech, kdyby to šlo.
|
Foto: Corbis |
Jestliže jsem se až do této chvíle snažila o klid a souhlas s Boží vůlí, tak nyní se ve mně zvedl zuřivý odpor, přemohla mne panika s hysterií. Nechápala jsem, co se mi s tou nohou stalo, a hrozila jsem se, že takhle bezmocně zůstanu ležet mnoho dní. Nikdo mě totiž neupozornil (nebo mi ta informace unikla), že po blokádě nervu může trvat nehybnost končetiny i 48 hodin. A ta milá sestřička si ani nezjistila v papírech, jakým způsobem mi zákrok prováděli.
Nejen rozčilování té sestry, ale ani moje panika nebyly na místě. Během dopoledne se mi podařilo dopotácet se podél stěny k toaletám a připadla jsem si jako olympijský vítěz. Ta sestra se zřejmě dovtípila, že mě napadla neoprávněně, a nabídla se podržet mi při chůzi nádobku, do níž odtékala krev z rány. Musel to být asi pohled pro ostatní pacienty, když jsem tam pajdala, za mnou sestra s nádobkou a mezi námi hadička spojující nádobku s mojí nohou.
V poledne jsem pohnula palcem u nohy - intenzívní pocit štěstí mnou projel jako šíp. Odstranili mi tu nádobku a po několika hodinách jsem vyšla do druhého patra, kde jsem si koupila noviny a kelímek s kávou a zavolala z telefonního automatu. Každý banální pohyb byl pro mne slavností. Dodnes Bohu děkuji, že mohu chodit. Všichni bychom si měli uvědomit, jaký je to pro nás dar a jaké utrpení pro postižené.
První fáze bitvy byla vybojována. Smrt se poněkud vzdálila, stále jsem ji však cítila jako skrytého, číhajícího nepřítele za horizontem. Přede mnou se prostíralo velké neznámo. Z odborných knih jsem věděla, že právě tento nádor nelze léčit chemoterapií ani ozařováním, že zbývá jenom čekat. V duchu jsem se ptala, jestli má smysl pokračovat v rozepsané knize, ale nakonec jsem pokračovala, protože smysl může být nejenom v cíli, ale také v činnosti a směřování.
Termín první kontroly, který se mi jevil tak vzdálený, se pomalu přibližoval. Snažila jsem se prožít to období klidně, v důvěře a rozhovoru s Bohem, a cítila jsem, že se mi to jakžtakž daří. Nic ostatně nenasvědčovalo tomu, že by se měly vynořit nějaké komplikace, aspoň ne hned teď.
Několik dní před kontrolou jsem se rozhodla navštívit přednášku. Před odchodem jsem si sedla do křesla a jen tak mimoděk se zadívala na operované místo. A náhle mnou pronikla smrtelná hrůza. Spatřila jsem v jizvě malý, nenápadný útvar paprsčitého tvaru. Nádor opět roste! A tak brzy! Na čele mi vyrazil studený pot, udělalo se mi nevolno, křeslo jako by se propadalo i se mnou kamsi do hloubky. Pocit pádu trval nekonečně dlouho.
Čekala jsem, že se něco takového může stát, ale až později, ne hned po operaci. Copak budu zase všechno prožívat podruhé - již po tak krátké době? Ne, na to už nemám sílu. Cítila jsem si jako v nějakém hrůzostrašném thrilleru z Novy, kde se v průběhu děje náhle nebo postupně rozpadají lidé a z jejich těl vyrůstá cosi strašného.
Vybavilo se mi, jak jsem tenkrát po vyslovení podezření na karcinom šla z ordinace rovnou na plovárnu. Nechystala ses před chvílí náhodou na přednášku? napadlo mě. Takže půjdeš na přednášku. Nevadí, že se tam nebudeš soustředit, prostě na ni půjdeš. A žádnou paniku. Není důležité, co bude zítra nebo za několik dní, velké Teď se odehrává nyní v této chvíli.
Na dveřích visela cedule, že se přednáška odkládá. Snad se jí ještě dožiji. Šla jsem se podívat aspoň na řeku, v těchto dnech prý nebezpečně stoupá. Byla už tma, sychravý listopad. Podívala jsem se z mostu - pode mnou se prostírala nekonečná propast, voda rozlitá na všechny strany vypadala jako nenasytný chřtán. Z černé hladiny vyčníval zbytek dopravní značky.
Večer před kontrolou jsem se rozklepala strachy. Sáhla jsem po sedativu a zapila je vodou, načež se mi udělalo zle. Vyzvrátila jsem všechno, co jsem měla v sobě.
Druhý den jsem čekala na ortel. Z ordinace se ozývaly vzrušené hlasy lékařů. Paní, která vešla přede mnou, najednou vyděšeně vyběhla - našli jí nějaké metastázy. Prostoupila mne hrůza. Teď je řada na mně.
Lékař prohlédl jizvu pečlivě, ale kupodivu bez zvláštního zájmu. "Mně tam něco roste," vysoukala jsem ze sebe.
"Co vám tam roste?" zeptal se nechápavě.
"No přece tady..." koktala jsem, ale z hloubi nitra již vyplouvala počínající úleva.
"Vždyť to je jenom strup," prohodil lhostejně a obrátil se na sestru píšící zprávu:
"Jizva klidná, bez známek recidívy."
Pokračování příští pondělí
