Červnová vedra už i v Římě střídají pomalu červencové bouřky. A kdo si myslel, že s novou levicovou vládou skončí i příznačné sciopera – stávky, musí být zklamán. Provoz na ulicích ucpali v posledních dnech nikoli řidiči městské dopravy, ale taxikáři, kteří protestují proti reformám ministra Bersaniho.

Nade vším sice vlají italské trikolóry oslavující postup do finále fotbalového šampionátu, ale smog, který se spolu s odpadky stává problémem tohoto velkoměsta už v celoevropském měřítku, se tím neodvane. Italům to ale zřejmě nevadí, jsou zvyklí na motorinech či v autě jezdit až do ložnice, a to všem omezením provozu a zakázaným zónám navzdory. I proto se mi po roce z Říma odchází celkem s lehkým srdcem. I když zároveň s obavou, zda tato život ničící ignorance a záliba v rámusu nepřijde po určité době i do naší zatím klidné vlasti. Italové si však na tom ještě hrdě zakládají. Bez hulákání by si Ital nedal už ani kafe v baru, bez hlučného klábosení už si ani nelze představit nedělní mši, bez řevu motorky snad žádnou italskou ulici.

Italové ovšem jsou ekologicky bojovní. Předseda zelených Pecoraro Scanio se stal ministrem životního prostředí v Prodiho vládě a zatím se proslavil jako obhájce medvěda Bruna, který padl za oběť bavorským lovcům. Tridentský huňáč zabloudivší na druhou stranu Alp se stal maskotem italských fanoušků, kteří mu dedikovali semifinálové vítězství nad Německem (některé z transparentů hlásaly: 2:0 pro Bruna). Italští milovníci zvířat by ovšem měli přemýšlet, co Bruna k emigraci skutečně přimělo…

Mezi Itálií a Německem to v poslední době vůbec nějak jiskří. Když před několika dny nechal jistý kapitán Lufthansy vystoupit v Hamburgu skupinu neukázněných studentů jednoho římského lycea, neboť odmítali respektovat bezpečnostní předpisy při startu letadla, byl z toho téměř diplomatický incident. Nevychovaných puberťáků se ihned unisono zastávali italští politikové s římským starostou Weltronim v čele. Slušných cestujících, kteří museli čekat, až se římská mládež na školním leteckém výletě uklidní, se nezastal nikdo…

Kdo ví, zda něco z tohoto fotbalově-politického letního rámusu doléhá za hradby vatikánských Stínadel, pečlivě střežené žlutomodrými švýcarskými vonty s halapartnami? Ne, Stínadla se nebouří, ve Stínadlech je klid spočívající ve strojově monotónním šestidenním pracovním týdnu, který díky nepřítomnosti odborů nemůže ohrozit žádná stávka.

Mít práci, řvoucí motorku a sledovat fotbal – to je základem italské národní spokojenosti. Někdo si po roce zvykne a přizpůsobí se. (Proto ty zástupy barevných přistěhovalců, kteří se nemají kam vrátit.) Někdo po roce pocítí nepotlačitelnou potřebu změny. Už není turistou, který se dojímá nad tím, když každou chvíli někde zakopne o nějaký šutr z římských dob… nebo který ochotně vystojí tříkilometrovou frontu do Vatikánských muzeí v 35 stupňovém vedru… Není ani seminaristou či teologem, který tráví čas studiem a návštěvou knihoven, aniž by přitom musel řešit svou existenční situaci.

Až za pár dní vzlétnu z Fiumicina směrem na Bratislavu, budu si asi připadat jako ten zádumčivý aviatik Jan Tleskač, kterému se nakonec podařilo dokončit svůj vynález…

Autor pracoval od srpna 2005 do července 2006 v české redakci Vatikánského rozhlasu.