Cesta do Afriky

Ve dveřích zarachotily klíče.
"Táta," zvolala radostně tříletá Verunka. Alena zatím připravovala svým dětem koupel.
"Ahoj", řekl Leoš své ženě a vzal do náruče malou dcerku. "Byl jsem u Ivety, pošle mně zítra několik brigádníků  na tu novou stavbu. Při té příležitosti se mě Iveta ptala, jestli nechceme ročního perského kocoura.  Zdeňkovi prý hodně vadí a Iveta by ho ráda dala někomu, o kom ví, že ho za čas nevyhodí na ulici."
"Proč ne, Martínek po kočičce vždycky toužil a mě nevadí. Moje máma hlídala perskou kočku každé prázdniny."

Foto: Corbis

Druhý den na večer netrpělivě očekával sedmiletý Martin tatínka s kocourem. Po večerníčku se konečně táta objevil ve dveřích s bílou přepravkou, ze které se ozývalo slabé mňoukání. Jakmile v předsíni  Leoš  kocourka vypustil, ihned celý vyplašený  zaběhl pod vanu. Po té co jej pán domu z úkrytu vytáhl, našel si černý Tyky útočiště za botníkem. Celou noc promňoukal , Alena musela několikrát vstát a konejšit jej.  Druhý den se už kocourek nebál a časem si úplně na novou rodinu přivykl.

Po měsíci u večeře  Leoš s vážným výrazem sdělil své ženě: "Nesl jsem Ivetě na firmu fakturu a bohužel Ivetu jsem nenašel. Její kolega říkal, že se zhroutila a je na psychiatrii. Dověděl se, že běhala zoufalá v noci s dítětem po sídlišti."
"No to je strašné. A kde je teď ta její malá?  A co Zdeněk?"
"Nevím, snad od ní nedávno odešel. Tak si říkám, jak je dobré žít s vírou.Člověk má určité zásady  a  trochu jiné hodnoty."
"Já jsem jí říkala, když volala a ptala se na kocoura, jestli ta její malá tím podnikáním tak trochu netrpí. Odbyla mě, že ne."

Po dvou letech se Iveta ozvala a navázala s Leošem opět pracovní kontakt.
"Takže pracuje? A kde má Ivetku?" ptala se Alena.
"Žije teď s nějakým Afričanem, který  nemá pracovní povolení, a tak se stará o Ivetku i o domácnost. Říkala mi, že ji pořád  uhání, aby si ho vzala. Smála se, že je to její první vážně míněná nabídka k sňatku."

Za tři měsíce dostal Leoš s Alenou pozvání na svatbu.
"To je Armando," představila Iveta svého nastávajícího  před obřadní síní.
"Jsem rád, že vás poznávám," řekl Armando obstojnou češtinou. Působil velmi příjemným dojmem, stále se usmíval a malé Ivetce říkal princezno. Po obřadu odjela kolona svatebních taxíků do noblesní restaurace. Zatím co si hosté v salónku vybírali jídlo, malá Ivetka stále poletovala okolo dlouhého stolu.

"Proboha Ivetko, ať nespadneš, ať se neuhodíš!" Neustále opakovala znepokojená Iveta ve svatebním úboru.
"Zdeněk si pro ni za hodinu přijede. Chytá se všeho, jen aby se mu podařilo Ivetku vysoudit. Ta jeho družka nemůže mít děti," vysvětlovala Aleně.
Za měsíc po svatbě začal Armando vyučovat francouzštinu. Do jeho večerního kurzu při jazykové škole se přihlásila i Alena.

"Tak jak ti jde francouzština?“ ptal se Leoš asi po páté lekci své ženy.
"Dobře, Armando je trpělivý lektor. Nechala jsem pozdravovat Ivetu. Armando mi řekl, že je mimo. Ptala jsem se, kde je Ivetka. Prý u tatínka. Že by ji vysoudil, a Iveta se zase sesypala?"
"Třeba ne," Uklidňoval ji Leoš.
Armando přestal vyučovat a zimní semestr doučil jiný lektor. Na jaře se znovu ozvala Iveta.

"Tak se přece jen podařilo Zdeňkovi vysoudit Ivetku do své péče," řekl Leoš své ženě. "Iveta mě požádala , abych ji sehnal levnější Ávii. Chce prodat byt, s Armandem odcestovat do Afriky a živit se obchodováním.  Jsou  teď oba ve finanční tísni a věří, že  jim jejich záměr vyjde.“

Ještě než Iveta s Armandem odcestovala,  všichni  čtyři se  sešli na společné večeři. Před restaurací si Alena všimla, že je Iveta v pokročilém stavu těhotenství. Neříkala nic, ale myslela si, že jejich naplánovaná cesta je velký nerozum.

"Nechceme v Africe zůstat," povídala Iveta u večeře. "Ivetka za námi bude jezdit na prázdniny, dokud se nevrátíme. Zdeňek  s tím souhlasí. A až se vrátíme, budu se snažit ji vysoudit zpátky. Armando říkal, že tam Ivetce pořídíme opičku."

"Vešlo se vám všechno co potřebujete  do té Avie?“ ptal se Leoš.
"Všechno ne, část nábytku jsme nechali u známého ve skladu. Hlavně jsme tam napresovali stroje na opracování dřeva,které se nám podařilo koupit levněji. No a samozřejmě všechnu výbavu pro mimino včetně kočáru," povídala Iveta.

Ženský šestý smysl Aleně napovídal, že má Armando něco za lubem. Seděl a moc toho nenamluvil. Asi má starosti a je už duchem jinde, říkala si pak a omlouvala se mu v duchu, že ho viděla ve špatném světle. Přátelé se rozloučili a Leoš jim dal na památku pamětní zlatou minci, která vyšla  k šestistému padesátému výročí založení Karlovy univerzity.

"Jakmile přiletíme do Afriky, tak se ozveme. Počítáme, že asi  tak za měsíc nalodíme Avii se stroji  a odletíme až po vyplutí lodě," loučila se s těmito slovy Iveta.

Už po měsíci se  ozvala. V podvečer zvedl Leoš v obývacím pokoji    neodbytný telefon.
"Iveto, snad nevoláš z Afriky?"
"Ne jsem v Praze v nemocnici, prosím tě, přijeď sem za mnou a  přivez mi telefonní kartu.“

Druhý den ráno Alena neváhala a zavolala do nemocnice a dotazovala se Ivetina ošetřujícího  lékaře.
"Paní Iveta se psychicky zhroutila, ale teď už je v pořádku, myslím, že může odletět za manželem."
"A neměla by tady ty dva měsíce počkat a odletět až po porodu? Ty léky, které jste ji teď nasadili, ty jsou v Africe dostupné?"
"Léky, které dostává jsou běžné i v Africe. Já ji tedy doporučím, aby odletěla  až po porodu."

"Tak jak to vlastně bylo?" ptala se večer manžela Alena, když se vrátil z nemocnice.
"Odjeli Avijí do Hamburku a čekali na nalodění. Pak měli odletět. Iveta si nic nepamatuje, Armando ji však nenechal letenku, ani peníze a nechal ji v Hamburské nemocnici, odkud ji převezli sanitkou do Prahy."

Několikrát telefonovala Alena do Konakry na ministerstvo bratrovi Armanda. Říkal, že je Armando v pořádku, jen nemá v padesát kilometrů vzdáleném městečku telefon. Armando jej však přesvědčil, že je o Ivetu co nejlépe postaráno. Iveta se zdála být celkem v pořádku. Z psychiatrie ji převezli do porodnice, kde se jí brzy narodila čokoládová holčička Masiré. Sociální pracovnice pro Ivetu s miminkem  vyjednaly pobyt v azylovém domě v Jiřetíně, kam ji převezly.

Alena nakoupila výbavičku v second handu a od jedné maminky, kterou znala z křesťanské školky dostala zdarma pěkný kočárek po jednom dítěti. Zdravotní stav dotyčné mamince neumožňoval mít už další dítě. Po týdnu Leoš s Alenou odvezli výbavičku Ivetě do Jiřetína. Byl nádherný letní den. Iveta oblékla Masiré, položila do kočárku a všichni se šli projít po horském městečku.

"Já si tady připadám jako na dovolené. A působí to tady na mě takovým klidem. Ty řádové sestřičky z protějšího kláštera mi nabízely pomoc. Já věřím, že se Armando zase ozve a že budeme všichni spolu." Říkala Iveta vyrovnaně. Alena se pak s ní domluvila, že v Jiřetíně stráví týden s dětmi a přeptala se na ubytování v penzionu pod kopcem s křížovou cestou.

Když Leoš přivezl svou rodinu do Jiřetína na dovolenou, zastavili se nejprve v azylovém domě. Vyšla vedoucí a sdělila jim, že tam Iveta není. Běhala prý s miminkem po dvorku a na všechny nepříčetně křičela. A tak ji museli převézt na psychiatrii a dítě odvézt do kojeneckého ústavu.

Zdrcená Alena s manželem a s dětmi pomalu odcházela na křižovou cestu. Leoš četl nápis na každém zastavení a Alena se v slzách modlila za Ivetu i Masiré.

Iveta pobyla v Praze na psychiatrii tři měsíce. Na oddělení nastoupila nová primářka, která zjistila, že má Iveta nedostatek lithia, které je příčinou jejího onemocnění. Sdělila jí, že pokud bude chodit každý měsíc na injekci a brát denně léky, tak se nemusí záchvat dostavit ani za deset let. Když Iveta opustila nemocnici, v kojeneckém ústavu ji umožnili, aby bydlela s holčičkou, dokud znovu neproběhne soud.

"Modli se za mě, ať malou zase dostanu,"říkala Aleně do telefonu.
"Budu  a ty to zkus taky." A tak se to podařilo. Iveta dostala Masiré do své péče a ještě před vánocemi ji sociální pracovnice zajistily bydlení v azylovém domě.
"Jsem šťastná. Přišla jsem  o všechno, ale jsem ráda, že mám u sebe zase Masiré a můžeme spolu bydlet v útulné garsonce."

Iveta začala chodit do blízkého kostela a do roka se nechala pokřtít. Zdeněk ji vozil Ivetku dvakrát do měsíce na víkend. Místní kněz ji během víkendů   připravoval na křest a pak ji pokřtil společně s Masiré. Po dvou leteh pobytu v azylovém domě dostala Iveta velkou garsoniéru v krásném sídlišti v třípatrovém barevném domě se sedlovou střechou. Zdeňkova družka porodila dvojčata a tak už Ivetě  Zdeněk nebránil, aby si brala Ivetku na každý víkend.

Když už měla Iveta zase byt a začala pracovat, dostala konečně po dvou letech první odpověď od Armanda. Vlastně to nebyla žádná odpověď. Nic ji nevysvětlil, jen ji napsal, že ji líbá a snaží se vydělat peníze, aby se mohl vrátit. Namaloval srdíčka a poslal fotografii. Byly na ní stroje a  Avie, kterou v Hamburku nalodili.
"Podívej, jsou nedotčené. Nikdo na nich nepracoval, je tam jasně vidět nápis pražské firmy," ukazovala Iveta foto Leošovi, když ji s rodinou navštívil.