Popeleční středa 1999, můj první den na novém pracovišti v klášteře Osek. Mši jsem protrpěla mezi ledovými zdmi chrámu, ale ve vytopené kanceláři mě uvítal opat  ohnivým kázáním o Kristově lásce. Překypoval vstřícností a chrlil nápady, jak tady využít moje vzdělání. Radovala jsem se, že jsem po těch bouřlivých zážitcích našla útočiště.

O ušlechtilosti a dobrotě oseckého opata jsem se dočetla v několika médiích. To mi dávalo jistotu, že do mne nekopne, kdyby se moje nemoc vrátila. Jako bych už neměla zkušenosti, jak  to v církevních sférách se vztahem k člověku vypadá.

Ilustrační foto: chodba v klášteře v Toledu
Foto: Franc-Marc Frei/Corbis

Jistý zážitek z minulosti mě mohl varovat, i když bez znalosti kontextu budoucích událostí  sám o sobě nedával smysl. Stal se počátkem roku 1996, v jubilejním roce oseckého kláštera. Opat měl nějakou přednášku, na kterou jsem jako redaktorka zavítala z mého bydliště v Ústí nad Labem. Jeho plamenná slova uprostřed studených zdí mě uchvátila.

Nabitá  dojmy jsem pak spěchala na malé nádraží za městem, protože se rychle stmívalo, čím dál víc mrzlo a já si nezjistila, kdy mi jede vlak. Nádraží v houstnoucí tmě působilo hrozně, čekárna byla zamčená, nikde nevisel jízdní řád, široko daleko bylo  pusto a prázdno, mráz vzrůstal, tma se dala nožem krájet, psi  v okolí štěkali a vyli jako pominutí.

Prožívala jsem  chvíle smrtelné hrůzy, ale nezbývalo mi než čekat a doufat, že snad ještě ten večer přikodrcá nějaký vlak. Až po nekonečném čase dorazil z Teplic, tedy opačným směrem, než  jsem potřebovala, ale  nastoupila jsem a ještě s pocitem úlevy, že z té hrozné díry uniknu třeba kamkoliv. Jela jsem až do Mostu a odtamtud po hodině nebo dvou na Ústí, takže jsem udělala pěknou okliku. Ani ve snu mě však nenapadlo, že tento podivný zážitek byl jen předzvěstí celého řetězce dalších dobrodružství, které mě v Oseku čekají.

První potíž na sebe nedala čekat - klášterem obcházel přízrak bývalé a všemi oblíbené katechetky, na jejíž místo jsem nastoupila. O příčině jejího odchodu kolovaly různé fámy, ale vše nasvědčovalo tomu, že svoje dílo konala s láskou a mimořádným nasazením. Měla i tu výhodu, že v klášteře roky bydlela, zatímco já denně dojížděla z velké dálky do prostředí mne neznámého, a v této obtížné situaci jsem měla navázat na její mnohaleté úsilí.

Nevím, jestli jsem doufala v nějaký zázrak, spíše  v pomocnou ruku a spolupráci ze strany  opata či místních věřících. Avšak s opatem jsem seděla u jednoho stolu poprvé a naposled, ostatní mě od prvního dne srovnávali s tou paní katechetkou, snad v naivním domnění, že jsem její reinkarnace. Kdykoliv jsem náhodou řekla nebo udělala totéž co ona, což se stávalo výjimečně, tak oživli a vzpomínali, že právě tak to dělala a říkala paní katechetka X.  Dost mě to štvalo, vždyť jsem si nevyvolila za životní vzor tuto paní - při vší úctě k její záslužné práci s dětmi -, ale Ježíše Krista a svatou Kateřinu Sienskou.

Moje pracovní podmínky nebyly ideální. Jaro roku 1999 začalo mrazem, pokračovalo sněhovými bouřemi a končilo dlouhými lijáky. Denně jsem se potácela závějemi nebo blátem od toho hrozného nádraží ke studenému klášteru,  navečer jsem se potácela opačným směrem, zmrzlá a vyčerpaná, plná strachu z dlouhé cesty, která mne ještě čekala, a s trýznivým pocitem, že v klášteře zřejmě nikoho nezajímá, zda  někde padnu nebo ne.

V Terezíně jsem trpěla v uzavřeném prostředí s nepříjemnou šéfovou, nyní jsem se cítila opuštěná a ztracená v nekonečném prostoru. A taky ohrožená, nejen na nádraží, ale i v klášteře, kde pobývali bezdomovci, alkoholici, feťáci, duševně nemocní a jiné nevyrovnané typy osob, většinou muži. Osamělá žena si tu nemohla být jista životem, zvláště po setmění, a já navíc se zděšením shledala,  že opatovi  moje bezpečnost na srdci neleží, naopak, možná by ještě hodil vinu na mne, kdyby se něco stalo.

Při jeho misogynství, které veřejně hlásal,  by se dal takový podraz čekat. Dlužno dodat, že on sám, přestože v médiích rád vystupuje jako přítel a ochránce všech slabých,  se s těmi bezdomovci příliš nestýkal,  nanejvýš některého veřejně objal a poklepal po rameni, když měl dobrou náladu. Mnohonásobně větší tíhu kontaktu s těmito problematickými lidmi nesli denně obyčejní zaměstnanci, zvláště ženy.

Klášteru vládl velmi autokraticky a centralisticky, připadala jsem si spíš jak na feudálním panství než v křesťanském prostředí. Při tomto stylu zůstávalo opatství zcela paradoxně ponecháno samo sobě v případě, že odcestoval, onemocněl, anebo prostě zabouchl dveře s tím, že se jde modlit. Pokud se ptal někoho na názor, tak nikoliv žen, ty ho prý ruší v kontemplaci.

Takové obavy mi v jeho věku přišly poněkud přehnané. Obklopoval se převážně jen nezralými a nedovzdělanými mladíky a  vykřikoval, že v klášteře mu ženy vládnout nebudou. Já nestála o žádnou vládu, ale o normální spolupráci a podíl na životě kláštera. Všechno se točilo kolem jeho osoby a nálad: opat nadává, opat odjel, opat se zamkl atd. Pán Ježíš byl jaksi stranou. Ve společné jídelně, kde jsem ho (pana opata) za celou tu dobu ani jednou nespatřila, stálo opatské křeslo, na něž nikdo jiný nesměl usednout. Když jsem tam někdy odpoledne přišla s dětmi na svačinu, tak jsem je schválně posazovala na to zakázané křeslo a hráli jsme si na opata.

Tyto monarchické způsoby mě dost rozhořčovaly, já přece konvertovala ke Kristu, nikoliv k nějakému křeslu nebo k opatovým náladám.  Opat nebo jeho nejbližší spolupracovníci mne měli na tuto skutečnost před mým nástupem upozornit, ty ohnivé proslovy o lásce Boží si mohli nechat. Na přijímacím pohovoru bych uvítala spíše konkrétní informace o pracovních podmínkách, abych vlastním rozumem zvážila, jestli jsem nebo nejsem ochotna za těchto  ponižujících, lidskou důstojnost nerespektujících okolností  tady pracovat. Byla to ovšem i moje chyba, že jsem se opět nechala zmanipulovat krásnými slovy a nežádala důrazně základní informace.

Taky mě dost nehorázně vykořisťovali, když mi jako učitelce stanovili 8,5 hodinovou pracovní dobu, a ještě bez prázdnin. Ale třeba dodat, že jsem tu pracovní dobu přesně nedodržovala, nebylo to ostatně v mých silách, když jsem strávila denně čtyři hodiny na cestě. O platu radši nemluvím, ten byl ještě pod úrovní běžných platů ve školství, které taky nejsou zrovna velké.

Jako člověk se dvěma vysokými školami jsem pobírala doslova almužnu, jejíž reálná hodnota klesala ještě náklady v místě mého bydliště, kde je platový průměr docela slušný.  Samozřejmě jsem si uvědomovala, že v církevním prostředí nemohu mít kdovíjaké finanční nároky, ale tím spíš člověk čeká slušné zacházení jako kompenzaci.
 
S jarním oteplením se vynořila naděje, že tu své místo přece jen najdu. Většinu dní  jsem trávila se skupinou  rómských dětí ve velké klášterní zahradě s několika bazény a spoustou tajuplných míst. Právě tyto děti mě naučily účastnit se večerních chvál. Sama od sebe bych na ně nepřišla, protože nešpory nejenže probíhaly latinsky, ale překlad k nim byl  psaný  v němčině a ještě jakýmsi starobylým, hůře čitelným písmem.

Děti v těch knihách nadšeně listovaly a pořád se ptaly, kde zrovna jsme. Kdo zná aspoň trochu oseckého opata, ten ví, že jeho modlitebnímu ani životnímu tempu obyčejný smrtelník nestačí. Občas se mi  povedlo najít příslušné místo, ale než jsem to stihla ukázat dětem, opat už byl o několik stránek dál.  Děti držely na tom místě prst, vzájemně si ukazovaly, kde jsme, tvářily se důležitě a zasvěceně.

Opat projevoval z jejich přítomnosti upřímnou radost, jejíž odlesk dopadal  i na mou maličkost.  Velmi mě však zraňovalo, když potom ty děti vzal a odvedl si je k sobě, a mne tam nechal stát jak solný sloup. Děti se se mnou pokaždé loučily velmi rozpačitě, taky se jim to nějak nezdálo. Copak jsme nepatřili k sobě, netvořili jsme jedno společenství? Když si celý den hrajete s nějakými dětmi, tak si k nim zákonitě vytvoříte osobní vazby, a pak vám je někdo takhle necitlivě odebere. Jako by ze mne rval kus mého já. V těch chvílích jsem si ho přála rozsápat.

Jaká škoda, že se nedovtípil, že jsem taky jen člověk se svými problémy, nikoliv perfektně fungující stroj.  V církevním prostředí se někdy až přehnaně spoléhá na Boží milost a Ducha svatého, ale už se zapomíná, že ve hře není jen Duch svatý a Boží milost, ale také lidská nedokonalost. Tak se stává, že lecjaké projekty nebo systémy v církvi jsou ponechány samy sobě bez zajištění potřebných podmínek. Někdo nahoře si mne ruce, jak to všechno Duch svatý skvěle řídí, zatímco lidé zapojeni do toho systému nebo projektu si akorát ničí zdraví a nervy.

Počasí se opět zhoršilo a já několikrát za sebou onemocněla. Na děti to mělo negativní vliv, nikdo se o ně během mojí pracovní neschopnosti nepostaral, a tak si odvykly si do kláštera chodit a já už je nedokázala dát znovu dohromady. Jenže to bych si nemohla vzít ani dovolenou, jen proto, že mě v mé nepřítomnosti nikdo nemohl zastoupit.

Okolí na mne hledělo jako na neschopnou a nespolehlivou katechetku, nikoho nezajímalo, jak to se mnou vlastně je. Já prostě potřebuji k jakékoliv práci mít vybudované lidské vztahy k těm, jichž se ta práce týká, jinak ztroskotám, což se právě stalo.  Několikrát poté jsem  při mši nebo nešporách zjistila, že uprostřed zbožného rozjímání mám najednou chuť praštit opata pěstí.

Večer co večer jsem se třásla na oseckém nádraží zimou, vyčerpáním, strachem a vzteky - a to vše jen pro krásný voči nějakého mnicha, který podceňuje a nenávidí  ženy. V těch temných momentech jsem se snažila podle doporučení velkých světců spojovat  se s opuštěným a ukřižovaným Kristem, ale místo Krista se mi zjevoval v rozbouřené mysli opat a zase jen opat se svým antifeministickým postojem.

Pokračování příští pondělí