Mimo církev není spásy
Především si musíme uvědomit, že Kristus byl vůči církvi v úplně jiném postavení než my. On svou církev zakládal. Učedníci byli "jeho kluci" a on jim fandil. Zkrátka nerozumíme Kristu, když odmítáme to, co on založil.
Kdybychom řekli, že to kdysi byla jeho církev, ale dnes už ne, tak stojíme před dalším neřešitelným úkolem. Musíme definovat, kdy to přestala být jeho církev. Když zradil Jidáš? Když zapřel Petr? Když došlo ve středověku k papežskému schizmatu? Nebo teprve, když se Vlk stal arcibiskupem? Je třeba si totiž uvědomit, že to od samého začátku byla plichta. Opravdu bychom se měli raději označit za bandu blbců než za svatou církev římskou. Chápu však, že to zní dost tvrdě, tak navrhuji, abychom teologicky raději kulantně hovořili o "hříšnících", na to jsme konec konců zvyklí.
Víme, že Kristus dobře věděl, do čeho jde. Přesto svou církev založil a přesto ji miloval. A dal nám i prostředky na její obnovu: "Usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech."
Kristus nám opravdu nedal mandát opouštět církev, když si náhodou myslíme, že jsme chytřejší a schopnější než ti okolo nás. To může být svatá pravda, přesto není jiné cesty, jak být správným křesťanem, než sloužit této ne příliš obdivuhodné církvi. Mimo církev není spásy už proto, že nás Kristus posílá do této církve jako služebníky či otroky.

Štafetový princip
Sv. Pavel musel být velký sportovec nebo alespoň sportovní fanda. Na několika místech se totiž můžeme dočíst, jak přirovnává život křesťana k závodům. Jednu sportovní disciplinu však asi nemohl znát, a to štafetu. Závod, kdy vždy jeden z družstva běží z plných sil, aby pak, když mu dojdou síly, předal svůj kolík dalšímu, odpočatému běžci.
Tento štafetový princip je určitý druh medicíny, který by i dnes prospěl naší církvi. Svým způsobem jej prosazoval i Kristus. Uvědomoval si, že jeho kluci nedokážou běžet naplno celý životní závod: "Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím." Jestliže ani sv. Petr nedokázal běžet vždy naplno a čekalo se, až nabere sil, nebudeme dnes v jiné situaci.

Celibátní selhání a otcové na zapřenou
Každý, kdo je v církvi alespoň pár let, dozvídá se o osudech kněží, kteří buď mají nemanželské děti, nebo mají mimomanželské poměry. I kdyby celibát nebyl, tak budeme mít mnoho ženatých kněží, kteří budou chtít prohlásit své manželství za "od začátku neplatné", rozvést se se ženou s třemi dětmi, aby mohli začít žít se svou milenkou. Zkrátka nikdy se církev nevyvaruje toho, aby její běžci na trati nepadali. Zde je však třeba uplatnit štafetový princip - když jeden padá, tak rychle předává kolík jinému. Ten pak závod zdárně dokončí, i když první běžec už do cíle sotva dopajdá.
Domluvili jsme se s redakcí ChristNetu, že nebudu zde uvádět konkrétní jména známých katolických kněží, kteří mají potajmu děti a odmítají se chopit své rodičovské role. Ale přesto jsem už před časem napsal biskupům v konkrétních kauzách, že by vůči tomuto jevu neměli zůstat indiferentní.
Kristus neváhal zrušil Mojžíšův rozlukový list a potvrdil, že "kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mě poslal." To též znamená, že i dítě kněze představuje dar samotného Boha. K vznešeným darům bychom se ale měli chovat jinak než jako k "církevním parchantům".
Praxe je však opačná. Biskupové, řádoví představení dovolují těmto kněžím, aby se o své děti nestarali, aby je zapírali. Maximálně dají matkám nějaké finanční odškodnění z rozprodaného církevního majetku. Kdyby náhodou sami kněží zažádali o laicizaci a pokusili si důstojně sanovat toto nechtěné rodičovství, bude jim Vatikán desítky let klást nejrůznější překážky. Svým farizejstvím nutíme tyto kněze žít buď jako otce na zapřenou, nebo v konkubinátu.
Je ale zřejmé, že jejich děti nepotřebují, aby matka dostala nějakou almužnu, aby byla zticha. Jde především o ty děti, aby pocítily, že je otec miluje a že je na ně hrdý. Že nejsou jen černá můra táty, který se sklopenýma ušima čeká, až jeho jméno veřejně zostudí nějaký pisálek v novinách. Kdy tomuto dítěti dá církev jasně najevo: "I vy - děti kněží - jste pro nás Božím darem!"
Položme si na okraj otázku: "Věříme vůbec tomu, že tyto děti jsou Božím darem?" Nemluví náhodou Kristus o nás, když říká: "Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: 'Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.'" Máme vůbec pro sebe sama dostatek přesvědčivých argumentů, proč i tyto děti můžeme s klidným svědomím opravdu považovat za Boží dar?
Ale my opravdu můžeme těmto dětem připravit hezké dětství. Tito kněží by byli věrni Kristu, kdyby vnitřně cítili, že služba tomuto dítěti je setkáním s ním. Ježíš totiž moc dobře věděl, co to znamená přijmout nechtěné dítě. Když mluví to tom, že největší je ten, kdo přijímá malé dítě, zřejmě myslí na svého otčíma sv. Josefa. Pro toho muselo být neobvyklé těhotenství Mariino nepředstavitelně těžkou ranou a zkouškou, která rozhodně neskončila nějakým poselstvím ve snu.
Proto jsem křesťan, že tyto zásady zastávám. Proto obdivuji Krista, že nás takto naučil myslet a že víme, co je v životě důležité a co ne. Proto taky nechci, aby moji představení - biskupové dělali pravý opak toho, co po nás chce Kristus - podporovali kněze v bezcharakterním chování tím, že je kryjí, že jim poskytují azyl v řádech, že jim systematicky brání důstojně se vypořádat s následky svých hříchů a že mlčí a otevřeně neříkají, kde je spravedlnost a právo.

Návrat pošuků
Když však zapřemýšlíme, proč se biskupové podílejí na tomto bezcharakterním chování, bude odpověď vcelku zřejmá - nikdy se jim nepodařilo stát se skutečnými pastýři církve. Tolerují a podporují v církvi kdejaký nešvar, nejsou schopni se domluvit na jakémkoli účinném opatření, které by řešilo nedostatek kněží.
Tato neplodnost církve - zkažená sůl - vede k tomu, že se objevuje jev, který známe z dob Krista - proroci a apokalyptičtí pisálci. To bohužel není žádná výhra. Je omyl se domnívat, že proroci byli moudří mužové, kteří hlásali Boží vůli. Ti proroci, které známe z Písma, představují jen přebraný vrcholek ledovce. Ty nejlepší z nejlepších. Prorocký princip bohužel v praxi znamená, že každý druhý pošuk s překompenzovaným sebevědomím, s pocity osobní neomylnosti vyřvává na rozích ulic svá moudra, protože si myslí, že zrovna on je poslem od Boha.
Vám čtenářům je jasné na koho narážím. Samozřejmě sám na sebe. I já nejsem nic jiného než poblázněný pošuk, který velmi vehementně vyřvává do veřejných médií: "Připravte cestu Páně." Ano, můžeme se opájet, jak je to romantické, jaký je to návrat do starozákonních dob, ale v podstatě je to tragédie.
To, že lidé jsou ochotni naslouchat poblázněným pošukům a hledají v jejich hlasu Boží poselství, je důkaz toho, že pastýřský hlas biskupů chronicky skřehotá. Kdyby lidé slyšeli jejich zdravý, vůdčí hlas, šli by raději za nimi, a nedávali by za pravdu prorokům, kteří si svévolně osobují mluvit jménem Boha.
Nyní mi možná budete rozumět, proč tak obhajuji církev a vzkříšení funkce biskupů. Bez toho, aby se oni "obrátili a opět byli oporou bratří", se akorát vrátíme do éry pošuků, či opět kulantně teologicky řečeno, proroků.

Volské jho celibátu
Dnes biskupové rezignovaně a nerealisticky vyčkávají, že se jim do semináře sami přihlásí muži s darem celibátu. Potřebují sice stovky adeptů, ale mají jich okolo deseti. Protože biskupové aktivně nevyhledávají talenty, tak se jim do semináře často hlásí též samozvaní pošuci na základě stejného principu, který jsem výše kritizoval.
Výsledek je tristní. Těmto prakticky nepoužitelným kněžím se svěří desítky farností, které oni obřadně pohřbí. Pochopitelně, když slepý vede slepého, nemůže to jinak skončit.
Na samotném celibátu není nic špatného, ale v tomto kontextu a za naší situace je to spolehlivá cesta do záhuby. Protože biskupové nemají kým nahradit ani psychopatické kněze, kteří selhávají jak morálně, tak lidsky. Nemají, komu by předali štafetový kolík. Vyrobili si desítky lidských přikázání, kterými si svázali ruce, a nyní alibisticky volají k Pánu: "Nemůžeme nic dělat! Máme svázané ruce! Obracíme se tedy s důvěrou k Tobě, blablabla…"
Všichni víme, že bezženství (či celibát) je jen jedním z mnoha darů Ducha. Není žádný důvod udělat z něho volské jho, které podváže celý život církve.

Aktivní přístup biskupů
Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Jak je možné, že biskupové necítí totéž? Proč neslyšíme jejich hlas, jak jednomyslně volá do Říma, aby mohli světit i ženaté muže?
Má-li se církev obrodit a nevrátit se definitivně do éry pošuků, musí začít především biskupové aktivně obcházet farnosti a usilovně hledat všechny možné talenty. Tyto přirozené vůdce a autority v daných společenstvích pak rozumně přemlouvat a pověřovat službou - samozřejmě nejen kněžskou

Autor je psycholog.