Ludmila je katolička, Marek protestant. Chodili spolu asi dva roky, když se rozhodli pro společný život v manželství. „Oba dva jsme dlouho přemýšleli a diskutovali o našem sňatku. Nakonec jsme se shodli na katolickém sňatku, v kostele s katolickým knězem,“ říká Marek. „Při první schůzce přípravy na manželství nám ale kněz předložil formulář, který jsem odmítl podepsat.“

Smíšená manželství – partneři různého vyznání – musí podepsat zvláštní prohlášení. Katolická strana se v něm zavazuje, „že se ve svém zamýšleném manželství budu snažit zachovat a rozvíjet svou víru a žít podle ní. Slibuji, že učiním vše, co budu moci, aby všechny děti zrozené z tohoto manželství byly pokřtěny a vychovávány v katolické církvi.“ První kněz, se kterým snoubenci jednali, však měl jiné a mnohem tvrdší požadavky, tvrdil, že děti musí být vychovány v katolické církvi, operoval s pojmy jako „zřeknutí se víry“, „trvalý hřích“ atd. „Ještě nevíme, jak budeme vychovávat své děti. Já jsem se přestěhovala do jiného města a ve zdejším katolickém společenství nikoho neznám; Marek ve svém společenství žije odmalička. Zdá se mi také, že protestanti mají propracovanější systém práce s dětmi, který je nezávislý na osobě duchovního pastýře,“ vysvětluje Ludmila.

Závazku, o kterém předem věděli, že ho pravděpodobně nedodrží, se chtěli vyhnout. Začali proto připravovat svatbu u protestantů a požádali na biskupství o dispens od kanonické katolické formy sňatku. Znovu se však setkali s jiným formulářem pro smíšená manželství a obdobným požadavkem, kvůli kterému odmítli katolic-kou svatbu. I jeho text je ale přísnější, než směrnice o smíšených manželstvích z Direktáře k provádění ekumenických principů a norem. „Význam toho slibu opravdu nechápu,“ uvažuje Marek. „Slib není příliš závazný, nemá charakter přísahy. Za jeho nedodržení nejsou vlastně žádné sankce. Když ho ale nepodepíšeme, svatba nebude pro katolickou stranu platná.“ Kvůli svému (možná až příliš) zodpovědnému a poctivému přístupu se ocitli v situaci, která měla jen dvě řešení: nepodepsat (Ludmila by tak žila v trvalém hříchu) nebo podepsat (a tím vědomě lhát). Marek tak musel ustoupit ze svého vnitřního přesvědčení a jednat proti svému svědomí: „Aby nebyl ženě znemožněn přístup ke svátostem, s nechutí jsem to podepsal.“

Přípravy na protestantskou svatbu byly v té době už v takové fázi, že nemělo smysl něco měnit. Dnes už manželé se shodují: „Nakonec to vlastně dopadlo tak, jak jsme vůbec nechtěli. Svatba byla u protestantů a tomu zvláštnímu závazku jsme se stejně nevyhnuli.“ Svůj vztah k oběma církvím stále zkoumají a hledají, co je spojuje. „Až přijdou děti, posoudíme svou situaci a hloubku své víry. Podle toho se rozhodneme, ve které církvi je vychováme,“ uzavírají oba nelehké hledání cesty k Bohu.

Poslední slovo v příběhu Ludmily a Marka měl a má velmi otevřený a tolerantní Direktář k provádění ekumenických principů a norem: „Katolický rodič bude při plnění svého závazku předat katolickou víru dětem respektovat náboženskou svobodu a svědomí druhého rodiče a bude se starat o jednotu a stálost manželství a o udržování rodinného společenství. Pokud přes veškerou snahu děti nejsou pokřtěny a vychovávány v katolické církvi, katolický rodič neupadá do trestu předepsaného kanonickým právem. Zároveň však nepomíjí jeho závazek předávat dětem katolickou víru. Tento požadavek se naplňuje například tím, že katolík aktivně přispívá ke křesťanské atmosféře domova; činí slovem i příkladem vše pro to, aby umožnil členům rodiny vážit si specifických hodnot katolické tradice; dělá všechno pro to, aby byl o své vlastní víře dobře informován, a byl tak schopný ji vysvětlovat a hovořit o ní; modlí se s rodinou za milost jednoty křesťanů podle Boží vůle.“