V prvních dvou článcích o jednáních mezi Vatikánem a Společností sv. Pia X. jsme zaznamenali dostupné informace do března, resp. poloviny května. V těchto dnech se, prakticky po dvou měsících, se objevilo první stanovisko SSPX po březnovém oznámení přerušení jednání. Na stránce asijské větve SSPX bylo publikováno sdělení generálního představeného Společnosti Bernarda Fellaye v podobě květnového dopisu přátelům a dobrodincům. Vzhledem k tomu, že se věnuje výlučně vymezení současné pozice SSPX vůči Svatému Stolci zařazujeme pracovní překlad celého textu namísto plánovaného úvodního článku ze série, v níž se pokusíme nastínit hlavní okruhy problémů, které SSPX drží v odloučení od Říma. Avizovaný text přineseme počátkem příštího týdne.

Třebaže si snad každý odstavec Fellayova dopisu žádá komentáře omezíme se spíše jen na obecnou poznámku. Snad jde o shodu okolností, snad o skutečné dílo Prozřetelnosti, ale právě ve dnech, kdy je tento dopis publikován, zamýšlí se katolická církev v osobách svých zodpovědných pastýřů a „knížat“ nad nejnaléhavějšími problémy, před nimiž stojí a zpytuje nutně i vlastní svědomí, jak je připravena a disponována je řešit.

Může být proto podnětné srovnat či konfrontovat výsledky právě skončené mimořádné konsistoře a níže uvedeného dopisu. Prvním podnětem může být poselství kardinálů, které přinášíme v druhém dnešním článku.

Každé poměřování slov Petrova nástupce a nástupců apoštolů spojených s ním poutem společenství a hlasů těch, kdo je neuchovali v plnosti by pak mělo být, aby neslo užitek, provázeno modlitbou, zejména za dar skutečného obrácení srdce, pro všechny kdo jej, zejména v této věci, potřebují.- Bez něj pravá jednota nemůže nastat.

Květnový dopis generálního představeného SSPX

Drazí přátelé a dobrodinci,

Tento dopis dostáváte poněkud ze zpožděním. Nechtěli jsme vám psát dříve, než budeme moci předložit co nejpřesnější zprávy od stavu našich vztahů s Římem.-Zdá se nám, že přišel čas zhodnotit situaci. Obíhá spousta pověstí, většinou pomýlených. Rovněž si uvědomujeme, kolik je toho v sázce a jak velký vliv to může mít na budoucnost. Proto zde předložíme různé aspekty problému.

Byli jsme, co se nás týče ,římskými autoritami marginalizováni, když nechceme říci odmítnuti, protože jsme odmítli druhý vatikánský sněm a pokoncilní reformy z naukových důvodů.

Když říkáme,že odmítáme koncil nemyslíme tím, že bychom zavrhovali literu všem dokumentů koncilu, které ve značné míře pozůstávají z prostého opakování toho, co již bylo v minulosti řečeno. To nač útočíme, je nový jazyk, zavedený ve jménu pastoračního komcilu. Tento nový jazyk ve své neurčitosti a menší jasnosti přináší odlišnou filosofii a stává se základem nové theologie. Odmítá jakkoliv ustálený pohled na podstatu věcí a spíše se zakládá na stavu jejich existence v té které chvíli a proto se musí měnit a proměňovat a proto jsou ve své měnlivosti obtížněji uchopitelné. Vzhledem k tomu, že změna a pohyb patří k životu všeho živoucího vstupuje změna do popředí a začíná být chápána jako nutná součást církve. Dříve nedotknutelná dogmata se tak stávají podrobitelnými opravám a vylepšením. Jsou uzavírána do věku, v němž byla vyslovena., jako by s jeho skončením přestala být závazná. Trvat na jejich chápání v tom smyslu a týmž způsobem, jak byla dosud vždy chápána se je nyní věcí minulosti. Velmi vzrůstá pokušení učinit z částečného, z lidské osoby, absolutní. Lidská osoba, tedy člověk, nakonec zaujímá ústřední místo, a Bůh je odstrčen stranou. Počíná nové náboženství.

Modernisté jsou dost mazaní na to, aby se vyhnuli přímému střetu mezi starým a novým. Nové myšlenky předkládají tak, aby vypadaly jako obohacení špatně živeného způsobu myšlení překonaného nyní novými pojmy. Téměř všechna slova: vykoupení, milost, zjevení, svátost, tajemství nabývají nového smyslu.

V životě církve je tento proces zvláště nápadný v nové liturgii, která se svými fysickými pohyby soustředí na člověka a není již hierarchicky organizována skrze kněze k Bohu. Nadále se nemluví o oběti, ale o eucharistii, což je slovo, které se předtím používalo jen pro proměněnou hostii: důraz se tedy nadále klade na hostinu.

Právě v těchto změnách vidíme počátek současného kolapsu toho, co dosud pozůstalo z křesťanstva i příčinu současné krise katolické církve. Náboženská svoboda je od základu neschopná postavit se sekularizační vlně valící se dnešním světem, který je proto světem bez Boha a snaží se sám v Boha proměnit: jako stvoření, které se odtrhlo od své závislosti na Stvořiteli a míní si vytvořit vlastní autonomii a svobodu, již nemá základ pro svou vnitřní a absolutní závislost na Bohu. Aby tedy stvořený tvor zachránil lidskou osobu před totalitarismem moderního státu snaží se ustanovit, že osoba a její svoboda jsou nejvýše nadřazené, přičemž tuto reálnou svobodu již nemůže uvést do souladu s absolutní závislostí na Bohu. Z toho se pak odvíjí, že hřích, neštěstí tvora vzbouřeného proti Bohu, již není chápán, tvorova odpovědnost se stává velmi neurčitou a Vykoupení, Boží odpověď na toto tvorovo neštěstí je obráceno vzhůru nohama.

Celý život člověka je najednou mnohem snazší, Boží přikázání jsou určena k zapomenutí, všechna kázeň, přísnost, strohost a odříkání se vytrácejí. Jakmile je velikost člověka potvrzena tímto způsobem, jeho vztah vůči Bohu, tedy jeho náboženství, nabývá zcela odlišného vzhledu. Tento nový pohled na osobu a její činy se snaží být positivní a velmi mnoho snahy je vynakládáno na hledání Semen Slova všude možně a idea, že všichni jsou spaseni je nyní pevně vkořeněna do mnoha katolických myslí a všechny ekumenické slavnosti a mezináboženská prohlášení jen přispívají k potvrzení takového pohledu na život. Výsledkem, ne-li přímo záměrem je zneklidňující šíření přesvědčení, že vlastně ani nezáleží na tom, k jakému náboženství člověk patří.

Proto je naše pevné lnutí ke všemu co církev, až do nedávna, učila, ke všemu co dříve orientovalo křesťanský život dnes odmítáno jako staromódnost, zastaralost, staromilectví a úzkoprsost. Nepopíráme, že změna do jisté míry přináleží k životu každé společnosti a tím pádem i církve, ale trváme na tom, že jabloň má nést a jablka že je absurdní čekat od ní očekávat, že ji jakási změna přiměje nést kokosové ořechy.

Křesťanský život Společnosti sv. Pia X. nese nepopiratelné ovoce vykoupení, což uznává i Řím. Uznává i to, že církev prochází vážnou krisí, že varovně upadá hlásání nauky a chybí zájem mezi křesťanským lidem. Není vyloučeno, že Vatikán se na nás obrátil mimo jiné i kvůli těmto dvěma důvodům. Jestliže nás z Říma volají jako hasiče k požáru, neodmítneme své služby, ale než vyrazíme k ohni, chceme, aby bylo vypnuto plynové vedení, které je zdrojem požáru!

Ovšem hlubší pohnutky, které k nám Římany vedly byly jiné.

Řím se dnes, přede vším ostatním, stará o ustavení jednoty. K tomu cíli míří všechno jeho úsilí. Jeden odvážný, šokující a skandální čin střídá druhý ve snaze přivést k jednotě rozdělené a roztříštěné křesťany. Pro tento nový ekumenický proud je charakteristická snaha překonávat naukové rozdíly liturgickými akty. Těžko se ubránit dojmu, že chtějí otázky pravdy odsunout na druhou kolej, aby se jim snáze žilo. Ale ať už je tomu jakkoliv, je zde zjevná snaha překonávat naukové odlišnosti společnými činy. V tom je možné hledat motiv, proč se na nás Vatikán loni na podzim obrátil.

Bylo nám nabídnuto praktické řešení, které nemělo být zdržováno spornými body. Řím ani nepopíral, že existují, ani nevylučoval, že by se jimi později nemohl zabývat, ale vybízel nás, abychom se, bez dalších odkladů, vrátili do stádce. Jako znamení dobré vůle nám bylo nabídnuto řešení, které je samo o sobě přijatelné, ba takové, které by nám, prakticky vzato, zcela vyhovovalo.

Přesto musíme tuto nabídku odmítnout z následujících důvodů: celá historie Společnosti sv. Pia X. ukazuje jak moc jsme znamením, kterému se odporuje, jak četné hrubé, ba dokonce nenávistné reakce naše existence může mezi katolíky, dokonce i hierarchií vzbuzovat. Hluboce rozporný je přístup mnoha biskupů, kteří jsou na jedné straně otevřeni všem možným druhům ekumenismu na jedné straně a na druhé se vůči nám chovají s hrubostí, pro kterou nelze najít jméno.

Trpíme tím v rozdělení, které se vyskytuje v téměř všech našich rodinách. Toto rozdělení však nemůže být uzdraveno pouhou praktickou dohodou. Stali jsme se znamením odporu, aniž bychom to zamýšleli a praktická dohoda na této základní situaci nic nezmění. Řešení je třeba hledat jinde. Kdesi hluboko Řím nechápe náš postoj vůči nové mši a koncilním reformám. Řím náš postoj považuje za projev ztrnulé úzkoprsosti.

Kdykoliv se pokoušíme proniknout k základnímu problému vždy narážíme na zeď:nemůžeme zpochybnit koncilní reformy, je nám dopřána jistá míra kritiky, ale v žádném případě ne možnost vznášet tak vážná a široká obvinění, o kterých stále mluvíme.

Jinými slovy, pokud bychom dnes přijali římské řešení, zítra nás čekají zase ty samé problémy jako dosud..

Co se nás týče, jsme katolíci a hodláme jimi zůstat. Naše zdánlivé odloučení od Říma je, ve srovnání s hlavními problémy které dnes otřásají církví v základech, druhořadou záležitostí. Sami sobě navzdory jsme význačným znamením těchto problémů. Řím považuje urovnání problému zdánlivého odloučení za prvořadé a dává mu přednost přede vším ostatním. O naukových otázkách se máme bavit později. Ve své snaze o jednotu Řím skutečně změnil svůj postoj vůči nám, skutečně hledá řešení, ale co nás se týká, míjí se cílem. Jistě, chtěli bychom, aby tato krise již skončila.Jistě, chtěli bychom, abychom s Římem nemuseli stát proti sobě. K tomu všemu je ale třeba zcela jiného přístupu.

Řím natolik nechápe náš postoj, že kdybychom dnes přijali jejich dohodu, zítra bychom se dočkali stejného zacházení jako Bratrstvo sv. Petra, které bylo umlčeno, a byli vedeni tam, kam nechceme, pomalu ale jistě k druhému vatikánu a liturgické reformě. Pokud se Bratrstvu sv. Petra a dalším hnutím Ecclesia Dei daří přežívat jak to jen jde, vděčí za to pevnosti našeho postoje.

Jsme jistě vděční za vše, co je v římském postupu dobře míněno ale podle našeho posouzení věci ještě nedozrály k tomu, abychom mohli pokračovat. Velmi příznačné jsou důvody, které nám byly sděleny na vysvětlenou odmítnutí vyhovět našim předběžným podmínkám k obnovení důvěry (všeobecné a bezpodmínečné povolení slavení tridetnského obřadu a snětí církevních trestů uvalených na biskupy SSPX pozn. red.):Vyvolalo by to příliš mnoho odporu, znamenalo by to zříci se celého díla koncilu.

Máme vždy nesmírně mnoho co vykonat, proto v žádném případě neodmítáme skutečnou diskusi s Římem o skutečných otázkách, ale stále jsme nedosáhli cíle.

I my hluboce toužíme po jednotě Mystického Těla, Pánova modlitba „aby všichni jedno byli“ je i naší modlitbou, ale i když skutky lásky mohou velmi pomoci věci jednoty, přesto jen tehdy, když se mysli shodnou o pravdě mohou se vůle spojit ve snaze docílit společně chápaného společného cíle.

S očima obrácenýma k Nebi, často v zastoupení všeho našeho kléru opakujeme prosbu samotného Ježíše Krista „Otče posvěť je“. Těší nás, že velké množství věřících všech tříd si bere k srdci dobro jejich kněží i dobro církve a připojuje se k naší modlitbě a neméně nás blaží, že je mnoho velkomyslných duší nejen v konventech a klášterech ale i žijících ve světě, které se na tento úmysl nabízejí Bohu jako svaté oběti.

Kéž Nejvyšší přijme jejich čisté a ušlechtilé modlitby jako sladkou vůni a kéž neoslyší naše nejpokornější prosby, kéž nám ve svém milosrdenství a prozřetelnosti přijde na pomoc, když jej snažně prosíme. Kéž na kněžstvo vylije poklad své milosti, lásky a všech ctností skrytých v nejčistším Srdci jeho milovaného Syna.

+ Bernard Fellay

Generální představený 5. května 2001 svátek sv. Pia V.

Silně doporučujeme do vašich modliteb, které jak nepochybujeme, se již hojně modlíte, abyste prosili, aby církev obnovila svou pravou tvář, jasnou, věčnou, zářící Boží svatostí a zapalující zemi ohněm lásky Boha, který nás tolik miloval. Kéž vás Panna Maria, která tak jasně stojí nad osudem církve na tomto počátku tisíciletí chrání a žehná vám s Dítětem Ježíšem, cum prole pia, jak praví liturgie.
Sv. Pius X, Haerent Animo.