Pět let působil Mons. Roderick Wright jako římsko-katolický biskup v malé skotské diecézi Argyl a ostrovy . S padesátkou kněží měl na starosti asi 12 tisíc katolíků v necelých čtyřiceti farnostech. V roce 1996 jeho jméno a příběh proletěly titulky novin ve větší části světa. V polovině září Wright náhle a bez udání důvodu zmizel ze svého domu vedle katedrály sv. Kolumby v Obanu a několik dní o něm nebylo zpráv. 16. září vydal prohlášení v němž se vzdal úřadu (papež ji o tři dny později oficiálně přijal). Současně vyšly najevo, mediálně přitažlivé, okolnosti jeho odchodu. Wright se zamiloval. Nebylo to navíc poprvé. Jeho prvnímu synovi bylo v té době už patnáct let. Ovšem biskupský stolec opustil kvůli jiné ženě.

Zdravotní sestra , Kathleen McPhee, čtyřicetiletá matka tří dětí, byla jeho farnicí, když sloužil jako farář ve Fort William, pět let před tím, než se stal biskupem. McPhee se v té době rozváděla a u svého faráře hledala radu a útěchu. Postupně se sblížili a udržovali vztahy i když Wright přesídlil do Obanu a stal se biskupem. V červnu 1998 spolu uzavřeli civilní sňatek na jednom tichomořském ostrově a přestěhovali se do anglického hrabství Lancashire. Svůj příběh vydal Wright i knižně. Při prezentaci knihy mimo jiné uvedl. „Vím z vlastní zkušenosti, že slib celibátu může být velmi těžký a náročný, zejména, když se někdo zamiluje, když je velmi silně k někomu přitahován. To se stalo se mnou a s Kathleen, ale současně cítím, že tento i ostatní zákony církve by měly být dodržovány. Porušil jsem je, ale přijímám církevní zákon o celibátu, tak jak je,“ citovala před třemi lety Wrighta BBC.

Při jiné příležitosti citovala BBC z rozhovoru, který poskytl listu Mail on Sunday. „Chci, aby lidé věděli, že plně podporuji učení církve o celibátu a poslušnosti. Celibát je stále zásadní součástí kněžství, protože být knězem znamená žít v naprosté vydanosti...Zamiloval jsem se a láska byla příliš silná. Je to moje selhání, ne církve...Nežil jsem tak, jak ode mne církev čekala a já to nikdy nepopíral,“ řekl Wright poté co veřejně oznámil, že půl roku před tím s Kathleen McPhee uzavřel civilní sňatek.

V těchto dnech je patrně nejznámějším římskokatolickým hodnostářem někdejší arcibiskupem zambijské metropole Lusaky Emmanuel Milingo. Narozdíl od skotského biskupa není africký prelát předmět zájmu poprvé. Ale nejprve základní údaje (čerpáme z životopisu, na nějž je výše odkaz). Narodil se 13. června 1930 v Zambii, 31. srpna 1958 byl vysvěcen na kněze. Během šedesátých let postupně vystudoval pastorální sociologii na Gregoriánské universitě v Římě, pedagogiku (a poté telekomunikace) v Dublinu. 1. srpna byl v Ugandě (životopis uvádí, že přímo papežem Pavlem VI.) vysvěcen na biskupa a jmenován arcibiskupem zambijské metropole Luskay.

Po zmínce o založení tří kongregací( Dcer Vykupitele, Bratří sv. Jana Křtitele a Synů Ježíše Dobrého Pastýře) pak životopis uvád: „3. dubna 1973 objevuje, téměř náhodou, charisma uzdravování“. Životopis pak zmiňuje až léta 1982-3, kdy byl Milingo nejprve „nucen vrátit se do Říma“, kde byl „podroben nucené isolaci, výslechům a žalobám“. Počátkem srpna 1983 pak na Milingo na svůj úřad v Lusace resignoval a byl pověřen prací v Papežské radě pro pastorační péči o migranty a kočovníky. Poslední chronologická zmínka v životopise „od roku 1983 posud“ je nápadně dvojznačná: „pokračuje ve své práci „zvláštního delegáta“, nejen v Itálii, ale po celém světě a koná především podle svého charismatu evangelisovat.“

Milingo se stal známým především pro svou praxi exorcisty a organizátora četných modliteb za uzdravení. (Kniha Proti ďáblu vyšla i v češtině). Způsob jakým své dílo konal ovšem vedl k tomu, že mu mimo jiné kardinál Ruini, papežský vikář pro římskou diecézi a milánský arcibiskup kardinál Martini zakázali využívat pro tyto akce kostely v jejich diecézích. Milingo, který od loňska již v komisi pro migranty nepracuje, kromě toho nejméně od poloviny devadesátých let byl v kontaktu s Fatimským apoštolátem Panny Marie , ultrakonservativní organizací vedenou kanadským knězem Nicolasem Grunerem. Ten, jak je na stránkách apoštolátu obsáhle vysvětlováno velmi těžko hledá diecézi, v níž by mohl být řádně inkardován (kanonicky přijat) a tak být zmocněn k řádnému konání kněžské služby. Jak upozorňuje stručný přehled o P. Grunerovi na situ americké katolické televize EWTN a potvrdí i zběžné prohlédnutí stránek apoštolátu, dostali se Fatimští křižáci (jak se jmenuje jejich časopis) již minimálně na pokraj schismatu sedevakantistické povahy.

V roce 1996 vystoupil Milingo na kongresu Fatima 2000: Světový mír a Nesposkvrněné srdce Panny Marie, kde vznesl obvinění, že mezi vatikánskými hodnostáři jsou aktivní satanisté. Jeho výroky vzápětí potvrdil známý, a rovněž velmi svérázný, ultrakonservativec, laicizovaný kněz a někdejší jesuita, nyní již zesnulý Malachi Martin , který na podobné téma dříve napsal knihu z rodu nonfiction-fiction Windswept House (Dům roznesený větrem). Fatimského kongersu, který prosazuje zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Mariinu, s tím, že požadavku Bohorodičky z Fatimy dosud nebylo vyhověno (dopisy poslední žijící vizionářky z Fatimy, sestry Lucie svědčící o opaku viz opět zde na EWTN ) se arcibiskup účastnil i v dalších letech, naposledy loni.

V posledních dvou letech navštívil také hromadné svatby pořádané vůdcem Církve sjednocení reverendem Moonem. Letos nepřišel jako host, ale stál mezi šesti desítkami párů, které přišly uzavřít manželství, nebo obnovit manželský slib se stávajícím nanželským partnerem. Ve většině případů šlo o duchovní různých náboženství.

Milingo, resp. tiskový odboru moonistické federace rodin, den před obřadem vydal prohlášení v němž sděluje motivaci a odůvodnění činu, , který bude, soudě podle prvních reakcí Svatého Stolce, považován za odpadlictví od církve (apostasi). V úvodu píše „Nyní, ve věku 71 let, které jsme prožil v celoživotní oddanosti církvi a mým kněžským slibům mě Pán povolal, abych podnikl krok, který navždy změní můj život a umožní mi, abych se stal nástrojem Jeho milosti a požehnání pro Afriku i pro celý svět, ale který, předpokládám, změní i můj vztah k římskokatolické církvi“ . Text prohlášení vyžaduje podrobnější rozbor, ale ve stručnosti lze říci, že Milingo tvrdí, že „kněžský slib celibátu měl v plánu Boží Prozřetelnosti hluboký smysl“, ale postupně došlo k obnovení povolání k manželství a jeho původního svatého účelu, kdy se „v jednotě muže a ženy pravdivě odráží Nejsvětější Trojice“. Shrnuto podle Milingova: „Na sklonku druhého křesťanského milénia mnozí v církvi poznali, že obět celibátu naplnila svůj účel, Vstupujeme do éry, v němž bude každý muž a každá žena povolán a povolána k naplnění svého původního cíle zrcadlit Boží obraz.“

Pečlivé čtení části prohlášení věnovaného manželství a kněžství mimo jiné vyvolává jisté pochyby zda Milingo, psal-li skutečně jeho text, stále věří, jak tvrdí, v katolické učení. Konkrétně je třeba zmínit prvotní hřích, povahu stvoření jako takového, ba dokonce víru v Ježíše Krista jako Spasitele. Zároveň se v textu objevuje jakýsi náznak s křesťanstvím neslučitelného dualismu.

Čtenáře rovněž může poněkud zarazit jistá sebestřednost dalších pasáží, kde autor prohlášení popisuje Milingovo poslání a potíže a pronásledování ze strany některých církevních autorit.

K odhadu dalšího vývoje situace může přispět následující část prohlášení: „I když někteří z těch kdo měli (v církvi) moc byli ďáblem použiti k útokům na mě, já jsem vždy jen hájil a bránil Boží církev. Když jsem zápolil s Božím voláním a mou poslušností církvi, věděl jsem, že mnoho lidí větších něž já stálo před stejným dilematem, ať to byli světci nebo reformátoři. Podobně jako oni, ani já netoužím opustit církev, již miluji, ale přece mohu toliko jednat tak, jak rozhodne Pán.

Modlím se, aby mé přijetí Božího ideálu manželství, mé rozhodnutí následovat Pánovo vedení a hlas svědomí a mé odhodlání pracovat na spáse Afriky a celého světa se dotkne srdcí věřících a stane se výzvou k probuzení církve na prahu nového milénia. Před dvěma tisíci let právě ti lidé, které Bůh připravoval nepoznali hodinu svého navštívení, I když Ježíš hlásal přicházející království a kázal nové evangelium, ti kdo se drželi zuby nehty minulosti jej nazvali ďáblem. Když vyčistil chrám, měli náboženští vůdcové strach jen z hrozby, kterou představoval pro jejich autoritu. Neměli ani oči k vidění, ani oči k slyšení. Dejme si pozor, abychom neopakovali hříchy minulosti.“

Nejvážnější obava, totiž že odpadlý arcibiskup bude mimo katolickou církev a v důsledku proti ní světit kněze, ba biskupy není tedy v žádném případě nepodložená. Každé takové svěcení bude sice za nedovolené, ale za splnění jistých podmínek může být platné. Platnost ovšem bude na druhou stranu patrně vždy zpochybnitelná přinejmenším proto, že bude-li zachována formální i materiální stránka svěcení, mohou existovat velmi vážné pochybnosti o třetí nezbytné podmínce platnosti, totiž úmyslu konat, co koná církev. Přesto je potenciální schismatická skupina kooperující s moonisty velmi špatnou vyhlídkou, především proto, že jí může být oklamána řada duší.

Ty ¨již mají a ještě budou mít jednozačné vodítko. Slovo Říma. V první reakci, hlásí vatikánský rozhlas, tiskové středisko Svatého stolce konstatovalo, že se Emmanuel Milingo „ fakticky postavil mimo katolickou církev a těžce poškodil společenství, které by biskupové v první řadě měli zachovávat. Nemůže už proto být považován za biskupa katolické církve a věřící by měli vyvodit nutné důsledky z jeho jednání a skutků, kterými na sebe uvaluje kanonické sankce, jež mu budou v brzku oznámeny a potom zveřejněny.“ Jakmile tedy Řím promluví úředně, a tentokrát patrně nebude otálet, bude věc uzavřena. Dveře zpět do plného společenství církve si i pak bude moci Milingo otevřít. Je na těch, které dnes vyzývá k probuzení, aby se modlili za jeho obrácení. Mohou si přitom vzpomenout třeba na podobný případ vietnamského arcibiskupa Thuca, který zemřel smířen s Bohem i s církví, když byl předtím pro nedovolená svěcení kněží a biskupů exkomunikován přinejmenším dvakrát. Jeho příběh by vydal na nejméně na samostatný článek, základní informace, zejména o rozsahu jeho světitelské činnosti lze najít zde.

Další článek o k této události.