Měl bych poznámku k výbornému článku Petra Cekoty. Předně s ním souhlasím v tom, že česká kinematografie – ponejvíce ovlivněná komunistickým dogmatem, že náboženství jest nutno vymýtit, a faráře tak zobrazovat ve filmech co nejsměšněji – stále svůj dluh vůči duchovenstvu nesplatila.

Naopak – podíváme-li se na Troškovu trilogii Slunce, seno ..., zjistíme, že faráři jsou stále bráni jako komické figurky. Většinou se v českých filmech neobjevují vůbec – pokud tedy se nekoná nějaká svatba v kostele, kde je kněz hezkým obrazovým doplňkem.

Zmíněné filmy Je třeba zabít Sekala a Zapomenuté světlo skutečně z výše zmíněného vybočují, ale přesně to Petr Cekota pojmenoval v této větě: „Zdá se, že podle tohoto klíče by bylo možné natočit celou řadu filmů s předem zajištěným uznáním ekumenické poroty, a přece by tyto filmy z hlediska duchovního poselství a autentických hodnot diváky příliš neobohatily.“

Nezbývá než souhlasit. Letos ekumenická porota udělila na Filmovém festivalu ve Zlíně cenu filmu Kruh (režie Věra Plívová-Šimková, Drahomíra Králová, 2001). Jde o příběh desetileté gymnastky, která se po pádu na bradlech musí naučit žít na vozíku. Opět zvítězilo téma nad filmovostí. Mnohé kritiky (MF Dnes, Premiere aj.) filmu vyčítají přílišnou jednoduchost, špatné herecké výkony, mizerný střih i zvuk.

Rovněž děj je posuzován jako příliš řiďounký, prvoplánový, bez jakýchkoliv zvratů, a navíc - všichni jsou na sebe hodní. Chybí jakékoliv zobrazení dívčiny krize či negativních pocitů – film prostě plyne, dívce všichni pomáhají se smířit s vozíkem, ale dívka sama je odvážná a statečná, obklopená chápavými a milými dětmi (až na jednu spolužačku, která se s ní stejně u táboráku kdovíproč smíří), takže vlastně není o čem hrát.

Avšak! Avšak jde o film tzv. angažovaný – vypovídá o tělesně postižených. Už sama tato skutečnost dlouho dopředu předurčila tento film k získání ceny ekumenické poroty. Přesně podle harmonogramu – jakmile se film něčím vymyká obvyklým českým snímkům, jakmile řeší nějaké rádoby duchovní či společenské téma, má cenu jistou. Stejně jako skutečně mizerný (což je velmi slaboulinké slovo) film Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba. Jen proto, že snímek z pohledu rádoby studentů pseudofilozofuje o otázkách viny či neviny romské komunity, získal rovněž cenu studentské poroty na Finále Plzeň 2001.

Nabízí se otázka, zda má potom taková cena nějakou svoji skutečnou hodnotu? Za angažovanost může takto získat nějakou tu cenu i sebeslabší film. Stačí vytvořit alespoň jakýs takýs mix sociologie, filosofie či podobných problémů. Teoreticky, kdybych nyní šel a natočil film, jak malý chlapeček ochrne po obrně a několik Romů mu pomůže v návratu do života, určitě nějakou tu cenu získám, i kdyby se film jako takový nevyvedl.

Na druhou stranu však pak škodí podobná pověst i filmům samotným – spousta lidí nešla na film Marián právě proto, že dostal jednu z podobných cen, a už předem se děsila, co za hrůzu může tento snímek představovat.

Proto vyzývám čtenáře Magazínu ChristNet.eu, odborníky, laiky i filmaře samotné k diskuzi na výše uvedená témata.

Autor je editor rubrik Kultura a Film u Worldonline CZ