Děkuji za článek Tolik odporného sexu, že jsem odešel který trochu oživil prázdninově zatím poněkud ospalý Magazín ChristNet.eu. K článku však mám jisté výhrady, které by si možná zasloužily zformulování do samostatné úvahy či analýzy, třeba na ni někdy dojde. Podotýkám, že film je můj studijně profesní obor.

Zmiňovaný film jsem sice neviděl, ale znám řadu srovnatelných, natočených v různých dobách a vztahujících se k tomuto tématu různým způsobem.

Váš článek by potěšil všechny ty posměváčky, kteří vytýkají církvi a křesťanům vůbec malou informovanost v oblasti vizuálního umění, nízký stupeň profesionality, neochotu přistoupit na určitý kód komunikace, používat odborné argumenty atd.

Oceňuji vaši upřímnou snahu vyjádřit rozhořčení nad mírou otevřeného zobrazování jistého chování, ale zároveň postrádám jistý nadhled vyplývající z vědomí, že jde právě o zobrazení, fiktivní obraz, vytvořený navíc v jistém kódu komunikace (autor - artefakt - příjemce). To jsou záležitosti, o kterých se debatovalo ve dvacátých letech 20. století (např. ruská filmová škola), ale je třeba se k tomu (tedy k ontologii filmového obrazu) stále vracet.

Film má ovšem také rozměr (a dopad) sociologický a psychologický, a toho si správně všímáte. Zde však stojí film spíše jako zástupný předmět symbolické povahy a lépe než o něm by bylo lépe bavit se o skutečném mezilidském chování a o jeho deformování hříchem. K tomu nás totiž každý film takového druhu (resp. jeho autor, režisér) přímo či nepřímo vybízí.

Nabízí se mnoho příkladů z dějin i současnosti světového filmu, které téma sexu traktují a odkazují k této nutnosti kritické reflexe. Z poslední doby nejvíce určitě známý Trierův snímek Prolomit vlny, z klasické kinematografie Bertoluciho Poslední tango v Paříži, Pasoliniho Salo aneb 120 dnů Sodomy, ale i Bergmanovy filmy a jiné. A můžeme k nim připojit i ty "provokativní" postmodernisty (P. Almodóvar, D. Lynch...).

Skončit kritiku či zamyšlení konstatováním, že jsem z filmu utekl, sice možná šlechtí váš osobní charakter (proč pak ale o tom vůbec psát?), obecně však nahrává na smeč všem těm posměváčkům, co v nás katolických křesťanech vidí sexofobní individua, kteří pokládají film vůbec za zvrhlé umění...

Doba už je taková a filmům lze těžko upírat právo používat výrazové prostředky, které jsou bohužel této doby příznakem. Totéž platí o scénách násilí, rasismu atd. Přiznávat takovým filmům přívlastek skandální se mi zdá poněkud anachronické. (Ostatně na škole nás učili, že poslední opravdu skandální film bylo právě Poslední tango v Paříži asi v roce 1972, od té doby už to jsou - jak vy sám říkáte na jiném místě - pouze "odvary").

To ovšem neznamená, že bychom neměli na základě těchto filmů stále o čem vážně diskutovat, právě naopak a právě mezi sebou, na křesťanské platformě. Jen tím budeme více věrohodní i navenek. Kéž by si toho byla vědoma i naše ekumenická porota...

Samého mne na těchto filmech spíše než forma a fyzické herecké kreace zajímá jejich pravdivost právě ke skutečnosti, tedy to, co vy sám pokládáte v článku za realitu samu o sobě a já ji pokládám za obraz symbolické či spíše znakové povahy. Podle toho pak jistě můžeme vymezit žánrové odlišnosti od filmů tzv. erotických a pornografických, o kterých bychom nepochybně na festivalu nehovořili. Erós ve filmu je pro mne téma mnohem zajímavější než sex ve filmu.

Publikováno se svolením autora