Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Násilí a sex ve filmu nejen jako způsob autostimulace

Sexem si lidé léčí své problémy

Praktická víra / Jeroným Klimeš / 25. července 2001
Mám za to, že největší problém dnešní doby, který se odráží i ve filmech, je stejný jako problém třicátníků a čtyřicátníků, tj. lidí ve středním produktivním věku. Jsou to pocity prázdna, které se objeví po odpoutání se od vlivu rodičů, po vyřešení základních existenciálních otázek z dob adolescenci či rané dospělosti, po zboření většiny tabu, které je dřív svazovala.

Toto prázdno se dá definovat jako nepřítomnost dvou potřeb: Jednak absencí  výrazné potřeby přiblížení se či přilnutí k někomu druhému a dále jako nepřítomnost potřeby uniku před něčím ohrožujícím. Toto existenciální prázdno či ztráta smyslu života pak silněji nebo slaběji prostupuje celé toto životní období.

Lidé se pokoušejí toto prázdno překonat v dlouhodobé perspektivě založením rodiny či tzv. budováním kariéry. V krátkodobé perspektivě vidíme u lidí různé  autostimulační techniky, protože jak známo zvýšená míra aktivace organismu na nějaký čas odstraní tuto existenciální dutinu. Mezi tyto autostimulační metody patří i sex, flirtování či nevěra, násilí ve filmech, adrenalínové sporty, rychlá jízda autem, zbytečné konflikty se zákonem, drogy atd.

Kromě této tendence vidíme ve filmu, který popisoval Robert Němec, řadu skutečných a reálných psychologických zákonitostí. Je pravda, že děti s narušeným dětstvím začínají dříve sexuálně žít. Přičemž u mužů se konflikty z dětství projeví spíše jako sexuální úchylky (sadismus, exhibicionismus, fetišismus atd.) a u žen se projeví právě zmiňovanou promiskuitou.

Obojí pohlaví však v jednom reagují na narušené začátky stejně: Mají sklon jít do (autodestruktivních) extrémů: Zážitky, ať jsou jakékoli, musí být co nejsilnější. Tento sklon jít za všechny meze, jinými slovy přítomnost silných autostimulačních tendencí, svědčí o tom, že u těchto lidí je ono popisované existenciální prázdno mnohem hlubší a mnohem nesnesitelnější než u zdravé populace.

Stejně tak Trierův snímek, který zmiňoval Petr Cekota, Prolomit vlny by mohl sloužit jako učebnice psychiky hraničních či závislých poruch osobnosti a zároveň i náboženské psychopatologie. Uvědomme si, že kupříkladu tento film, jakkoli je extrémní, je popisem sebedestruktivních sklonů hrdinky, u které se štěpí její já do dvou instancí: jednou je jakoby její vlastní já a druhé já tvoří nepředstavitelně kruté vize Boha, které vznikly v jejím citově chudém a vyčítajícím prostředí.

V samomluvě pak tohoto fantazijního Boha imituje změněným hlasem a sama mu poníženým hlasem odpovídá. Vše okolo je pak jen popisem reakcí duševně narušené hrdinky na různé, patologické ale i přirozené reakce jejího okolí.

Na tomto filmu je fascinující, jak mohl scénárista, který zřejmě nebyl psycholog, tak věrně popsat psychiku narušených lidí. Existuje jen jediné vysvětlení: Měl s tím osobní zkušenost – buď přímou, že to zažil on sám, nebo nepřímou, že popisoval někoho za svých blízkých či známých. Tomu by nasvědčoval i závěr toho filmu: Na konci filmu jsou všichni hrdinové a hrdinky jaksi ospravedlněni, až na jednu vyjímku.

Tou tvoří  muži či pastoři místní farnosti, kteří jsou tam vylíčeni v nejhorších barvách. Protože scénář není záznam skutečných událostí, ale konstrukt scénáristy, svědčí to o hluboké, ještě nezahojené křivdě, kterou zřejmě vůči církvi cítil, když takto krutě ukončil celý příběh.

Nevím, jestli se mi podařilo nastínit, proč je tak těžké se vyjádřit k zobrazovanému násilí či sexu ve filmech. Je vyjádřením a uspokojováním extrémních potřeb lidí, kteří takové filmy tvoří, a určitých diváků, kteří s takovými pocity rezonují. Zároveň jsou však i způsobem, jak si tito lidé své problémy léčí. Například nikdy bych se osobně na film Prolomit vlny nedíval, kdyby mi o něm skoro půl roku pravidelně nevyprávěla jedna pacientka, která v něm nacházela své pocity k sobě, k mužům i k okolí a které měla velmi podobné autodestruktivní sklony jako hlavní hrdinka tohoto filmu. (Na štěstí se jich po čase zbavila.)

Na jedné straně chápu, že skoro každému, nejen Robertovi Němcovi, se dělá zle, když mnohé z takových filmů vidí a myslím, že věřící i nevěřící mají právo vyjádřit svůj názor a odpor vůči věcem, které se jim osobně nelíbí. Na druhé straně tyto filmy někdy svědčí o hluboké lidské bolesti, o církvi ve světě, zkrátka o mnohých věcech, před kterými bychom neměli zavírat oči. Naopak měly bychom je mít široce otevřené, protože jsou znamením doby.

Autor je psycholog pracující v direktmarketingové agentuře DIMAR

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?