Světové dny sdělovacích prostředků

Katolická církev slaví vždy jednou ročně Světový den sdělovacích prostředků. K jeho ustanovení došlo v koncilním dokumentu Inter mirifica, kde se praví: "K účinnému posílení mnohostranného apoštolátu církve v oblasti sdělovacích prostředků ať se koná ve všech diecézích na světě, podle rozhodnutí biskupů, každoročně den, v němž budou věřící poučeni o svých povinnostech v této věci a vybídnuti k modlitbám na tento úmysl i k peněžité sbírce na uvedený účel; výtěžek musí být svědomitě vynaložen na organizování, vydržování a rozvoj církevních zařízení a podniků, a to podle potřeb světové církve."¹ Jednotlivé církevní provincie mohou dále slavit svůj den sdělovacích prostředků.

Tradicí se už stalo papežovo poselství věřícím vyhlašované ke dni sdělovacích prostředků. V letech 1998­2000 v něm například Jan Pavel II. pracoval s tématem vztahu médií k jednotlivým Božským osobám:

V roce 1998 téma Světového dne sdělovacích prostředků znělo: "Duch² nám dodává odvahy, abychom hlásali naději." Křesťané působící v oblasti médií mají podle papežových slov v první řadě předávat naději. Toho dosáhnout jen tehdy, zakusí-li sami naději ve svém životě. Touto naději je podle listu Židům právě Duch svatý. Křesťané hlásající naději si musí uvědomit, že "sdělení předávané pomocí sdělovacích prostředků není jen utilitaristickým úkonem s cílem jednoduše pobízet, přesvědčovat nebo prodávat. A už vůbec není nástrojem nějaké ideologie. [ ] Úkolem komunikace je lidi sjednocovat a obohacovat jejich život, a ne je izolovat a vykořisťovat."³

Rok 1999 byl pro katolickou církev rokem Boha-Otce. Proto i téma papežova poselství v den sdělovacích prostředků bylo: "Sdělovací prostředky ­ přátelský doprovod těch, kdo hledají Otce". Osou poselství jsou dvě otázky: 1. Jakým způsobem mohou sdělovací prostředky působit spolu s Bohem, a ne proti němu? 2. Jaký způsobem se mohou stát "přátelským doprovodem" pro všechny, kdo hledají ve svém životě láskyplnou Boží přítomnost? Církev chce být podle papeže "přítelkyní sdělovacích prostředků", i když je pravdou, že "kultura církve a kultura sdělovacích prostředků se liší". V této souvislosti Jan Pavel II. podtrhuje rozvoj informačních technologií, avšak varuje před jejich možnými negativními dopady: "růstem odcizení a egocentrismu".⁴ Do protikladu staví kulturu pomíjivých zpráv (média) a kulturu paměti, moudrosti a radosti (církev). Cílem střetávání těchto dvou kultur by měla být "užší a hlubší spolupráce".

Rok 2000 slavila církev jako jubilejní výročí narození Ježíše Krista. Proto i tématem dne sdělovacích prostředků bylo: "Zvěstovat Krista ve sdělovacích prostředcích na úsvitu nového tisíciletí". Tříletý cyklus poselství, ve kterých se téma médií pojilo se vztahem k jednotlivým božským osobám, tedy vyvrcholil přímou výzvou evangelizace prostřednictvím médií. Jan Pavel II. se ohlíží do minulosti a konstatuje, že "podmínky (hlásání evangelia) se v průběhu dvou tisíciletí značně změnily. Nezbytnost hlásání Krista však zůstává stále nezměněná. [ ] Hlásat Krista není jen povinností, ale také privilegiem". Při pohledu do nastávajícího třetího tisíciletí vidí papež jako jednu z důležitých možností právě evangelizaci skrze masová média.

Ve všech těchto papežských prohlášení se tedy stupňují teze zachycené už v dokumentech Communio et progressio a Aetatis novae: Moderní masová média jsou jednou z hlavních výzev pro katolickou církev a ta jich může využít k plnění svého historického úkolu. Zároveň se v těchto dokumentech i poselstvích objevuje téma katolíka-novináře (resp. šiřitele mediálního sdělení) jako činitele, který v sobě propojí vlastnosti obou sociálních rolí, novinářské a katolické.

Pozn.:Tento článek je částí diplomové práce obhájené na Fakultě sociálních studií MU.