Začátkem července byly zveřejněny předběžné výsledky sčítání lidu v České republice,které ukázaly, že od minulého sčítání se více než 30% - tj. více než 1 milion lidí - přestalo hlásit k římsko - katolické Církvi.

Jakkoliv si uvědomujeme záludnost statistických dat a nutnost jejich správné interpretace, přesto tyto výsledky nutí k zamyšlení. Je třeba vážně se zamyslet nad dosavadním způsobem činnosti české Církve , především na poli pastorace, ekumenického dialogu a misijní činnosti . Domníváme se , že především v těchto oblastech života Církve dochází k mnohým nezdravým jevům, které způsobují mnoho škody a jsou mj. i příčinou stále většího odstupu jak sekulární společnosti od Církve , tak bohužel i mnohých katolíků.

Samotný fakt více než milionového odlivu lidí hlásicí se ke katolické Církvi nemusí sám o sobě vždy znamenat negativní informaci. Naopak, vzhledem k zásadnímu posunu ke konzumnímu způsobu života, bylo možno očekávat odliv daleko větší. Jsou známy neoficiální výsledky , že praktikujících katolíků jsou přibližně 4%. Domníváme se , že tento, byť neoficiální výsledek je daleko relevantnější a ukazuje realističtěji situaci ve které se nachází Církev po 40-ti letech komunistického útlaku a více než 10-ti letech fungování ve tzv. svobodné společnosti.

Jak jsme již uvedli, důvody leží mj. v chybách představitelů Církve, ať již na úrovni instituce, farního společenství či jednotlivců. Církev přestává být pro mnohé autoritou ať náboženskou či morální a mnohým se jeví jako svérázný artefakt minulosti bez vnitřního obsahu a života ,často je chápána jen jako společenství fungující pouze na vzájemných vztazích bez závazného obsahu víry a morálky či nakonec jen jako strážkyně morálních hodnot . Tyto pohledy jsou chybné buď samy o sobě, nebo svou necelistvostí a objevují se napříč celou společností, ať již věřících či nevěřících.

Tento stav nemohl vzniknout pouze obdobím útisku a nemožnosti řádného působení Církve, vždyť podobný či ještě horší je v západním tzv. svobodném světě. Je nutno přiznat, že podstatným podílem je neadekvátní nakládání s posláním Církve a s jejím učením. Pod záminkou aggiornamenta docházelo a dochází k věcem, které jsou s posláním Církve a s jejím učení neslučitelné. Církevní představitelé zapomínají nezřídka, že Církev je nazývána Matkou a ta chrání své děti před nebezpečími zmatku, odpadu od pravé víry a mravů. Dochází ke ztrátě katolické identity , která je alarmující právě v souvislosti s téměř všeobecným povzbuzováním k dialogu jak s odloučenými bratry, tak se sekulární společností.

Jelikož Bůh svěřil poklad víry katolické Církvi, musí být katolická Církev tradiční. Vázaná svěřeným pokladem je jejím posláním předávat jej vždy srozumitelně a bez zkreslení lidem všech generací a být nástrojem jejich spásy.

Je tedy třeba jasně a beze strachu konfrontovat se s tím, co je s pravou vírou a mravy neslučitelné ať se to nachází vně či v samotné Církvi a to na všech úrovních. V této souvislosti nelze nepoukázat na rozpor mezi proklamovaným duchem dialogu a spolupráce a praxí , která nese prvky politikaření a způsoby řešení některých problémů, zvláště v posledních letech, jsou více než neuspokojivé.

Biskupové a kněží by měli daleko více dbát především o duchovní prospěch Božího lidu, pozorně naslouchat jeho potřebám , dávat důraz na vzdělávání lidu ve víře a mravech a sjednocovat a vést Boží lid k ohnisku zbožného života, ke Kristu přítomnému v Eucharistii posvátnou liturgickou praxí. Právě tato praxe dnes na mnoha místech valně upadá a to ani tak ne nezájmem či pasivní účastí lidu , ale především tím, že se do liturgického projevu dostávají prvky cizí nejen duchu bohopocty , ale i katolické víry. Starobylá zásada „lex orandi,lex credendi” jasně ukazuje nebezpečnost této praxe.

Jasně prohlásit cíl ekumenického dialogu , kterým je přijetí pravdy uchovávané a žité v katolické Církvi ostatními odloučenými společenstvími,protože pouze katolická Církev má plnost Kristovy pravdy a prostředků spásy a správného způsobu jeho vedení . Zároveň zdůrazňovat, že jednota křesťanů je žádoucí a potřebná, ale nesmí se uskutečňovat na úkor pravdy. Dialog a vzájemná láska jsou na cestě k jednotě nezbytné, pomáhají k odstraňování předsudků a planých nepřátelství, umožňují spolupracovat tam , kde je spolupráce vhodná - např. při prosazování křesťanský postojů ve společnosti ve věcech ochrany nevinného lidského života atp., ale jsou pouze prostředky vedoucí k cíli, který má v rukou Duch svatý.

Dezinterpretace cíle zdravého ekumenismu vede u mnohých k nezdravým postojům, kdy buď přestávají věřit ve výlučné postavení katolické Církve jako nástroje spásy v které je dosažitelná plnost všech prostředků spásy nebo odmítají ekumenimus jako takový.

Nepřizpůsobovat se liberálním tendencím sekulárního světa, nebát se nazvat pravdu pravdou, lež lží, blud bludem a hřích hříchem. Aktivně působit v politice zachováváním křesťanských postojů či alespoň k zachovávání politiky vyzývat.

Jasně odmítnout ty myšlenkové a politické směry, které tím, že prosazují legalizaci potratů, euthanazie, registrovaného partnerství osob stejného pohlaví, omezováním práv rodiny atp. se otevřeně staví proti evangeliu i desateru.

Tento výčet není a ani nemůže být úplný. Výsledky sčítání lidu jsou příležitostí poukázat pouze na některé skutečnosti, které způsobují zmatky a předsudky v myslích mnohých křesťanů i nevěřících a způsobily také do jisté míry onen masivní odliv.

Jasné postoje v zásadních otázkách možná vzbudí nepřátelství a odpor , ale daleko více pomohou upřímně hledajícím najít domov ve společenství Církve . Kéž toto naše prohlášení přiměje alespoň některé k zamyšlení a k modlitbě za obnovu Církve.