Odpovědi na otázky bratra protestanta I.

"Čas od času se ovšem znovu ptám na otázky spojené s Katolickou církví. Vím (nebo tuším), že mezi katolíky jsou upřímní lidé, moji bratři a sestry v Kristu. Kdyby však byli v této zemi jen mně známí katolíci, asi by mě Bůh nikdy nenašel. Myslím, že bych byl na straně něčeho podobného, jako je New Age, což dnes díky Bohu nejsem."

Než přejdu ke konkrétním Kamilovým otázkám, rád upozorňuji, že tu máme velmi pěkný důkaz užitečnosti i jiných křesťanských církví, než je Římskokatolická. Není to zdaleka jediný případ, který znám.

Kamil Štec dále píše: Když však se snažím udělat ke Katolické církvi v mé duši vstřícný krok (např. jdu na mši), znovu a znovu se přes všechno ptám proč? Jeho následující otázky jsem poněkud přehledněji rozčlenil - a teď na ně stručně odpovím. Pokud by chtěl někdo odpověď podrobnější, může si o ni napsat ;-)

(1) Katolická bohoslužba

Kamil má pravdu v tom, že mnohdy je při katolické bohoslužbě "stísněná atmosféra" - v lepším případě jako na divadelním představení, kde lidé v hledišti nemají rušit. Důvod je dvojí:

a) kulturně historický - v západní církvi se eucharistická bohoslužba (Večeře Páně) z původní skutečné hostiny agapé proměnila v hostinu velmi symbolickou. Do baroka se zdá, že svou kulturně společenskou hodnotou tento posun (alespoň zčásti) vyrovnával ztrátu tím způsobenou na bezprostřednosti a možnostech živého společenství.

Od té doby je stále jasnější, že katolická mše ztrácela v evropském prostoru živý kontakt s kulturní rovinou života, až v dnešní době je "dramaturgický rámec" katolické bohoslužby pro toho, kdo nevyrostl v katolickém prostřední, zpravidla naprosto cizí.

Na příkladu toho, jak bohatě, zajímavě a živě dokáží dnes slavit katolickou bohoslužbu např. v Africe, je vidět, že se nejedná o nepřekonatelnou teologickou potíž, ale o zjevné kulturní manko evropské části římskokatolické církve.

b) lidský - na bohoslužbě Tomáše Halíka u Nejsvětějšího Salvátora (Karlův most v Praze) nebo Jiřího Reinsberga u Panny Marie před Týnem (Staroměstské náměstí v Praze) - a jistě ještě jinde - se přítomní mnohdy zasmějí - a to ne jen tak zdvořilostně. Podobně by jistě leckdes mladého muže v kraťasech na katolické mši viděli rádi (během táborových návštěv bohoslužeb, kdy mnozí měli krátké kalhoty - například skautského kroje - si nás skoro vždycky považovali; mladí lidé "z Prahy" byli zpravidla vždy vítanou atrakcí - i s těmi krátkými kalhotami). Záleží to tedy především na knězi - a následně i ostatních účastnících.

Zkrátka naše katolická bohoslužba mívá mnohdy podobu velmi špatného ochotnického divadla, kdy udýchané varhany přehlušující krákoravý zpěv kýčovité písničky z předminulého století jsou střídány jakousi pokleslou rutinou muže u oltáře a stejně smutně doplňovány občasnými "odpovídkami" nesehraného sboru diváků.

Pro poctivost musím jako občasný návštěvník nekatolických (protestantských) bohoslužeb připomenout, že tam se můžeme zase setkávat s něčím, co připomíná schůzku spolku pro záchranu "kraličtiny", který si pozval na přednášku místního pana učitele nebo pracovnici místního muzea.

Proč se všude po celé republice odehrávají mše naprosto stejně? Proč se lidé celá léta modlí stejně (odříkávají pořád stejná slova)?

Jistě není pravda, že se všude mše odehrávají "naprosto stejně". I kdyby je sloužil tentýž člověk, je skoro jisté, že pokaždé by přece jenom bylo něco jiné. Když jsem měl pro tři za sebou jdoucí paralelky "stejné cvičení" (z matematiky - takže nic moc rozevlátého), přesto se pokaždé na té dvouhodině událo něco originálního: Jde totiž o interakci mezi všemi účastníky.

Katolická bohoslužba má navíc proměnlivé části - a těch je většina, které se buď mění každý den (úryvky z Písma a modlitby včetně přímluv), nebo podle roční liturgické doby, nebo podle uvážení kněze. Běžně se u nás používají čtyři verze základní mešní modlitby - mešního kánonu - které se od sebe dost liší.

A pokud by dotyčný kněz chtěl, může si vybrat po určitém úsilí z dalších několika desítek (např. P. Řehoř Mareček na Spořilově v Praze používá léta mj. i text bohoslužby pro děti, který je velmi cenný i pro dospělé). Co se týče promluvy, má sloužící velikou volnost (měl by se sice alespoň držet biblického textu, který před tím byl čten, ale ani to mnozí nedodržují).

Určitá jednota v bohoslužebném řádu je navíc tím, co vytváří identitu katolické církve. Když jsem byl na služební cestě v Maďarsku, byl jsem vskutku rád, že katolická bohoslužba má jasnou strukturu, která se nemění, takže i když člověk nerozumí ani slovo, přece jen po celou dobu v podstatě ví, oč běží.

Sebelepší maďarské reformované kázání by mi bylo celkem k ničemu. To, co je třeba z Kamilovy otázky "přečíst", je tedy vlastně upozornění, že způsob, jakým jsou bohoslužby slouženy, je tak fádní a monotónní, že si člověk ani nemusí všimnout rozdílů.

Asi tak podobně, jako když dnes člověk poslouchá komerční rozhlasové stanice: Každá sice vysílá něco jiného, ale svým celkovým charakterem jsou si podobné jako vejce vejci. Tedy - kněžím a těm, kteří jsou zodpovědní za slavení eucharistie, chybí mnohdy osobitost, kterou by jako svůj příspěvek vnesli do této slavnosti.

Proč je v kostele slyšet tak málo Božího slova? Proč se musí před a po každém citátu z Bible zazvonit a pak říct "slyšeli jsme slovo Boží"?

To je trochu legrační: Když je "Božího slova" během katolické bohoslužby "tak málo", pak by snad nevadilo, že se tedy spojí se zazvoněním a upozorněním "slyšeli jsme Slovo Boží". Skutečnost je ale ještě jiná: Prakticky všechny bohoslužebné texty římskokatolické mše jsou dnes - po liturgické reformě 2. vatikánského koncilu - v těsném vztahu s biblickým textem.

Kromě přímé četby z Bible (jedno nebo dvě četní, žalm a evangelium), po kterém tedy opravdu zazní ono "slyšeli jsme slovo Boží" (ale jenom tehdy - a to ještě ne po žalmu - tedy maximálně 3x), jsou všechny ostatní bohoslužebné texty doslova "utkané" z biblických "polotovarů".

Někde je to zřejmé - jako u modlitby ustanovení, kde se prostě cituje verze apoštola Pavla, v modlitbě "Svatý, svatý, svatý" či modlitbě Páně - jinde je to zastřenější. Ale ten, kdo by si dal práci, by zjistil, že vskutku prakticky všechno je nějak navázáno na biblický základ.

Něco jiného jsou písně. Ty - zejména z období 1850-1920 - jsou vskutku otřesné, a stále ještě doufám, že jejich přetrvávání je hlavně důsledkem toho, že jsme celou polovinu století nežili ve svobodě, kdy se bohoslužebný zpěv nemohl přirozeně rozvíjet. Zvonění při mši je záležitostí dobrovolnou - a leckdes se nezvoní vůbec. Je to hlavně atrakce pro malé ministranty.

Proč musí farář a jeho pomocníci pokaždé, když jdou kolem oltáře, u něj pokleknout?

Pokleknutí je výrazem úcty - a to nikoliv vůči "oltáři", ale vůči přítomnosti Krista, který je zvlášť jedinečně přítomen skrze proměněný chléb ve svatostánku (ten sice bývá mnohde součástí oltáře, - proto si asi Kamil myslel, že se pokleká před oltářem, ale v moderních kostelích je svatostánek zpravidla stranou). Vyjádření úcty přítomnému Kristu jistě není nic, s čím by nesouhlasil každý křesťan.

Pokračování