Odpovědi na otázky bratra protestanta II.

(2) Svatí a Maria

Všichni křesťané - i protestantské tradice - vyznávají v apoštolském Krédu "... věřím v obecenství svatých...." Bylo by vskutku podivné, kdyby křesťané, pro které jsou lidské vztahy tou hlavní oblastí, kde se setkávají s Bohem ("Všechna láska je z Boha" 1 Jan 4), netoužili po trvání společenství s těmi, kterých si zvlášť váží a které si zvlášť zamilovali.

Každá láska touží po věčnosti. A Bůh nám to také slibuje (viz apoštol Pavel v 1 Kor 13,1-13) - "Láska nikdy nezanikne." (1 Kor 13,8). Tedy vztah ke svatým má pevný biblický základ - a tak to také celé první tisíciletí křesťané nerozdělené církve chápali.

To, nač může Kamil oprávněně poukazovat, je deformace vztahu ke svatým, kdy jsou buď posouváni do pozice, která patří jen Bohu (Synu, Otci, Duchu sv.), nebo jsou chápáni jako "protekce" u Boha. Jako bychom přes svaté dosáhli na Bohu to, co by nám jinak sám dát nechtěl. Odtud také představa "modlit se ke svatým". Správné vyjádření zní: Modlit se se svatým.

Jedná se o důvěryplný, přátelský rozhovor s někým, koho mám rád, s přítelem či přítelkyní, kterých si vážím - a v jejichž přítomnosti doufám najít správný vnitřní postoj k tomu, abych porozuměl Bohu. Čili vůbec nic pobožnůstkářského či magického, nýbrž hluboce lidského.

Hrozba "fraškovitosti" prohlášení za svatého je dána jednak tím, o koho se jedná - a to v případě takové Anežky České, Edity Steinové, Maxmiliána Kolbeho či Matky Terezy jistě k žádné frašce nevedlo či nepovede. Pak se jedná o vlastní formu - a tam platí to, co jsem napsal v souvislosti s bohoslužbou.

Pokud to bude vycházet z porozumění kulturnímu kontextu, není se čeho obávat. Jinak samozřejmě blamáž hrozí. V provedení současného papeže se zatím žádná "fraška" nekonala.

Proč vzdávají božskou úctu Ježíšově matce? Proč mluví o jejím nanebevstoupení?

Vzdávat "božskou úctu" Ježíšově matce je jistě nepřiměřené jejímu postavení. Ti, kteří tak činí, ubližují především samotné Marii. Kdo jiný, než matka, by si přál méně, aby byla vyvyšována na úkor svého Syna?

Matce Ježíšově Marii náleží úcta jako "modelové křesťance". Jistě každý křesťan touží po tom, aby se skrze jeho život vtěloval Syn do tohoto světa. Mariino "Jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle Tvého slova." je velmi stručným vyjádřením toho, co znamená křesťanská existence.

O Mariině "nanebevstoupení" hovoří křesťané (zase nejen katolíci) od prvopočátku - a to proto, že podle nejstarší tradice - časově shodné s tradicí, která je základem psaného Nového zákona - Maria Nazaretská (podobně jako Mojžíš či Eliáš) ve smrti přímo přešla do oslaveného bytí (co si pod tím konkrétněji představit, než že po ní nezůstalo mrtvé tělo, těžko říci - u Mojžíše se tím také moc nezabývají; pokud s tím má někdo problém, neměl by z toho dělat něco ústředního; Maria je jistě poslední, kdo by chtěl, aby právě ona byla pro někoho takovým kamenem úrazu).

(3) Katoličtí duchovní

Oslovení "pane faráři" bývá celkem běžné. Oslovení "otče" (resp. "pater") mi stále přijde docela přiměřené (ne každý katolický kněz je farářem). Je to označení určité funkce.

Ve svém fotbalovém mužstvu bych svému kapitánovi také neříkal "pane Nováku". Oslovení "otče" ("pater") je srovnatelné s "bratře", "sestro", "příteli" jiných užších společenství. Problém vidím v oslovování papeže "Svatý Otče".

Současný papež ho také nikdy o sobě neužívá (když mluví o sobě, pak buď o "římském biskupu" , nebo "papeži"). Po té, co svým rozhodnutím v 80. letech tento papež doporučil dále neužívat celou sérii středověkých titulů pro papeže, zůstal titul "Svatý Otec" jako takový "poslední mohykán".

Proč chodí duchovní v tak podivných šatech (faráři a mniši)?

Pokud jde o řeholníky, tak tam jde o oblečení, které mělo být praktické a vyjadřující skromnost. V době, kdy se řády zakládaly, šlo o naprosto běžné, jednoduché a době přiměřené oblečení.

Jestliže tomu tak dnes leckdes není (zejména. co se týče praktičnosti), je to chyba, která opět pramení z toho, že katolická církev ztratila krok s kulturním vývojem. Na hábitech Misionářek lásky Matky Terezy - což je krásné modrobílé sárí typické pro indické ženy - je vidět, že by to klidně šlo.

Co se týče oblečení (neřeholních) kněží, pak mimo bohoslužbu si mohou nosit cokoliv, co je přiměřené jejich věku a společenskému postavení. Pokud tak nečiní, je to opět jen a jen jejich chyba.

Pokud jde o oblečení při bohoslužbě, tam jde opět o určitou kulturně-historickou záležitost. Jde o jistý "pracovní dres". Je možno diskutovat o jeho estetičnosti a funkčnosti, ale v zásadě se proti tomu moc namítat nedá: svůj dres mají nejen sportovci, ale i vykonavatelé celé řady zaměstnání.

Proč musí být farář povinně svobodný a tudíž bezdětný?

Důvody od počátku byly - a i dnes jsou - praktické a dost rozumné: Může se bez zbytečného rozptylování věnovat svému povolání. Je celá řada jiných povolání (uměleckých, vědeckých, vojenských ap.), kdy je lépe, aby člověk na sobě nenesl ztátěž rodiny, zodpovědnosti za její existenci.

Ve skvělém americkém westernu Sedm statečných je příkladná scéna, kdy O‘Really, který si získal ve vesnici srdce malých chlapců, na to, když mu tito kluci žalují na zbabělost svých otců, reaguje pro ně velmi překvapivě: naseká jim, a přitom jim říká: "Nikdy neříkejte, že vaši otcové jsou zbabělí. Oni jsou statečnější než já - to je balvan zodpovědnosti za vás, který je takhle drtí; já bych neměl nikdy odvahu ho na sebe vzít."

Navíc v době, kdy se skoro každé druhé manželství rozpadá, je nesmírnou zátěží sama skutečnost takové hrozby. Manželství dnes mnohdy představuje nikoliv oblast jistoty a zázemí, ale dalšího nesmírně energeticky náročného úkolu.

Znám některé kněze, kteří sice nejsou biologickými otci, ale přesto jsou ve velmi silném slova smyslu "otci svých dětí" - tedy lidí, kterým dokázali poskytnout tolik potřebné velkorysé lásky, aby tito lidé měli odvahu být dospělí.

Osobně si myslím, že optimální řešení je v řeckokatolické církvi: pokud se člověk rozhodne pro kněžství jako svobodný, má zůstat svobodný; pokud se pro kněžství rozhodne člověk, který se už osvědčil v manželství, také dobře.

Proč se mnohé řády mnichů a jeptišek izolují od světa ve svých klášterech a neříkají lidem o Bohu?

V zásadě jde o jistou dělbu práce. Ježíš v Bibli upozorňuje, že určitý "duch může být přemožen jen modlitbou a postem". Členové kontemplativních řádů naplňují tedy zvlášť intenzivně tuto část křesťanského poslání. Jsou jiní, kteří mají "říkat lidem o Bohu". To je záležitost konkrétního povolání.

Jeden z nejschopnějších křesťanských "misionářů" novověku John Henry Newman jednou vykládal o svém hlubokém duchovním zážitku: viděl neznámou řeholní sestru, jak se modlí. A slyší hlas: Ta se celý život modlí za Tebe a Tvoje dílo.

Mnoho důležitých a krásných věcí se děje a hlavně připravuje "ve skrytosti". Podceňování modlitby je velikým handicapem naší doby. Apoštol Pavel ve svém působivém obrazu tajemného Těla Kristova (1 Kor 12,1-31) ukazuje, jak je důležité, aby každý naplňoval to poslání, ke kterému má zvláštní obdarování, a jak je důležitá vzájemná souhra.

Já patřím spíš k lidem akce než kontemplace. Ale o to jsem vděčnější těm, kteří společnému úsilí poskytují to, co mně chybí. Ostatně "Marto, Marto, pečlivá jsi a děláš si starosti o mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře - vybrala si to, oč nepřijde." (Lk 10,38-42)

(4) Ekumena

Tohle je téma dost složité. Ale v zásadě se dá říci:

- Katolická církev chápe všechny věřící v Ježíše, pokud jsou pokřtěni, jako své bratry a sestry, kteří patří do Církve Kristovy.

§ 838 Katechismus katolické církve jasně stanovuje: "Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce. Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém."

§ 818: "Ti, kdo se dnes rodí ve společenstvích vzešlých z takových rozštěpení a dospívají v nich k víře v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení, a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou. Vírou ve křtu jsou ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za své bratry v Pánu."

Proč v kostelech nekážou i kazatelé z jiných církví?

To je zase hlavně záležitost kněze. V době, kdy Václav Malý sloužil u sv. Gabriela na Smíchově, tak občas u něj na mši kázal Sváťa Karásek. V zásadě kázat může ten, kdo má jáhenské svěcení či poskytuje jinak záruku kvalitní homilie.

To, že to u nás je zatím výjimka, je spíš jistá ztuhlost, než že by tomu něco zásadního bránilo. Určitě by v případě zájmu kněze existovala i zcela korektní cesta podle katolického kanonického práva, jak toto zajistit.

Proč v kostele nemohou být oddáni katolička s protestantem? (tady si nejsem jist jestli se to už nezměnilo k lepšímu).

Ano - "změnilo se k lepšímu".

(5) Různé

To má v podstatě trojí důvod:

a) Teologický - přesvědčení, že (katolická) církev se může (skrze své představitele) dopustit vážné chyby a že jediná cesta z toho je vyznání viny a prosba za odpuštění, dozrálo až ve 20. století. To je jistý důkaz síly a životnosti tohoto společenství.

Je třeba si uvědomit, že ani jiné společenské struktury (státy, církve, společnosti ap.) v minulosti nebyly schopné uznat svoje provinění. Protestanti také mají "svého" upáleného Servetta (a stovky dalších). Teprve v posledních letech právě skončeného století se začaly objevovat omluvy a projevy lítosti za provinění stará desítky, ale někdy i stovky let.

b) Právní - Husův případ je sám o sobě právně velmi komplikovaný. Poctivě to doložil v nedávno vydaném sborníku z Husovského sympozia ve Vatikánu evangelický historik Jiří Kejř. Šlo totiž o situaci, která sama o sobě byla velmi zamotaná (koncil v Kostnici se sešel hlavně kvůli tomu, aby vyřešil dvojpapežství).

c) Historický - pro Čechy (alespoň některé) je statečný Jan Hus možná nejen největším Čechem, ale vůbec člověkem v dějinách. To je ovšem pohled nesmírně poznamenaný českým provincionalismem. V záznamu z tehdejšího jednání je o Husovi jediná věta: "Dnes se také projednávala jakási záležitost nějakého českého kacíře".

d) Otevření Husovy záležitosti podstatně umožnilo až nabytí naší svobody po roce 1989. Prakticky do té doby nebyla od jeho smrti - s výjimkou krátkého období kolem Basilejského sněmu (1432) - vůbec vhodná "politická konstelace" k projednání této záležitosti. Za první republiky to nešlo proto, že se z Jana Husa stal "cep proti Římu", a jinak jsme byli pořád nesvobodní - a tedy nebyli jsme partnerem pro takové jednání.

Proč se Katolická církev tak vehementně stará o to, aby dostala od státu majetek?

Katolická církev u nás se nijak "vehementně" o to, aby dostala od státu majetek, nestará. Mimo jiné i proto skoro žádný skutečný majetek (tedy takový, který by byl komerčně využitelný) nedostane. To naše média a lidé, kteří chtějí katolickou církev poškodit, se daleko vehementněji starají o to, aby v české veřejnosti vyvolávali tento dojem.

Katolická církev u nás se nechala hloupě vlákat do téhle "majetkové pasti" zejména proto, že stavěla celý problém jako otázku spravedlnosti. Už v roce 1992 vyjádřila ústy svého primase kardinála Miloslava Vlka stanovisko, že pro naplnění spravedlnosti je třeba majetek, který byl církvi komunistickým režimem ukraden - a který dnes drží stát - církvi vrátit. A že církev sama rozumně zváží, co si z toho ponechá (menšinu) - a co daruje státu (zbylou většinu).

Byla to chybná strategie, protože příliš spoléhala na solidnost politických partnerů zejména ODS.

Proč je papež proti antikoncepci (v manželství)?

Papež je proti antikoncepci používající "umělé metody". Naopak hájí nutnost zodpovědného rodičovství s využitím antikoncepce tzv. "přirozené" (vhodněji nazývané symptotermální antikoncepční metoda). Důvody, které k tomu má, jsou v podstatě dosti komplikovaného filosofického charakteru.

Stručně řečeno - je přesvědčen, že jiné antikoncepční metody nepodporují kvalitu manželství. O tomto tématu se na Diskuzích ChristNet.eu vedly rozsáhlé debaty, kde zazněly všechny důležité argumenty pro i proti.

Na závěr Kamil napsal:

Určitě je těch proč ještě mnohem více. Myslím, že mnohá z nich jsou jistě zbytečná a některá se mi zdají být evidentně proti Písmu. Jako by tradice byla nadřazena Bibli. Určitě jsou některá proč dána i mou povrchností a neznalostí.

Odpoví mi někdo na tyto otázky? Zajímá to vůbec katolické duchovní? Jak se dostat skrze tyto překážky? Chtějí to vůbec? Možná, že v mých otázkách je i částečně odpověď na to proč lidé odcházejí. Myslím však, že tam hlavně je proč nepřicházejí.

Doufám, že jsem prokázal i na katolické straně zájem na Kamilovy otázky odpovědět. A to v rámci nezbytné stručnosti poctivě a nepovrchně. Snad to tak bude přijato - i když nejsem "katolický duchovní", ale "katolický laik" :-).