Na přelomu 20. a 21. století sílí rozpory mezi liberálním1 a konzervativním proudem v rámci katolické církve v řadě evropských zemí. Je sice pravda, že do "mantinelů" katolické církve se vejde poměrně velké množství názorových proudů a především konkrétních způsobů zbožnosti (spirituality);2 na druhé straně však církev funguje jako centralizovaný organismus s přísnými vnitřními pravidly, s vlastním právním systémem (Codex iuri canonici) a s dvoutisíciletou tradicí. Během těchto dvou tisíc let se v rámci církevního společenství vyskytlo nespočetné množství snah o reformy. Některé skončily úspěšně (Tridentský koncil, 2. vatikánský koncil), jiné dočasným smířením mezi "odpadlíky" a "tradicionalisty" (krátké období soužití katolíků a utrakvistů na začátku raného novověku v Čechách), jiné rozkolem (především luterská a kalvínská reformace nebo vznik anglikánské církve, v Československu po první světové válce vznik Církve československé husitské).

Právě některé snahy liberálních katolíků v současné době mohou směřovat k dalším schizmatům (k takové situaci došlo na úrovni biskupů ve Francii, napjatá situace je v Rakousku). Oblíbenými tématy jsou otázka kněžského svěcení žen,3 liberální postoj k homosexualitě a antikoncepci, volba biskupů, sňatky kněží4 apod.

V různých zemích probíhají aktuálně mezi katolíky různě intenzívní diskuse o možných změnách v rámci katolické církve. Některé z nich mají za cíl pouze změnit národní zvyklosti směrem, který je obvyklý v jiných katolických zemích,5 jindy však jde o snahy, které chtějí přiblížit katolickou církev některých jiným křesťanským denominacím, vnímaným jako liberálnější6. Tyto aktivity většinou vycházejí zdola, od laiků, avšak mnohde se k nim připojují i kněží či dokonce vyšší představitelé církevní hierarchie. Liberální názory se mohou profilovat v oblasti morálky (odpor proti striktnímu odmítání antikoncepce), v oblasti "církevních kompetencí" (snaha o začlenění žen do kněžské služby) apod.

Z výše uvedeného neúplného přehledu je pochopitelná složitost celého problému. Vzhledem k rozsahu a zaměření této práce není možné pojmout problematiku polarizace v katolické církvi komplexně. Nelze na tomto místě zkoumat její příčiny a možné následky. Cílem této práce není ani obhajoba, či naopak zavržení některého z těchto proudů. V této kapitole bude sledovat, jak se polarizace promítá do obsahů jednotlivých médií. Sledovat budeme opět Katolický týdeník, Světlo, Mezinárodní Report a Magazín AD v období červen až listopad 1999.7 Ve zvláštní poznámce se (mimo komparativní analýzu) zmíníme také o Radiu Proglas.

(1) Francouzská encyklopedie Grand Larousse en 5 volumes (vydání z roku 1994) uvádí čtyři významy slova liberalismus: První se týká liberalismu jako ekonomické doktríny; druhý politické doktríny; třetí se vztahuje obecně k tolerantnímu postoji, směřujícímu k porozumění. Čtvrtý význam je z oblasti náboženství: „V protestantském náboženství [je liberalismus] ekvivalentem katolického modernismu.“ Modernismus (v náboženském slova smyslu) je v téže encyklopedii definován jako „soubor doktrín a tendencí, které mají za společný cíl obnovu teologie, exegeze, sociální doktríny a vlády Církve, za účelem jejich sladění s tím, co je považováno za nutnost aktuální doby“. Dovolím si používat v této práci i v souvislosti s katolickou církví výrazu liberalismus, mimo jiné proto, že česká média s ním běžně pracují (především týdeník Světlo).
(2) Katechismus katolické církve v § 2684 říká: „Během dějin církví se ve společenství svatých vyvinuly různé spirituality. […] Určitá spiritualita je soutokem jiných liturgických a teologických proudů a dosvědčuje inkulturaci (zakořenění) víry v určitém lidském prostředí a v jeho dějinách. Křesťanské spirituality se podílejí na živé tradici modlitby a jsou nezbytnými vůdci věřících. Ve své bohaté rozmanitosti jsou odleskem jediného a čistého světla Ducha svatého.“
(3) V Katechismu katolické církve (§ 1577) se píše: „Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž (vir). Pán Ježíš vyvolil muže (viri), aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů, a apoštolové udělali totéž, když si vybírali spolupracovníky, kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání.“
(4) V římskokatolické církvi musí být kněz svobodný a musí mít „úmysl zachovávat celibát pro nebeské království“ (srov. Katechismus katolické církve, § 1579). Praxe je odlišná v katolických církvích východních obřadů (u nás v řeckokatolické církvi): „Zatímco biskupové jsou vybíráni jedině z těch, kteří žijí v celibátu, mohou být na jáhny a kněze svěceni ženatí mužové“ (Katechismus katolické církve, § 1580).
(5) Příkladem je relativně nedávné povolení „přijímání na ruku“ v Čechách a na Moravě, přičemž jde o věc už léta praktikovanou v některých západních zemích.
(6) Například diskuse o volitelnosti biskupů, což je princip uplatněný u nás například Církví československou husitskou.
(7) Základní analytickou jednotkou v této kapitole bude článek, tedy jakýkoli žurnalistický útvar s titulkem.

Pozn.:Tento článek je částí diplomové práce obhájené na Fakultě sociálních studií MU.