Světlo a polarizace v církvi

Zcela jinak k tématu polarizace přistupuje týdeník Světlo. Několik narážek na něj jsme už učinili v minulé kapitole (Katolický týdeník a polarizace v církvi): "Boj" mezi tradičním (konzervativním) a liberálním (modernistickým) proudem v římskokatolické církvi je ústředním motivem nejednoho čísla tohoto časopisu. Troufnu si dokonce tvrdit, že se články na toto téma jako refrén periodicky opakují, v různých variacích se vynořují v článcích, které se zdánlivě věnují zcela jiným problémům.

Zastavme se nejprve u dvojstrany nadepsané Tajné rozdělení církve.¹ Jde o materiál vypracovaný německým autorem Dr. Petrem Eggerem v roce 1997.² Článek začíná uvozujícím odstavcem: "Prožíváme v současné době tajné rozdělení Církve, které z Holandska a německy mluvícího prostoru posupuje dále na východ. Různí teologové a i duchovní rozšířili v uplynulých letech teologické, morální a pastorační nauky, které nejsou v souladu s učením římskokatolické církve. Chceme vám ve formě stručných hesel představit nejnápadnější protiklady mezi římskokatolickým učením a názory svobodně křesťanského smýšlení."

Egger pokračuje přehlednou tabulkou, ve které dělí jednotlivé problémy do témat a do číslovaných bodů, jichž je celkem 40. Vymezuje tak rozdíly mezi "římskokatolickým" a "liberálně křesťanským" pohledem na:

a) víru a pastoraci³ (Bůh, vtělení Ježíše Krista, Ježíšovy zázraky, vykoupení skrze Ježíše, Ježíšovo zmrtvýchvstání, Boží synovství, Duch svatý, mše svatá, eucharistie, adorace Nejsvětější svátosti, Maria, andělé, svatí, svátost smíření, svátost manželství, lidská duše, očistec, peklo, ďábel, posedlost);

b) církev (církev, učitelský úřad, papež, biskup, kněz, celibát, kněžství žen, laik);

c) morálku (Desatero, svědomí, sexualita, plánované rodičovství, homosexualita);

d) pravdu, dialog, toleranci (pravda, katolický, aggiornamento, dialog, tolerance, ekumenismus, misie).

Do očí bije již grafická podoba dvojstrany. Pod jednotlivými názvy bodů 1­40 je heslovitě uvedena charakteristika postoje "římskokatolického" a "liberálně křesťanského", přičemž první je uvedena na bílém podkladě (stejně jako většina článků v časopisu), kdežto druhá (negativní) je psána na šedivém pozadí.

Zastavme se u některých zajímavých bodů Eggerova seznamu. Z hlediska nazírání katolické církve na některé snahy o liberalizaci jsou pochopitelné teze týkající se morálky: Například u sexuality je jako "římskokatolický pohled" uvedeno následující: "Manželství je počátek společného života. Manželství je nezrušitelné." "Liberálně křesťanská teze" zní: "Předmanželský styk, rozvod a nový sňatek rozvedených jsou možné." Snahy o liberalizaci otázky rozvodu mezi katolickými křesťany skutečně existují, mimo jiné proto, že v jiných křesťanských církvích je větší volnost v otázkách sexuality běžná. Názor katolické církve je však v tomto případě jednoznačný.⁴

Podobně se dá s Eggerovým dělením souhlasit v otázce plánovaného rodičovství. Zatímco "římskokatolický" směr povoluje plánování "v rámci řádu stvoření", směr "liberálně křesťanský" dovoluje "bránění početí pomocí manipulace a zásahů". I zde se dá hovořit o vlivu některých nekatolických církví, případně osob, které se nehlásí k žádné křesťanské denominaci a pro něž jsou různé metody antikoncepce morálně přijatelné.⁵

Mnohem diskutabilnější je Eggerovo pojetí tolerance. Ta je údajně podle "římskokatolického" proudu "respektováním odlišného názoru při zachování rozdílu mezi pravdou a bludem", zatímco "liberálně křesťanský" pohled je charakterizován tezí: "Všechna mínění jsou rovnocenná; směšování pravdy a bludu." Zarážející je použití slova "blud", které sice Katechismus katolické církve (§ 2089) definuje,⁶ avšak které lze vzhledem k jeho začlenění do Eggerovy tabulky chápat jinak: Blud je podle Eggera v podstatě všechno to, co je uvedeno ve sloupci "liberálně křesťanský směr".

Velmi odvážné je Eggerovo vymezení pohledu na Ježíšovo zmrtvýchvstání. Tezi o tom, že "Ježíšovo tělo vstalo slavně z mrtvých" považuje za "římskokatolickou", zatímco "liberálně křesťanský" postoj údajně zní: "Ježíšovo tělo zůstalo v hrobě. Zmrtvýchvstání je mýtus." Tím se však autor materiálu dotýká samotné podstaty křesťanství. "Liberálně křesťanský" pohled dále například uznává za Ježíšovy rodiče Marii a Josefa, Ježíš není Vykupitel, nýbrž "psychoterapeut", lidská duše umírá spolu s tělem. Tyto myšlenky však jsou nejen "ne-katolické", ale přímo "ne-křesťanské".

Celý seznam budí dojem, že Egger zkompiloval názory liberálního proudu v rámci katolické církve s postoji některých jiných křesťanských společenství a také s názory komunit stojících na samém okraji náboženského spektra. V některých bodech dokonce údajné "liberálně křesťanské" teze vykazují znaky panteismu ("Bůh je základ světa. Je obsažen ve světě a projevuje se skrze svět."). Eggerův výčet tím pádem působí nekonzistentně: Stěží si lze představit člověka, který se považuje za člena katolické církve a je zastáncem všech 40 bodů podle "liberálně křesťanského" směru. A nelze si snad představit ani křesťana nekatolického vyznání (bez ohledu na denominaci), který by se ztotožnil se všemi těmito 40 body.

Týdeník Světlo tedy na dvoustraně Tajné rozdělení Církve šíří stěží pochopitelný mýtus o jakémsi nebezpečí v podobně "liberálně křesťanských" názorů, které útočí na řady katolických věřících. Autor vyjmenovává i nositele těchto názorů: nepovažuje za ně pouze hnutí jako rakouské "Církev, to jsme my", ale také "část katolického tisku".

Považoval jsem za nutné věnovat Eggerovu seznamu takovou pozornost,⁷ neboť Světlo na tento materiál navazuje i v dalších článcích. Již v čísle 36/99 (tedy o 14 dní později) na tabulku reaguje Václav Uhlíř dvoustránkovým článkem Já sám!, ve kterém tvrdí: "Výše naznačené "liberální křesťanství" se nezrodilo uvnitř katolické Církve. Bylo jí implantováno zvenčí. Jeho nejobecnějším základem je teisticko-humanistická ideologie, která je domovem v zednářských lóžích (sic!)." Stoupence této ideologie Uhlíř dělí do tří skupin na:

a) "naivní obdivovatele různých dílčích novot",

b) "progresivní populisty, kteří v hlásání liberálního křesťanství nacházejí především příležitost pro svoji kariéru" a

c) "příslušníky "páté kolony", kteří pracují v cizích službách na různých místech v Církvi proti Církvi".⁸

O tom, že "vysvětlující" článek Václava Uhlíře není ojedinělý, ujišťuje redakce Světla své čtenáře v čísle 38/99: "Tento materiál (Eggerův seznam) vyvolal velký ohlas u čtenářů. Protože jde o závažnou problematiku, budeme postupně publikovat statě, které blíže vysvětlují, jaká je skutečná nauka Církve, aby se naši čtenáři mohli v těchto otázkách lépe orientovat. V těchto našich článcích se pak budeme vždy odvolávat na příslušný bod Eggerova přehledu."⁹ Už v následujícím čísle časopisu (39/99) tvoří články, které přímo doplňují Eggerův seznam, 28 % potištěné plochy časopisu!

Jakkoli se již tento údaj zdá vysoký, ve skutečnosti se Světlo věnuje sporům mezi dvěma proudy v církvi v ještě větší míře. Rozdělení postojů v církvi na "tradiční" ("správný") a "liberální" je totiž hlavním tématem i řady dalších článků, které nejsou uvozeny odkazem na seznam z 34. čísla. Příkladem je například rozsáhlejší materiál Pluralita a polarizace Lubomíra Štuly.¹⁰

Autor v článku definuje pojmy dialog, pluralita a polarizace, přičemž první dva považuje za pozitivní ("Také náš Pán používal tuto formu komunikace (dialog), jak vidíme z jeho rozhovoru s Nikodémem, se Samaritánkou, s učedníky i odpůrci."), zatímco polarizace je podle něj a priori negativní. Štula však vysvětluje, co se dá za polarizaci považovat, a co nikoli. Můžeme generalizovat, že snahy o návrat (byť parciální) k minulým praktikám církve Štula za prvky polarizace nepovažuje: "Protipóly netvoří ani tradiční liturgie a pokoncilní liturgie. Stará a nová liturgie nestojí proti sobě jako něco, co se navzájem vylučuje, nýbrž jako něco, co stojí zákonitě vedle sebe. [ ] Rozličnost spiritualit a s tím související rozličnost ritů nepředstavuje v Církvi polarizaci, ale zdravou, správnou pluralitu."¹¹ Štula ve svém článku dále líčí postavu liberála jako někoho, kdo vystupuje a priori proti církvi, a to dokonce velmi rafinovaně: "Oblíbeným terčem je např. lidová zbožnost. Liberál nezačne přesvědčovat věřící, že v monstranci je pouze oplatek,¹² ale pokusí se ve svém prostředí potlačit ty vnější projevy úcty, které vycházejí ze živé víry ve Spasitelovu eucharistickou přítomnost. Vymizí-li tyto projevy, vytratí se nakonec i sama víra."¹³

Světlo se nevymezuje vůči anonymnímu "nepříteli". Už v Eggerově seznamu v č. 34 se hovoří o některých teologických fakultách a "části katolického tisku" jako o propagátorech "liberálně katolických názorů". Ke konkrétnímu pojmenování viníka dochází především v článku Karla Komárka Modernismus včera a dnes¹⁴, ve kterém autor analyzuje cyklus článků o osobě Ježíše Krista, který vycházel v časopisu AD v roce 1998. Autor cyklu Jakub Hučín odpovídal na otázky typu "Žil Ježíš vůbec?" ­ "Věděl Ježíš, že je Boží syn?" apod. Komárek upozorňuje na nápadnou shodu Hučínových odpovědí na tyto otázky s názory "katolických modernistů" z počátku 20. století. "Citáty z Hučínova textu" jsou podle Komárka "dokladem tendence, která byla pro modernisty z přelomu století typická: odtržení Písma a tradice jako dvou zdrojů Božího zjevení. Podle protestantské zásady "sola scriptura" (pouze Písmo) se tu hodnotí tradiční katolická nauka jen na základě toho, zda ji můžeme zdůvodnit (nezřídka po svém) slovy Bible. Jde tedy o jakýsi biblický fundamentalismus, který poněkud zapomíná, že i Bible vznikla na podkladě tradice".

Komárek má z pohledu katolické církve pravdu: Hučínovy texty se skutečně s oficiálním katolickým učením v mnohém rozcházejí.¹⁵ Problematická však je skutečnost, že Komárek o časopisu AD píše jako o "katolickém měsíčníku pro mládež". V ročníku 1998, kterého se polemika týká, se nikde o časopisu jako výslovně katolickém nepíše. AD má podtitul Křesťanství (tedy ne katolicismus) a svět. V tiráži se také o katolické církvi nic nepíše, pouze jako "teologický poradce" je uveden katolický kněz P. Zdeněk Jančařík SDB. Hučínův cyklus Ježíš nazývaný Kristus? si neklade za cíl představit čtenářům-křesťanům (tedy ne pouze katolíkům) stanovisko katolické církve, nýbrž vývojový přehled pohledu teologů (různých denominací) na danou problematiku. Například v posledním dílu cyklu (Kdy Ježíš přijde?, AD, 12/1998, s. 32) se hovoří o "biblistice a teologii", o "křesťanské tradici", o "teologické tradici", nikoli však o "katolickém výkladu". Po prostudování Hučínových textů bohužel vyznívá Komárkova reakce v časopisu Světlo spíše jako napadání konkurence než jako konstruktivní kritika.

Shrnutí: Jak jsme už naznačili na začátku této kapitoly, téma polarizace v rámci katolické církve je ve sledovaném období (červen až listopad 1999) leitmotivem článků týdeníku Světlo. V některých číslech je této problematice věnováno téměř 30 % potištěné plochy časopisu.

Liberál je ve Světle líčen jako ten, kdo chce poškodit církev; je ztělesněním morálního zla, jehož "líčení, popisování nebo představování pomocí sdělovacích prostředků může sloužit k pronikavému poznání a prozkoumání člověka".¹⁶ Liberální názory se k nám dostávají ze západu ­ proto je první výrazný materiál (Eggerův seznam) přeložen z němčiny. Další články (přeložené i původní) na něj přímo navazují. Celý komplex "protiliberálních" materiálů je velmi pečlivě připraven. Články obsahují odkazy na starší texty, jsou psány často didaktickou formou, nechybí přehledná a v rámci možností působivá grafika. Čtenáři je především vysvětleno, co ještě je, a co už není polarizace, jinými slovy: před čím se má mít na pozoru, a co je podružné. Původně víceméně anonymní "nepřítel" se postupně vynořuje z mlhy a dostává konkrétní obrysy. Tato konkretizace liberálních postojů vrcholí v polemické reakci na cyklus článků z magazínu AD.

Světlo ve vztahu k problému polarizace vystupuje zcela jinak než Katolický týdeník. Zatímco ten o problému téměř nehovoří, Světlo ­ řečeno s nadsázkou ­ nevidí nic jiného. Problém však je, že Světlo obviňuje i tvrzení psaná z pohledu křesťanského, avšak nekatolického, z toho, že nejsou dostatečně katolická.

Názorovým východiskem časopisu Světlo je tedy krajní konzervativismus, který ztotožňuje liberální postoj takřka s absolutním zlem. Tím pádem dochází v časopisu k jistému zkreslení. Oficiální církevní učení se v chápání čtenáře Světla může zúžit na soubor norem, přičemž se zcela ztrácí ona "názorová volnost uvnitř mantinelů", se kterou pracuje Katolický týdeník.

Pozn.:Tento článek je částí diplomové práce obhájené na Fakultě sociálních studií MU.