Seznamka
Do druhé světové války byla situace docela fádní. Podle sčítání lidu se hlásilo 99% obyvatel k římskokatolické církvi, zbytek byli obyvatelé židovského vyznání a několik hrdinů jdoucích proti proudu bylo takzvaně bez vyznání. Při zabrání pohraničí utíká těch několik málo Čechů v porovnání s absolutní německy mluvící většinou a tím také mizí ti, co se ke křesťanství nehlásili. Byli to hlavně rodiny finančáků, někdo od dráhy a i lidé z pohostinství.
Počátek války byl u zbylé většiny obyvatel prodchnut euforií nad úžasnými schopnostmi národa německého, za což se vděčilo a děkovalo Boží prozřetelnosti. To však trvalo jen do té doby, než začala houfně docházet oznámení o padlých synech, otcích a bratrech. To pak i bohoslužby, zvláště zádušní, měly jiný ráz a lidé se začali pomalu zamýšlet nad tím, komuže to provolávali slávu. Pokud předtím Bohu děkovali, tak nyní již více prosí za holé přežití.
Budiž však obyčejným německy mluvícím obyvatelům dáno k dobru, že v době před zabráním pohraničí moc aktivně proti Československu nevystupovali a proto musel přijet celý vlak ordnerů z Aše a Chebu tvořit nepokoje na Železnorudsku.
Konec války způsobil, že mnoho lidí začalo o Boží existenci vůbec pochybovat. To bylo posíleno i jejich odesláním dále na západ. „Bože, kde jsi, když nás nyní vyhánějí?“ Mnoho z nich se z toho nevzpamatovalo a na Boha zanevřelo. To je však již jiná historie, my zůstaneme v železnorudské kotlině. A zde se začaly dít změny. Spadla hranice, nejdříve dřevěná stěna, postavená americkými vojáky na společném nádraží s Bavorskou Rudou.
V této Bavorské Rudě se tísní mnoho původních obyvatel české části a zvyká si na život vyhnance pár set metrů od vlasti. Pro původní obyvatele jsou však stejně cizinci a ač se modlí stejnou řečí Vater unser, jsou nebezpeční, když přichází z té cizí země, která velebí husitské škůdce jako národní hrdiny. Ale všem společně pořádně zatrnulo, když se objevily snahy, vyvolávané panem farářem Janečkem, obnovit hranici z roku 1709. To by do Čech připadla nejen Bavorská Ruda, ale i Velký Javor. Naštěstí pro ně s tím spojenci nesouhlasili. Do české Rudy se valilo nové obyvatelstvo ze všech koutů východu. Jen pár smíšených národnostních manželství se potichu krčilo, aby nemuseli pryč.
Již jmenovaný P. Janeček se snažil v Rudě vytvořit letní kulturní centrum, chalupy si v okolí začali kupovat význační umělci, např. Rafael Kubelík a v kostele se ozvala první klasická díla.
Pak došlo k druhému výbuchu, komunistickému puči. Vše bylo zase jinak, kdo tu již byl, byl většinou „odešen“ a přišli chrabří ochránci lidově demokratického zřízení. Pravda, bylo zde nadále několik původních obyvatel a třeba i obyčejných lidí, například lesních dělníků, úředníků, lékař se svou rodinou, učitelé ze staré školy, ale ti byli v menšině. Režim tuhnul, kostel se prázdnil. Z fary se stala ubytovna dělníků, papír z knížek se hodil do děravých bot jako vložky. Ovšem i místní páni soudruzi si uvědomovali význam kostela jako neodmyslitelné památky obce a již v roce 1949 zorganizovali první sbírku na jeho opravu.
V roce 1966 nastoupil nový kněz P. Antonín Prokeš, lidmi velmi oblíbený. Předtím prožil 10 tvrdých let v komunistických věznicích a lágrech. Lidé na faru přijížděli z celé republiky, ale hlavně z Moravy, aby nejdříve dřeli na opravě kostela a fary, již odsouzené k demolici a pak se kochali přírodou. Kostel byl plný, výuka náboženství naplnila celou třídu. Brzy však přijely tanky s hvězdou, tentokrát s červenou, ale zatím bez velkého vlivu na život církve. Ještě v roce 1970 bylo slavné biřmování českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem, kdy s ním byl jeho sekretář P. Miloslav Vlk. Tušil tehdy, že za třicet let bude právě z Rudy odcházet na biskupský stolec?
Šroub se však začal utahovat. Z fary se sice stalo duchovní středisko pro kněze. Ovšem dříve, než je navštívil soudruh církevní tajemník, prověřila je státní bezpečnost. Z místních zůstalo věrno pouze několik jednotlivců, manželských párů a jedna rodina. Rozmohlo se i udavačství. Pro ilustraci je přiložen dopis, který P. Prokeš obdržel:
Pan Antonín Prokeš
Farní úřad
340 04 Železná Ruda 43
R o z h o d n u t í
o kárném opatření
Za přestupek, kterého jste se dopustil tím, že dne 11.9. jste mezi 9. až 10. hodinou uspořádal mimo pravidelnou dobu bohoslužeb v železnorudském kostele soukromou akci pro uzavřenou společnost 120 západoněmeckých turistů krajinského spolku, Vám ukládám kárné opatření, a to
d ů t k u s v ý s t r a h o u.
Uvedený den jste vítal účastníky zájezdu projevem v německé řeči, když předtím vyzváněl kostelní zvon. Účastníci této akce vešli do kostela postranním vchodem, zatímco hlavní (mříž) byl v té době uzavřen. Němečtí turisté seděli v lavicích a prováděli liturgické úkony(modlili se) za účasti varhanní hudby. Na varhany hrál p. Antoš.
Tím tato akce překročila běžný rámec turistického zájmu o kostel jako kulturní památku a narušila svým průběhem hladinu veřejného mínění. Svým jednáním jste porušil ustanovení §2 odst.2 vl. nař. č. 219/49 Sb., která Vám ukládá svým rozsahem povinnost duchovní péče o katolické věřící pouze farnosti Železné Rudy. Přestože celá akce byla ze strany západoněmeckých turistů dlouhodobě plánovaná, jak vyplývá z propagačního letáku, a je důvodný předpoklad, že Vám byla známa, neoznámil jste její konání tajemníku ONV pro věci církevní, ani orgánům MěNV v Železné Rudě, a to ani dodatečně.
Při projednávání celé záležitosti dne 30. 9. 1985 jsem nemohl přihlédnout k Vaší obhajobě pro nesporné indicie, jako vyzvánění zvonu a hru na varhany, což ostatně nepopíráte. Vámi uváděné důvody nemohou být zásadně omluvou.
Uloženou důtku považuji za přiměřené kárné opatření, přestože Vám již byla za poeušení zásad o celebraci udělena důtka s výstrahou ze dne 13. 6. 1979. Protože ale od jejího pravomocného udělení uplynula doba delší než jeden rok, ve kterém nedošlo k žádnému porušení, hledí se, jako by kárné opatření nebylo uloženo. Mám za to, že uložená důtka může ještě splnit výchovný účel a být dostatečnou výstrahou před podobnými činy v budoucnosti. V případě, že se bude podobná akce opakovat, bude podána žádost o odněntí státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, ve smyslu ustanovení §2 zákona č.218/49 Sb.
Jestliže s uloženým kárným opatřením nesouhlasíte, můžete podat proti tomuto rozhodnutí do 15 dnů ode dne doručení námitky. podání námitek nemá odkladný účinek.
V Klatovech 7. 10. 1985
Pavel Peťule
tajemník pro věci církevní
Okresní národní výbor
okresní tajemník pro věci církevní
v Klatovech
Po smrti P. Antonína v r. 86 se zde vystřídalo několik dojíždějících kněží.
Zbyly jen nostalgické vzpomínky na milého patera Antonína a chátrající kostel.
Co se však dělo u sousedů?
Nově příchozí ze Sudet se začali usazovat v Bavorsku a brzo zjistili, že z těch Čech si nepřinesli pouze něco málo v ranečku, ale daleko více v hlavě. Postupně se stávali předními obyvateli země, té země, která je před několika lety nechtěla přijmout a lidé na ně štvali i psy.
Jejich zásluhou se nejchudší země Německa stává tou nejbohatší. Vzpomínky však zůstávali, do původní vlasti mohli s překážkou víza a povinné směny. Tak si postavili v Bavorské Rudě, hned u kostela sv. Jana Nepomuckého, památník na starou otčinu.
Kostel mají sice dále plný, vždyť jsme v Bavorsku, ale pánové stále více raději klábosí venku, než se ty jejich ženské vymodlí. Dále byly a jsou různé slavnosti a procesí, vždyť je to tradice, dále chodí skoro celá třída na náboženství, vždyť je to v rozvrhu mezi ostatními hodinami. Těch několik jinověrců má nějakou etiku. A každý zaměstnaný platí dle svého vyznání církevní daň. Vždyť je věřící!
V Československu máme rok 89 a vše se zase převrací. Vše? Kdo čekal, že se zase kostel naplní, jako v 68., byl zklamán. Je tu nová generace, která nemá na co navazovat. Začal dojíždět nový kněz, P. Vlk, ten, který zde byl jako sekretář biskupa Hloucha. Odtud šel rovnou na jeho místo a pak ještě výše, až na kardinálské.
V únoru 1990 byl uspořádán živý řetěz mezi kostely v české Železné Rudě a v Bavorské Rudě, ovšem to byla spíše akce manifestační, než křesťanská. Ve škole se obnovila výuka náboženství, ale většina dětí pocházela z rodin, kde snad křesťankou byla babička. Po určité době, kdy byla naplněna zvědavost na něco nového, zbyla jen hrstka..
Nyní na náboženství chodí jen pět dětí z nižších tříd. Jejich vytrvalost je malým zázrakem, protože nemají většinou věřící rodiče a některé nejsou ani pokřtěny. Účast na bohoslužbách místních lidí je stále slabší, to jak mnozí odcházejí ke svým dětem, do nemocnic či na věčnost. Jsou však dny, kdy je kostel plný: o štědrém večeru a v letních měsících, kdy na Šumavě jsou zastoupeni návštěvníci z Moravy. To se nedá říci o měsících zimních, protože většinou ten, kdo má na drahé vleky, ještě nezakusil, že k životu potřebuje i jinou hodnotu, než materiální.
Podařilo se prakticky vyměnit střechu na kostele, ovšem na další práce nejsou peníze. Soukromou iniciativou místní občanky ve spolupráci s rodačkou z bývalého pivovaru, která žije ve Zwieselu, byla obnovena křížová cesta a znovu vystavena kaple na jejím konci. To naznačuje, že někteří rodáci přivítali možnost svobodného zajíždění do své původní vlasti.
Organizují poutě, bohoslužby, ve kterých zaznívá odpověď na výše uvedenou otázku o Boží přítomnosti při vynuceném odchodu z vlasti: „Byl jsem s vámi, dostali jste 40 let života ve svobodě a nyní se můžete volně vracet do své vlasti.“ Pořádají se i sbírky, v případě Železnorudských rodáků spíše symbolické, na opravu kostela..
Občas někdo zazvoní na faře, která po převratu navíc slouží jako penzion pro sociálně slabší, že by chtěl nechat pokřtít dítě. Když se žadatel dozví, že je na to nějaká příprava trvající určitou dobu, aby rodiče věděli co to znamená, často se otočí a odejde.
V Železné Rudě jsou ještě i jiní křesťané, než jen katolického vyznání. Je zde malý sbor Křesťanského společenství, který se schází ve škole každou středu večer. Dobře spolupracuje s místními katolíky při organizování velikonočních bohoslužeb, na které kněz nedojíždí vzhledem k velkému počtu farností. Dále funguje Charitní sběrna domácích potřeb a šatstva. Z ní se vydává místním potřebným, hlavně však se materiál sváží do sběrného střediska Církve československé husitské v dalekém Broumově a odtud putuje do různých sociálních zařízení u nás i za hranice na východ či jih.
Ročně se tak sebere kolem 3000 kg. Obyvatelé již berou tuto možnost za svou a často se ráno přede dveřmi fary najdou pytle se šatstvem, hračkami, či s jinými věcmi.
Jak to bude s duchovnem? Existuje jistý klub, který si dal do vínku
rozvoj duchovního, či spíše kulturního života. Ovšem pochopitelně vzhledem
k jeho členstvu, je to snaha na té horizontální úrovni. Přesto jeho členům
patří obdiv, když dbají i na jiné hodnoty, než na vlastní zisk
.
Věřící v Železné Rudě jsou skutečně nepatrnou skupinkou, ztrácející
se v množství různých obchodníků, hoteliérů a jejich personálu, pracovníků
kasin a pracovnic nočních klubů a jejich hostů. Ovšem církev má dva tisíce
let zkušeností. Podobná období prožila již několikrát, mnohdy byla ještě
těžší a církev se vždy obnovila.
Protože je zde víra, že křesťané jsou vedeni někým jiným, než chybujícím člověkem. Kdyby církev stála jen na lidských schopnostech, tak zanikla hned dnem ukřižování svého zakladatele. Několik z jeho jedenácti učedníků se ten den večer schovalo a zamklo, aby je nestihl stejný osud a zbylí utíkají pryč z Jeruzaléma. A dnes se lze modlit s druhými lidmi ve všech jazycích stejné modlitby kdekoliv na světě.
Proto, na základě těchto zkušeností v tom titulku místo otazníku jistě patří vykřičník.
