Ve dnech 24. a 25. října probíhal na Gregoriánské universitě v Římě mezinárodní Kongres na téma: „Matteo Ricci: dialog mezi Čínou a západem“, který se koná u příležitosti 400. výročí příchodu tohoto velkého italského jezuitského misionáře, literáta a vědce do Pekingu.

Hlavními organizátory jsou výše zmíněná universita a Italsko-čínský institut. Sv. Otec Jan Pavel II. zaslal úcastníkům kongresu poselství, ve kterém vyzdvihuje význam osobnosti patera Ricciho pro dnešní dobu .... V úvodu svého poselství pozdravil přítomné účastníky, zvláště odborníky z Číny. V poselství dále uvádí:

2. „ ... toto setkání nás přenáší do Pekingu, velkého hlavního města dnešní Číny, a někdejšího hlavního města „Království Středu“ v době patera Ricciho. Po letech dlouhého čekání, zapálený pro studium jazyka, dějin a kultury Číny, vstoupil 24. ledna 1601 do Pekingu, sídla tehdejšího imperátora. Byl přijat se všemi poctami, dostávalo se mu úcty a častých návštěv vzdělanců, mandarínů, a lidí, kteří si přáli naučit se novým vědám, které on znal velmi dobře.

Po zbytek života žil v hlavním městě impéria, kde zemřel v pověsti svatosti 11. května 1610, ve věku 57 let, z nichž téměř 28 prožil v Číně. Rád bych zde připoměl, - píše Sv. Otec, - že když přišel do Pekingu, napsal vládci Wan-li dopis, ve kterém se představil jako řeholník a celibátník, nežádal o žádné privilegium u dvora, ale pouze se tázal, zda-li může svoji osobu a své vzdělání ve vědách „velkého Západu“, odkud přišel, nabídnout do služeb Jeho Výsosti. Imperátor reagoval vstřícně a položil tak základ přítomnosti katolictví v moderní Číně.

Samotná Čína už čtyři staletí vysoce oceňuje Li Madou, což znamená „Moudrý západu“, jak byl nazýván (a dodnes je) pater Matteo Ricci. Historicky a kulturně byl průkopníkem, vynikajícím spojovacím článkem mezi západem a východem, mezi evropskou kulturou Rensance a starobylou kulturou Číny. (...) Nesmírně obohatil dílo inkulturace: zpracoval čínskou terminologii teologie a katolické liturgie a vytvořil tak podmínky pro to, aby mohl být přijat Kristus a poselství evangelia a církve v kontextu čínské kultury.

P. Matteo Ricci se stal skutečným „Číňanem mezi Číňany“, vynikajícím sinologem, a dokázal ve své osobě sladit mimořádnou vnitřní harmonii mezi knězem a učencem, mezi katolíkem a orientalistou, mezi Italem a Číňanem.

3. Z odstupu 400 let [čtyřset let] příchodu Matta Ricci do Pekingu se můžeme otázat, jaké je poselství, které může nabídnout jak velkému čínskému národu, tak katolické církvi, s níž se cítil hluboce spojený a jimiž byl upřímně ceněný a milovaný?

Jeden z prvků, který činí díla Mattea Ricci v Číně původní a stále aktuální, je hluboká sympatie, kterou od počátku živil k čínskému lidu a k jeho dějinám, tradici a kultuře. Malé pojednání O přátelství, které bylo v Číně velikou událostí už od prvního vydání v Nanchnu v roce 1595, zůstane nezaměnitelným znamením jeho věrnosti, upřímnosti a bratrství vůči Lidu, který plně přijal.

Tyto city a postoje velkého respektu pramenily z úcty, kterou choval vůči kultuře Číny až do míry, že studoval a vysvětloval starobylou konfuciánskou tradici, a předložil tak nové zhodnocení čínských klasiků.

Od počátku svého pobytu v Číně pater Ricchi založil celou svoji vědeckou a apoštolskou metodologii na dvou sloupech, jimž zůstal věrný až do své smrti: prvním bylo to, že nově pokřtění Číňané museli zůstat zakotveni v realitě své země; druhým bylo to, že křesťanské zjevení o tajemství Boha neničilo, ale naopak vysoce hodnotilo, doplňovalo a předávalo starobylou čínskou tradici. A na této intuici patera Ricciho spočívala práce pozdějších hlasatelů radostné zvěsti v Číně.

4. Zvláště v poslední době je čínský lid zaměřen k významným cílům sociálního pokroku. Katolická církev ze své strany se s respektem dívá na toto úsilí a diskrétně nabízí pomoc v podpoře a ochraně lidské osoby, jejích hodnot, její spirituality a transcendentního povolání. Církvi jsou zvláště drahé hodnoty a cíle, stejně jako pro moderní Čínu, a sice: solidarita, mír, sociální spravedlnost, moudré vedení, dialog a rozvoj všech národů.

Poslední dva roky svého života pater Ricci psal právě v Pekingu své základní dílo, aby Čína byla poznána ze strany ostatního světa, která se nazývala „O vstupu Jezuitů a křesťanství do Číny“, také katolická církev dneška nežádá od Čínu a jejích politických autorit žádná privilegia, ale jediné, co žádá, je obnovení dialogu, pro dosažení vztahu, založeném na vzájemném respektu a poznání.

5. Podle příkladu tohoto vzácného syna katolické církve si přijeji znovu potvrdit, že Svatý Stolec se dívá na čínský lid s velkou sympatií a velkou pozorností. Jsou známé význačné kroky, které tento učinil v poslední době v oblasti sociální, ekonomické, a výchovy, i když se přitom potýkal s nemalými obtížemi. Je třeba, aby Čína věděla, že katolické církev si hluboce přeje – ještě jednou – nabídnout pokornou a nezaujatou službu pro dobro čínských katolíků a potažmo všech obyvatel země.

Dovolte, abych v tomto bodě vzpomněl velké evangelizační úsilí dlouhé řady velkorysých misionářů minulých staletí: pracovali v početných dílech sociálních, zvláště v oblasti zdravotnictví a výchovy, kde byli čínským lidem vděčně přijímáni.

Avšak dějiny nám bohužel připomínají, že jednání členů církve v Číně nebylo vždy bez chyb, hořkého ovoce vlastních limitů lidského jednání, což bylo podmíněno těžkými situacemi, spojenými s historickými událostmi a protichůdnými politickými zájmy.

Nechyběly ani teologické diskuse, které roztrpčily mysli a vytvořily těžké podmínky pro hlásání evangelia. V některých obdobích moderních dějin, jistá „ochrana“ ze strany evropských politických mocností v nemálo případech omezovala samu činnost církve a bránila jí plně rozvíjet ve prospěch čínského národa poslání, které jí svěřil její zakladatel, Ježíš Kristus.

Cítím hluboký zármutek nad těmito chybami a nedostatky minulosti a lituji, že mnohdy způsobily dojem, že katolická církev má vůči čínskému lidu nedostatek respektu a úcty, a vedla ho k úvahám, že církev je snad vedena postojem nepřátelství vůči Číně. Za toto všechno prosím odpuštění a pochopení těch, kteří se nějakým způsobem cítí zraněni těmito formami jednání křesťanů.

Církev nesmí mít strach před dějinnou pravdou a je připravená – s jistou bolestí – vzít na sebe odpovědnost za své děti. To platí také ohledně jejích vztahů minulých i přítomných s čínským lidem. Historická pravda musí být hledána s nezaujatostí a nestranností a vyčerpávajícím způsobem.

Je to důležitý úkol, kterému se musejí věnovat vědci a jejich úsilí může být prospěšné také pro vás, kteří žijete uvnitř čínské reality. Mohu vás ujistit, že Svatý Stolec je vždy připraven nabídnout vám svoji disponibilitu a spolupráci v této vědecké práci.

6. V tuto chvíli bych chtěl připomenout aktuální slova, které pater Ricci napsal v úvodu svého traktátu O přátelství. On, který nosil v srdci kulturu a společnost Číny konce 16. století, definoval přítele jako „cíl sebe samého, snad druhé já; proto důvody přátelství jsou vzájemné a lidé si tak vzájemně pomáhají“.

A s touto obnovenou a závažnou myšlenkou bych se chtěl obrátit v celému čínskému lidu, kterému přeji, aby brzy viděl obnovené konkrétní cesty komunikace a spolupráce mezi Svatým Stolcem a Čínskou Lidovou Republikou. Přátelství se živí kontakty, sdílením pocitů v smutných situacích, solidaritou, a vzájemnou pomocí. Svatý Stolec se zcela upřímně snaží být přítelem všech národů a spolupracovat s každým člověkem dobré vůle na celém světě.

Čína a Katolická církev jsou prvky jistěže odlišné, ale v žádném případě ne protikladné, historicky jsou to dvě z nejstarších institucí, které žijí a pracují v tomto světě: obě, i když v odlišných prostředích – socio-politickém jedna a nábožensko-duchovním druhá – zahrnují přes miliardu synů a dcer.

Není pro nikoho tajemstvím, že Svatý Stolec, jménem celé katolické církve a – věřím – ve prospěch celého lidstva, si živě přeje otevření prostoru pro dialog s Autoritami Čínské Lidové Republiky, v němž by se mohlo společně pracovat pro dobro čínského lidu a míru ve světě.

7. Přeji si a modlím se, - končil své poselství Sv. Otec Jan Pavel II. – aby cesta, kterou otevřel pater Matteo Ricci, mezi východem a západem, mezi křesťanstvím a čínskou kulturou, nacházela stále nové cesty k dialogu a vzájemnému lidskému i duchovnímu obohacení.

Přeložil P. Jiří Sýkora SJ z Vatikánského rozhlasu