"Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí je prý jedna z nejfalešnějších vět, které byly kdy vyřčeny..." To jsem se dočetl v Lidových novinách v sobotu 24. 11. 2001 z úst pana předsedy poslanecké sněmovny Václava Klause.

Ta slova o vítězství pravdy a lásky nepatří do sloganů dnešních politiků, ale do vyznání, kterému věřili naši otcové a praotcové. Také je to výraz dědictví evropské kultury. Ve své podstatě je to část biblické zvěsti, která se, jak věřím, jednou naplní. Žádný z našich předků se toho nedočkal v tom maximálním smyslu slova. Zčásti možná ano. Možná, že zvítězila pravda a láska právě v nich samých a oni se vzepřeli své lži a své nenávisti. Také já se toho možná nedočkám v úplnosti. Přesto však o tomto heslu nikdy neřeknu, že je falešné. Pošlapat toto heslo jenom proto, že jej opakuje můj politický sok, je nestátnické a nemoudré.

To, že si pozpěvuje normalizační zpěvák Ivan Mládek pochybné verše, to je druhá věc. Pochybné jsou právě v tom, že kdesi pobral slabý rým, že pravda a láska vítězí nad prací. Nebudu se s nikým přít, že pan profesor Klaus je pracovitý muž a mnohý vedle něj vypadá jako lenoch. Já se však za lenocha nepovažuji a zmíněné otce, kteří hledali pravdu a lásku, také za lenochy nemám. Až příliš mi to vyvyšování práce a úspěchu připomíná brigády socialistické práce a úderníky co plnili socialistické závazky. Byla to vždycky tak trochu nepravda. Tak trochu je to nepravda i dnes.

Nemyslím si, že každý bohatý člověk je zloděj a lhář, ale mnoho majetku se nepozorovaně ztratilo zatímco pokladnu hlídali lidé minulých vlád. Dvacet miliard budeme nyní platit za mazaného podnikatele obchodujícího s veřejným míněním. Bez uzardění nás dnes pravicoví politikové, pro které pan Železný mnohé udělal, poučují o úspěšnosti a diví se, že jsou progresivní podnikatelé s pochybnou minulostí kriminalizováni. Pokud je úspěchem jen svobodný trh a kapitalismus bez mravních zásad, pak je to také trochu nepravda. A neříká to tak ani pan Hayek a ani pan Novak a ani lady Thatcherová. Říká to tak jen pan Klaus a jeho přátelé.

A třídní nenávist? Dělí nás od sebe proslovy politiků. Jinak jsme na tom všichni stejně. A třídní rozdíly zvýrazňují ti, co o sobě říkají, že jsou pravicoví. Ta slova začal používat právě pan předseda poslanecké sněmovny. Začal nás dělit na kapitalisty a intelektuály. To samo dělení je pochybné. Nic od ničeho nedělí.

Když pan Klaus před časem prohlásil Intelektuály od P. Johnsona za knihu, která jej v nejvíce zaujala během roku 1995, zaradoval jsem se, že s ním mám alespoň něco společného. Podle mého chápání ta kniha dělí od sebe pronikavý intelekt a kruté pomýlení mnoha velkých osobností našich dějin. Až dnes chápu, že jsem té knize rozuměl naprosto jinak. Neviděl jsem za těmi lidmi socialisty a třídní intelektuály, ale nebezpečí, které může polapit každého z nás.

Nenechám v sobě vyrůst třídní nenávist. Nevrátím stejné stejným. Jen chci napsat, že Pelíškům rozumím a nad slepotou sousedů mladého Sekala se děsím. A svým životem točím daleko pozitivnější film, než pošmourné řeči pana profesora, který se stále něčeho děsí, nad něčím se diví a nad něčím si zoufá. Naoko samozřejmě. I to je součást té normalizační strategie.

Autor je kazatelem Církve bratrské