Před deseti léty jsem měl to štěstí být pozván na Vánoce do Říma. Spolu s několika přáteli z Čech jsme byli hosty římského společenství San Egidio. Komunita San Egidio je hnutí v rámci Katolické církve. Ve své činnosti se soustředí zejména na pomoc chudým, šíření evangelia a usiluje o ekumenický a mezináboženský dialog. (V Katolickém týdeníku se na podzim objevila zpráva o komunitě v souvislosti s mírovou konferencí zástupců islámu a křesťanství, která se konala před operací spojenců v Afganistánu.)

Můj nejsilnější zážitek z Vánoc strávených v Římě byl oběd pro chudé v bazilice Santa Maria in Trastevere. Santa Maria je jednou z nejstarších římských bazilik. Sloupy, které byly použity na její stavbu pocházejí ještě z antických chrámů. Svým významem by se dala srovnat s naší  katedrálou  sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Tento prostor si zkuste  představit bez lavic,  vyplněný stoly, za které by zasedli staří lidé, bezdomovci a přistěhovalci. Takový obrázek je možno vidět každý rok na Vánoce v trasteverské bazilice.

Oběd v Santa Maria

Pro nás, které od Itálie dělí vysoká hradba alpských vrcholů, to může být poněkud vzdálená představa.  Proto bych chtěl pro srovnání připomenout jinou událost. Starší věřící si určitě vzpomenou na liturgii v katedrále na Hradčanech,  které předsedal biskup Václav Malý  v květnu 1999. Této bohoslužby (pro starší věkem) se zúčastnilo okolo 2000 lidí.  Přesto, že se v kostele nekonal oběd, ale slavila se liturgie, existuje mezi obojím zřetelná souvislost. Pro prvotní církev hostiny agapé byly nedílnou součástí bohoslužeb. Vědomí této spojitosti nám dnes často chybí a myslím, že je dobré si ho připomínat, třeba tím, že zůstaneme po bohoslužbě ještě chvíli v obecenství při kávě. V Čechách je to dobrým zvykem v evangelickém prostředí.

Při pobytu v Římě jsem pomáhal s přípravou této vánoční slavnosti. Před vlastním obědem jsme přemístili židle a přinesli stoly. (V bazilice se při liturgii neklečí, proto tu nejsou žádné těžké lavice a klekátka, všechno je skládací, takže upravit prostor bylo poměrně jednoduché.) Pokládali jsme ubrusy, přinášeli talíře a příbory. Vše se připravovalo na “hostinu chudých“. 

Kolem poledne se začali scházet první hosté.  Těm jsme postupně roznášeli jednotlivé chody a nalévali šampanské. Oběd trval dlouho. V Itálii se s jídlem nespěchá, je dlouhá siesta a tak celá slavnost skončila až pozdě odpoledne. Všichni také dostali malý dárek, většinou něco praktického. Například teplý svetr, pro člověka bez střechy nad hlavou.

Většina hostů nebyla náhodně pozvaná z ulice, ale jsou to lidé, s kterými  členové komunity udržují po celý rok přátelské vztahy. Navštěvují je v domovech důchodců, cikánských kempech, setkávají se s nimi na nádražích nebo v blízké menze, kde se vaří jídlo 2x týdně pro téměř 1000 lidí.

Byl to nevšední zážitek, který se mi vybavuje i po deseti letech. Později jsem měl možnost poznat život komunity hlouběji, a to zejména o velikonocích.

Malá komunita San Egidio existuje i v Praze a ve své činnosti se soustředí zejména na službu starým lidem v domově důchodců v Praze - Dejvicích. Letos již třetím rokem připravuje slavnostní vánoční oběd  (na sv. Štěpána) pro své přátelé, staré lidi z dejvického domova,  i pražská komunita.

Do dejvického domova důchodců chodí i kněz a pomocníci z okolních farností (nezávisle na komunitě). Každou neděli odpoledne se zde slouží bohoslužba a na Boží hod bude společná oslava narození Pána. Škoda jen, že obě skupiny více nespolupracují. Mohly by se svými pastoračními přístupy navzájem obohacovat a ještě více přispět k lepšímu a radostnějšímu životu obyvatel domova.